Jaké reformy a proč (308) Campbell: Globální krize

10. prosinec 2014 | 07.00 |

Jedním z nejzajímavějších příspěvků věnovaných globálnímu kontextu našich reforem, který byl přednesen na pracovní části konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, byl od Jan Campbella. Uveřejňuji jej ve dou částech, toto je druhá z nich:

Jak dále - s reformami nebo bez reforem? II

Jan Campbell

           Aplikace neoklasické hospodářské teorie, to jest mainstreamové teorie, umožnila ekonomům a ekonomice se stát zástupcem konkrétního pohledu na svět. Být ale zástupcem - čehokoli - je zcela v protikladu k požadavku na vědu a vědeckou práci, hledat objektivní a všeobecně platné zákony a pravdu. Protože tomu tak ve skutečnosti není, nabízí se vliv hospodářských norem a politických doporučeni, která mají ovlivnit hospodářskou realitu tak, aby plnila požadavek na udržitelnost (růstu) pod rouškou objektivity veřejnosti a studentům. U posledně jmenovaných se to odráží v požadavku na indexované publikace. Nehledě na skutečnost rozsudku Nejvyššího soudu USA, který potvrzuje, že 80 procent tzv. vědeckých publikací nemají vědecký charakter a žádný přínos vědě a společnosti.

          Protože ale mainstreamové hospodářsko-vědecké teorie jsou normativní, jsou logicky jednostranné a tím mimo rovnováhu jako takovou. Nedávné zasedáni G20 v Brisbane dokazuje, že ani přiznání slabosti svobodného trhu, ani přiznání škod a negativního vlivu na životní prostředí nedělá neoklasické hospodářské teorie vědeckými. Komplexita hospodářství se proto stala základem alternativních věd, někdy a někde zvané komplexní ekonomie, kvantová ekonomie, nebo Rakouská škola, nebo Post-Keynesionism a podobné. K těm podobným lze přiřadit i marxistickou ekonomii, ať se to líbí nebo ne. Uvedené teorie a na nich vybudované školy volí paralelní pohledy na hospodářství a zabývají se mimo jiné systémovou dynamikou, spravedlivou distribucí statku a v ne poslední řadě i otázkou moci ve společnosti. Malý příklad z jiného světa může napomoci snadněji porozumět o co se jedná.

         Slavného ruského filosofa a mystika Vladimíra S. Solovjeva (1853 – 1900) lze podle třech zakončených (The Crisis of Western Philosophy, Philosophical Principals of Integral Knowledge, Critique of Abstract Principles) a dvou neukončených pracích (The Justification of the Good a Theoretical Philosophy) označit jako Solovjev – denní a Solovjev noční.  

        Solovjev dení, to je filosof racionalista, jestli ne idealista. Solovjev – noční, to je mystik a básník. Ve své knize přeložené do češtiny a zvané Duchovní základy života (ISBN 80 901957-8-4) je možné číst: Skutečně je svět celý ve zlém postaven. Zlo je světové faktum, neboť každý v přírodě počíná zápasem a zlobou, pokračuje v útrapách a poddanství, a končí smrtí a tlením. Všeobecné faktum pokládáme za zákon. Předním zákonem přírody je zápas o bytí. Každá bytost v našem světě, od nejmenšího prášku až po člověka, celým svým přírodním životem praví jediné: "Já jsem, a všecko ostatní jest jen pro mne, a srazivši se s bytostí druhou, říkají: "existuji-li já, tedy ty již existovati nemůžeš, není pro tebe místa se mnou zároveň. A říká to každý, každý se kasá na všecky a chce všecky udolati a je sám všemi udoláván."

      Co k tomu dodat? Denně jsme svědky, že Zlo musí mít jako protipól Dobro. Toto dobro se pochopitelně nemůže nacházet v reálném světě. Proto je mimo něj. Nezávisle na našem rozumu nebo naší přirozenosti. Je to bytost sama od sebe. Kdo se dobra vzdává, musí umět přiznat, že mravní zákon našeho rozumu nemůže ve skutečnosti dát dobro. Kdo se dobra nevzdává, musí přiznat, že dobro existuje.  Solovjev proto logicky formuluje: Dobro to jest bytost sama od sebe vládnoucí plností dobra a zdrojem milosti, jest Bůh... Bez této víry museli bychom připustiti, že dobro je toliko klamný pocit, nebo svévolný výmysl lidského rozumu, tj. že ho ve skutečnosti vůbec není. Toho však morálně dopustit nemůžeme, neboť my sami jako mravní bytosti a celý náš život má smysl jen skrze víru ve skutečné dobro nebo dobro jako pravdu. Musíme věřiti, že je samo ze sebe, že je skutečná pravda: musíme věřit v Boha. Tato víra je i dar boží, a zároveň naše vlastní svobodné dílo."

         Při již povrchním zamyšlení nad lingvistickým aspektem udržitelného vývoje (sustainable development) a udržitelnosti vývoje (sustainability in – within development) a srovnání s tím, o čem mluví politici a ekonomové - poradci se stane mnohým jasné, že formulace nemají a nemohou mít stejný obsah. Západní posedlost s udržitelným rozvojem a udržitelností jako takovou se stala dogmatem a slepou vírou v udržitelnost jako něco všeobecně dobrého. Jak je možné chtít a tvrdit, že udržitelný rozvoj může existovat ve spojení s udržitelností, která – jen tak mimochodem – v přírodě vůbec neexistuje? Neexistuje nic, co by se dalo nazvat udržitelný koncept. Protože koncept je abstraktní záležitost stejně jako matematická formule, jejíž existence nezávisí vůbec od člověka nebo věci. Udržitelný rozvoj, udržitelná iniciativa, znamená promoci konceptu udržitelnosti! Je to stejný nebo podobný nesmyls jako tvrdit, že existuje udržitelné myšlení nebo udržitelnost mysli.

          Tohle vše, nehledě na přesvědčivost a objektivitu ale nebrání tomu, aby političtí, ekonomičtí a lídři ve vzdělání i nadále trvali na zastaralých dogmatech, nedopustili nutnost plurality vidění a vnímání světa a hospodářského systému ani na univerzitě.

          V závěru jedna poznámka k aktuální tématice, TTIP. Měl jsem nedávno možnost krátce analyzovat dopis dvou Senátorů USA adresovaného M. F. Vyslanci US Trade Representative. Jedná o věc, která se ve veřejném posuzování TTIP ignoruje i kritickými komentátory TTIP v ČR. Protože se ale jedná o historický dokument, který se tvoří mimo veřejnou diskusi v prostředí s mocí zcela oddělenou od národů, kterých se dokument týká, a s nedozírným dopadem na dnešní a budoucí evropské generace bylo a je potřeba mít schopnost rozumět lingvistickým, právním, ekonomickým a jiným aspektům. Bez těchto znalostí není možná ani diskuze ani dialog. Například EPCA P. L. 94-163.

        EPCA P.L. 94-163 je opravdu výborná dvojsečná zbraň americké politiky. Na jedné straně se jedná o magnet, který se v případě úspěchu může kdykoli změnit přitaženého v rukojmí a vydírat ho až do kosti. EU jednatelé, s největší pravděpodobností, měli a mají dobrou analýzu celého EPCA, včetně dopadové analýzy. Proto se snažili neutralizovat tuto zbraň tak, že požadovali automatické a neomezené povolení exportu americké nafty a plynu do EU. Na druhé straně tohoto požadavku ale může být i vědomé či nevědomé klamání veřejnosti EU. To proto, že něco co se jeví automatické a neomezené vůči partnerovi, spojenci a podobně svádí k idealizaci situace a pozapomenutí, že nad každým energeticko-politickým aspektem visí národní zájem. V tomto případě národní zájem USA.  Národní zájmy USA byly, jak jsem se již zmiňoval obsažně definovány již před více než 70 roky ve dvou hlavních dokumentech: Pentagon Papers a CFR (Council for Foreign Relations). Jejich prosazování pokračuje v různých formách do dnes. Otázka národních zájmů USA se řeší jak vojensky tak i s pomocí multinárodních korporací USA. Jaké konkrétní metody používají multinárodní korporace, zůstává velké části jak americké tak i evropské veřejnosti zcela nejasné. Téměř vše, o čem se píše nebo diskutuje, patří do kategorie spekulací. Jedním z mála pramenů dovolujících se přiblížit realitě je systematické studium aktivit a publikací americké společnosti RAND. Kdo se v ČR systematicky zabývá RAND, nevím.

          Otázka konkurenceschopnosti, o které se píše v dopisu je logická a z hlediska USA absolutně oprávněná. Osobně nevěřím, že se USA dobrovolně vzdají jakékoli formy konkurenceschopnosti. Proto je více než pravděpodobné, že jakákoli otázka spojená s energetikou se bude v USA posuzovat v rámci legislativního procesu v Kongresu USA a ne v rámci obchodní smlouvy, jakou se jeví TTIP.

           Nehledě na sdělené se mi jeví zcela evidentní, že USA nemají žádný podrobný taktický plán na realizaci svých záměrů a postupují jak pragmaticky tak i ad hoc. To by v případě akceptování návrhu EU v souvislosti s EPCA - TTIP za určitých okolností, které nebudu popisovat, mohlo představovat pro USA velké riziko, včetně ztráty EU jako takové. Včetně urychleného rozpadu v situaci, kdy by menší členové EU byly přesvědčeni, že se jedná o situaci být či nebýt.

           Dalším rizikem TTIP je trend ke snížení cen ropy a plynu. Ten nese představitelné riziko pro dnes ještě bohaté Arabské státy, ale třeba i Velkou Británii. Pří pokusně ohlašované ceně 30 USD za barel není dáno člověku používajícímu pouze účetnické myšlení si možné představit následky pro EU jako takovou. A to nehledě na to, že očekávat revoluci v EU je zbytečná ztráta resourcí. Nasazení nového mocenského systému totiž předchází většinou násilí. Násilí, jako nasazující síla ale není identická se stabilizující sílou uvnitř mocenského systému. Současná systém udržující síla není represivní, jako tomu bylo v době industriální, ale svádící, zavádějící. Dnešní systém transformoval třídní boj do vnitřního boje každého sám se sebou. Většina z nás proto problematizuje sama sebe, ne společnost. Výsledkem je, že poddaný - zotročený subjekt si není vlastně ani vědom svého poddanství, svého otroctví. Kritický pohled třeba již na tzv. sharing – economy, jež je patrný z toho mála, co je veřejně dostupné a známo o TTIP naznačuje, že TTIP může vest k totální komercializaci a totální kapitalizaci života. Na jejich konci se může objevit dokonce komunismus jako zboží, které se bude nabízet k prodeji, a s ním – tím i konec revoluce.

            Doporučuji ke studiu a hledání odpovědi na výzvy spojené s TTIP i Free Trade Bulletin. Autorem jednoho z posledních článků, které jsem studoval, s titulem One Year into the TTIP Negotiations: Getting to Yes, datovaného 29. Září 2014 je Simon Lester, trade policy analyst at the Cato Institute Herbert A. Stifel Center for Trade Policy Studies. Zcela jistě kompetentní osoba. Přesto není jeho pojednání kompletní. Opět se nabízí otázka: Je to úmysl nebo ne? Vzhledem k minulosti autora a jeho současné funkci se přikloňuji k tomu, že autor ví zcela jasně, kdo čte a kdo a jak používá jeho práce, reference a argumenty. Již proto hodnotím argumenty i ze strany potenciálu a možností ovlivňování, propagandy nebo dokonce odvedení pozornosti. Důvodů je několik. Uvedu jenom několik k přiblížení komplexnosti problematiky, která je na prahu našich dveří.

a)         WTO, světová obchodní organizace se nachází, když ne v největší, tak na prahu své největší krize od doby jejího založení. TTIP nelze hodnotit vně problémů WTO. Není zveřejněna žádná dopadová analýza vzájemných vlivů WTO a TTIP a vice versa.

b)         V TTIP se jedná o regulaci, tarify a obchodní bariéry. Diametrální přístupy stran – EU spolupráce v regulaci s cílem dostižení souladu, USA podčinění standardům USA – s ohledem na prověřenou a dokazatelnou politiku národních zájmů USA a tlak způsobený časem a geopolitickými událostmi, včetně předvídatelné změny politického kursu v USA a komprimáty na vedoucí představitele EU nedovolují mi představit si kompromisní řešení. Autor se vůbec nesnaží kompromisní řešení nastínit.

c)         ISDS není žádnou reálnou podporou investic, protože existují bilaterální smlouvy o ochraně investic, existuje problém investic členů TTIP v Číně. I zde autor mlží.

d)        Oddělení regulační problematiky od hlavního dokumentu TTIP a snaha řešit tento desetiletí trvající problém nelze hodnotit jinak než oslabení pozice EU vůči USA a jako zdroj neúprosného vedlejšího boje ihned po podpisu hlavní TTIP smlouvy.

e)         Exteritorialita USA práva není v článku vůbec zmíněna. Do tohoto bloku patří mimo jiné i téma korupce a transparence, na kterou mají USA zcela odlišný pohled než EU. Zde mám na mysli dotace a podobné prostředky. Do tohoto bloku patří i spolupráce s bankovními a finančními institucemi EU s USA. Podle veřejnosti málo známé informace se musí vzít v úvahu při hodnocení dopadů TTIP na Evropu i situace ve Švýcarsku.

           Výsledkem studia toho mála veřejně a omezeně dostupného je, že TTIP ani nezachrání ani nezabije evropské hospodářství, ale přivede ho plné závislosti a pod kontrolu USA včetně financí a legislativy nehledě na to, že například jednostupňová privátní arbitráž bez moznosti odvoláni k veřejně - právnímu soudu odporuje nejenom ústavě některých členských zemi EU ale i Ordre public EU.

Vývody a několik doporučení:

·         Jakákoli reforma svým obsahem a charakterem neorganická vede k tektonickým ne kontrolovatelným procesům a chaosu, jehož výsledek nelze ani prognostikovat ani předpovídat, ale pouze si představit stejně tak, jako naší budoucnost.

·         Jakákoli reforma svým obsahem a charakterem organická dovoluje řídit rozvojové procesy měněním pravidel hry. Tím se tvoří předpoklad pro dosažení rozvoje hospodářství jako systému, jeho pod-systémů i nad-systémů a tvoří se předpoklad pro včasné vyměňování nefunkčních struktur a tím i managementu kolapsu systému.

·         Přístup, který se nechá nazvat plurálním, dovoluje brát v úvahu různorodost potřeb, zajmu i moci jako takové, aniž by se individuum muselo chovat podle pravidla vítěz - poražený, tedy podle pravidel teorie her, s úspěchem praktikovaných v politice ale bezúspěšně praktikovaných v hospodářském světě.

K těmto hlavním vývodům připojuji krátký výtah doporučení, která nabízí lídr euroatlantické civilizace a neoliberálního kapitalismu. Z nich vyplívá, proč nemůže USA a jeho slepé spojence očekávat příjemný osud, kontrolovaný kolaps. Překrásný a obsáhlý seznam proč je na tom Amerika špatně nabízí Stephan Richter, vydavatel a šéfredaktor Online-magazínu theglobalist.com a prezident Globalist Research Center.

1)      USA se cítí byt nesrovnatelnými a výjimečnými. To je jasný handicap v době, která vyžaduje velikou mobilitu a adaptabilitu. Obě USA ztrácí rychleji, než se dalo očekávat. Dnes můžeme již hovořit o stagnaci. Je to důkaz nepřítomnosti kritického myšlení u veřejnosti.

2)      USA jsou prakticky bez moznosti opravdového vládnutí, protože systém vládnutí je založen a doprovázen nemilosrdně bojem dvou politických rivalu provinciálního myšlení, kteří se vice vzájemně blokují, než vzájemně spolupracují.

3)      USA se stala zemí, ve které méně než 50 procent společnosti, měřeno příjmy, nejdou volit. To znamená, že USA jsou blíže pozdnímu feudalismu s demokratickými atributy než opravdové demokracii. Ve skutečnosti lze situaci nazvat pruskou společnosti s třemi volebními právy.

4)      USA má celou radu Weimarských symptomů, které není potřeba dnes popisovat vzhledem k vzdělanosti auditoria.

5)      Obsazování Supreme Court na základě třech pravidel: a) Volba převážně konzervativních soudců na doživotí, b) Možnost k nepředvídaným interpretacím na základě kauzálně orientovaného právního myšlení a c) Ideologické zaměření se orientovat a řídit duchem zakladatelů USA a idealitou, které v té době neexistovaly jako věcná záležitost a tudíž jsou často deklarovány jako proti ústavní.

6)      USA byly svého času lídry v transparenci, jejímž cílem bylo vyloučení střetu zájmů. Dnes je to dávná historie. Střet zájmů existuje a národní zájem se prosazuje vojenskými prostředky a exteritoriální legislativou.

7)      USA jsou již dnes daleko za Čínou, co se týče kvalifikovaných inženýrů.

8)      Úspěch Silicon Valley se proklamuje jako úspěch USA. Ve skutečnosti se ale jedná o úspěch cizinců v kombinaci s historickou náhodou, protože domovy cizinců nemohly nabídnout podmínky k realizaci jejich plánů. Dnes je tomu kvalitativně zcela jinak. Není možné opakovat nebo si vynutit historickou náhodu.

9)      USA společnosti platí svým CEO, CFO a dalším výkonným pracovníkům tolik, že kdyby tito měli pracovat pro evropské společnosti za evropské platy, tak by asi po nabídce dostali infarkt. Přesto si pořád stěžují mimo jiné na regulaci státu. Proč?

10)  Slepá víra v silu amerických elitních univerzit, kterou převzali a pěstují Evropané, zamlžuje vysokou cenu, kterou platí americká společnost za ranou výchovu elit a její izolaci v jednosměrné cestě a komunikaci s elitou tvořící pouze 1 1/2% nejbohatších.

            Revoluce se u nás nebudou konat, protože současný politický a hospodářský systém není represivní v obvyklém slova smyslu, ale má schopnost transformovat boj proti systému do boje proti samu sobě a uvnitř sebe. Případné prodloužení života stávajících trendů, které jsou vlastní neoklasickým teoriím a kapitalistickému systému, které nelze vyloučit při rostoucí nevzdělanosti nevychovávající se mladé generace, mohou dovést komercializaci našeho života do takového stupně, že systém bude prodávat komunismus jako zboží.

(Pokračování příspěvkem dalšího autora)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře