Jaké reformy a proč (309) Skácel: Trochu historie

11. prosinec 2014 | 08.45 |

Historickému kontextu reforem byl na pracovní části konference Lidský kapitál a investice do vzdělání věnován příspěvek Jana Skácela:

Lidský kapitál včera a dnes

Mgr. Jan Skácel

Na samotné vyjádření daného tématu bylo toho sepsaného tolik, že je velmi těžké formulovat zcela jasnou definici. Zjednodušeně řečeno – lidským kapitálem můžeme rozumět i produktivní schopnosti člověka, tedy to co se investuje do produkce. To znamená ovšem, že se fakticky pracovalo nikoliv s tímto pojmem, ale s faktickou skutečností daleko dříve než byl někdy - přibližně v šedesátých letech minulého století - definován jako vědní disciplína.

Zde si dovolují připomenout celý fungující institut učebních oborů, kdy učeň nastupoval do oboru ve faktickém zaopatření pana mistra (majitele živnosti) a v případě, že živnost krátce po nástupu opustil, mohl majitel živnosti vymáhat na jeho rodičích náhradu. Udávám zde skutečnosti 19. století v Rakousku- Uhersku. Po vyučení absolvoval učeň tak zvaný " vandr". Obdržel vandrovní knížku (Wanderbuch), se kterou putoval po území c. k. mocnářství a každý majitel živnosti v oboru měl povinnost jej přijmout na noc a ke stolu, případně i nabídnout na přechodnou dobu práci. Morální povinnosti vyučeného bylo dojít do Vídně, kde existoval staletý dub (pěstovaný a chráněný), kam zatloukl svůj hřebík. Po vandru existovala tříletá vojenská služba (pro císaře Pána a jeho rodinu). Po jejím skončení pak již nastupoval vyučený do práce. Nyní již měl své postavení ve společnosti, s perspektivou domoci se vlastní živnosti. V meziválečném období pak během učebního poměru byl nucen chodit do takzvané pokračovací školy, většinou zastřešené místní obchodní akademii nebo obchodní školou. Částečné krytí finančních výloh pak nesla jednotlivá odborná živnostenská společenství.

Je zajímavé, že celý tento systém nakonec v novelizované podobě převzal i komunistický režim, který sepisoval s rodiči učňů odpovídající smlouvy, s tím, že učňové se zavazovali, že setrvají u příslušného podniku po určitou dobu v zaměstnání. V opačném případě pak bylo možno na jejich rodičích vyžadovat finanční náhradu. Tento model fungoval ještě striktněji u absolventů tak zvaných vojenských gymnasii, kde se stávalo již častěji, že rodiče za své syny, kteří školu nedokončili, dopláceli relativně dosti vysoké částky. Takže na základě zmíněných, výše uvedených skutečností lze konstatovat, že se vlastně s oním lidským kapitálem pracovalo již daleko dříve, než se z tohoto pojmu stala vědní disciplína s tím, že až na vzácné výjimky se tato záležitost netýkala vysokých škol, zde snad s výjimkou absolventů příštího důstojnického stavu.

Běžnou záležitostí však byl i odchod do bezplatných zaměstnání, což se většinou týkalo dětí z podnikatelských rodin, které odcházely do ciziny nejen za účelem rozšíření vědomostí v příslušné profesi, ale i nabytí většího všeobecného rozhledu o podnikání. Otázka financování vysokoškoláků na studiích, což je vlastně nový problém, je sama o sobě záležitosti složitou. Je mimo jakoukoliv diskusi, že vlastní školné zatěžovalo a zatěžuje rozpočet rodin, zejména pak těch sociálně slabších.

O hozenou rukavici se však postaral komunistický režim, který nejen uzákonil vedle práva na práci i právo na vzdělání, ale právě u vysokých škol a středních škol s maturitou realizoval toto právo jako bezplatné. Zde to působí trochu zábavně, když si uvědomíme, že vyučeným hrozily v případě opuštění učebního poměru nebo v případě nedodržení závazku, vyplývající z uzavřené smlouvy, sankce, zvláště pak tehdy, hovořilo-li se o vůdčí roli dělnické třídy.

Dnes stojí nejen naše společnost, ale celá Euroamerická civilizace na rozcestí. Bude pokračovat ve stávající formě liberálně tržních hodnot bez přívlastků nebo dojde ke strukturálním reformám celého systému? Bude-li pokračovat tak jako dosud, stává se forma návratu ke školnému věcí neoddiskutovatelnou a to bez ohledu na to jaké pokračování tohoto modelu bude mít své důsledky, zejména pak ve vztahu k třetímu světu. Druhou alternativou je pak možnost, že nová politická elita pochopí, že úroveň ekonomiky v příznivých geopolitických podmínkách dává možnost každému, kdo je schopen vysokoškolského studia umožnit mu po určitou vymezenou dobu studovat bezplatně. Zde by měla platit jednoznačná zásada: "Studuj, co chceš, ale to neznamená, že ti zajistíme v oboru zaměstnání!" Bylo by to jakési sloučení svobody s ekonomickou nutností.

Pokud se týče nákladů na školství, pak za současného stavu technologické úrovně světové ekonomiky vyspělých zemí by neměl být s financováním vysokých škol žádný problém, samozřejmě s tím, že i zde je nutno peníze vždy hlídat, protože si každý myslí, že je těch prostředků vždy málo. Pokud ovšem stávající politické elity udrží svou politickou moc, pak je naprosto logické, že bude nutno platit školné. S ohledem na skutečnosti, že tyto položky mohou být i úvěrovány, vytváří se zde dlouhodobě model nesplacených půjček, což logicky povede i k frustraci této nové sociální skupiny dlužníků při jejich vstupu do praktického života, který v jejich případě je spojen i s určitými nezbytnými nároky, které odpovídají jejich společenskému postavení, což je sice smutné konstatování, ale přece jen konstatování. 

R. Valenčík a kol. ve 127. čísle časopisu Maraton se perspektivou Lidského kapitálu zabývá v širší formě, a to pod titulem "Perspektivy a financování odvětví v podmínkách služeb". Celá práce je pak rozdělena do tří samostatných oddílů

a)                  Možnosti dynamického a současně trvale udržitelného růstu

b)                 Financování vysokého školství

c)                  Penzijní systém

Jeho práce je velmi svědomitě postavena na současných ekonomických konstantách, s tím, že uvádí, že setrvačný vývoj civilizace narazil na přirozené bariéry, ve kterých žijeme.

Zde je si nutno uvědomit, že otázka dynamického a současně trvale udržitelného růstu, stejně jako penzí není záležitosti určitého nastoleného modelu, ale je přímo determinována světodějinnými událostmi. Otázka penzijního systému pak s tímto bezprostředně souvisí, zatím co otázka financování vysokých škol zdaleka tolik neovlivní hospodářský rozpočet společnosti. Oba oddíly (a i c) totiž mohou být drženy víceméně v realitě mírného optimismu až do chvíle! "než se něco stane" A nutno zde počítat i se stabilitou finančního systému. Dějiny lidstva jsou totiž na straně jedné postaveny na neustálém technickém pokroku, na straně druhé pak na naprosté nepoučitelnosti, sobectví a pohodlnosti.

Zde je nutno uvést některé skutečnosti, jichž byly svědky předchozí generace. Uvedu několik markantních případů. Britská libra z roku 1912 zůstala v roce 1929 na stejné kupní síle. Jako kdyby se žádná válka let 1914-1918 nekonala. Teprve ona "Velká krize", která se ze všech zemí Evropy a Ameriky Británie dotkla nejméně, vedla k devalvaci. Poválečná libra mezi rokem 1948 a dneškem poklesla na jednu třiadvacetinu. Přepočty hodnoty libry mezi léty 1938 a dneškem by se daly počítat v trojciferných číslech. Když u nás v roce 1918 skončila c. k. monarchie, staly se přes noc ze státních zaměstnanců, kteří již byli v penzi, žebráci. Rašínova měnová reforma, provedená v nejbližší možné době (březen 1919) připravila následkem okolkování peněz každého o jednu třetinu úspor, následně pak došlo k dalšímu faktickému znehodnocení oproti bývalé rakouské koruně na jednu desetinu. A to byl Dr. Alois Rašín kritizován za deflační politiku. Pokud se týče našich sousedů, tak tam všude vypukla inflace, která ožebračila všechny. (Německo Rakousko)

Průmyslová výroba v nové ČSR víceméně stagnovala a nikdy za celou dvacetiletou historii nedokázala na svém území překročit HDP bývalého soustátí. A to došlo k rozsáhlé elektrifikaci, telefonizaci, rozvoji automobilového průmyslu a měli jsme jedno z nejmodernějších letectví. Zde zřejmě je nutno vzít v úvahu zavedení čtyřiceti osmi hodinové týdenní pracovní doby, což vedlo sice ke zvýšení produktivity práce, nikoliv však k celkovému zvýšení hrubé výroby. Životní úroveň širokých vrstev nikterak nestoupla, došlo jen k řadě sociálních opatření, jako byl od roku 1926 systém sociálního zabezpečení a zavedení zdravotnických pokladen. Nejvyšší úroveň výroby byla v roce 1929, pak v důsledku krize následoval útlum, k určitému zlomu došlo až v polovině třicátých let. Když byl přijat v roce 1946 zákon o dvouletém hospodářském plánu obnovy, bylo jeho cílem v globálním měřítku obnovit stav výroby na úroveň roku 1937, nikoliv na rok 1929.

V roce 1945 byla u nás provedena měnová reforma. Lidem byly vyměněny peníze v hodnotě 500 Kč v poměru 1:1. Zbytek šel na vázané vklady, ze kterých se mohlo v naléhavém případě uvolňovat určité částky. Finanční cenový přepočet První republiky k roku 1947 se počítal 1:3.

V roce 1953 byla provedena další měnová reforma, a došlo k novému ožebračení lidí. Do 300 Kč se měnilo 1:5, další hotové peníze 1: 50, na vklady u spořitelen bylo určité zvýhodnění. Peníze nad 300.000 Kč propadly úplně, zde se braly v úvahu úspory celé rodiny. Taktéž vázané vklady propadly. Soukromé pojištění živnostníků, které si platili, nebylo uznáno. (K jeho částečnému uznání došlo až daleko později.)

Znám případ jedné paní, (bývalé majitelky hokynářství) tehdy v důchodovém věku, které propadlo 500.000Kč na vázaných vkladech, 300.000 Kč půjčky na obranu státu (půjčka se sirotčí jistotou), která nakonec pobírala tak zvaný sociální důchod ve výši 192 Kčs měsíčně, pronajímala svůj pokoj třem lidem, sama spala v kuchyni a přivydělávala si tím, že oněm mládencům prala.

Po roce 1989 k dnešku se znehodnotila naše koruna přibližně ve vztahu 1:8, přičemž oproti kursu dolaru po roce 1989 zpevnila, a nebýt protistátních opatření naší Národní banky, zpevňovala by i nadále. Žádný střádal nemá kam peníze uložit, bankovní úroky jsou víceméně žádné. Lze s těmito perspektivami počítat s nějakým trvale udržitelným rozvojem? Žijeme v době, kdy město, ve kterém byla základna tří největších automobilek USA, je ve stavu konkursu. Krachují velkobanky, aniž by jejich představitelé jakýmkoliv způsobem dokázali zdůvodnit vzniklá pasiva svého hospodaření.

Vývoj posledního čtvrtstoletí dokázal, že socialismus jako ekonomická kategorie při existenci totalitního systému je neživotný, Nicméně dnes, po dvaceti pěti letech se prokazuje, že současný hospodářský systém přestává být funkční a je nutno jej reformovat formou tak zvané Třetí cesty. Jde totiž o určitou synthesu kapitalismu a socialismu, která nastolí model silného efektivního funkčního státu, který bude zasahovat do ekonomiky jednak preventivně, v dalším případě pak pokud dojde zásahům tam, kde je to nutné. Je znovu nutno uzákonit tak zvaný systém nucené správy, který existoval v době první republiky, aby v případě krachu důležité firmy ji převzal stát do své správy. Domnívám se, že místo toho, abychom se zabývali přednostně trvale udržitelný rozvojem, měli bychom vymýšlet nový model Třetí cesty, který by nebyl udušen byrokracii.

Pokud se týče onoho penzijního systému, domnívám se, že stávající existující model (ve kterém se berou současné penze) je nastaven systémově správně, Zde samozřejmě v rámci tohoto systému je možno provést přerozdělení, ať již směrem k denivelizaci nebo obráceně.). Jinak byl měl být samozřejmě nárok na penzi v rozhodném věku na základě odpracovaných let, zde lhostejno, jedná-li se o dvacet, třicet, nebo více let.

Problém vysokých škol: Možná, že by bylo dobré, kdyby úkolem této konference bylo stanovit si pro příští doby zpracování analysy vysokých škol, jejich činnosti, potřebnosti a efektivnosti. Stávající stav je silným předmětem kritiky starší generace, která se domnívá, že vysokých škol je jednak přespříliš, jednak značně převyšují humanitní a ekonomické obory (zde mimo medicínu) a je nedostatek kvalifikovaných a vyučených řemeslníků. Pokud se týče financování.

U veřejných vysokých škol se musí řešit jedna zásadní otázka. Buď školné v plné míře, nebo bezplatné studium. I když zde v zásadě stojím na bezplatném školství, jsem si i vědom jednoho argumentu, který je v principu používán vůči dospělé generaci: "Vy jste vystudovali zadarmo a my máme platit." A tento problém se samozřejmě bude neustále prodlužovat až do doby, kdy někdo uhodí do stolu, zavede školné a možná kvůli tomu prohraje volby. Pokud se týče soukromých vysokých škol, tam je otázka placení jasná. Nicméně tyto školy by se měly oproti oněm státním, v našich poměrech pyšnit určitou specializací. A současně by měly být i prvními, které se pokusí o spolupráci s podniky, které mají perspektivní zájem o specializované zaměstnance s tím, že právě na této specializaci budou s podniky jednat. Jenže zde musíme být realističtí. Kdo v poměrech velké úspěšné firmy nad těmito problémy vůbec přemýšlí?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář