Jaké reformy a proč (294) Blahout II

26. listopad 2014 | 07.00 |

Na dvě pokračování (toto je druhá) zveřejňuji poněkud provokující příspěvek Michala Blahouta, který se zabývá stále aktuálnější otázkou, "Jak potřebné reformy prosadit?". Tuto otázku směřuje do oblasti změn politického systému. První část příspěvku popisuje problémy současného systému, druhá navrhuje takový politický systém, ve kterém by podle autora mohly být nezbytné reformy prosazeny:

Politický systém, aneb je třeba ho změnit? II

Michal Blahout

3. Existuje možné řešení?

            Určit chyby systému je prvním krokem, ale jistě ne tím posledním. Důležité je nejenom na problém upozornit, ale především přednést možné řešení, které by mohlo být předloženo k debatě a podrobeno konstruktivní kritice.

            V první řadě je důležité určit si očekávání, která od daného systému máme. Zda je důležité dospět ke správným, či chtěným rozhodnutím, jelikož lidé se ne vždy rozhodují racionálně.

Jsou schopni určit, čeho chtějí docílit, ale nejsou schopni najít správné řešení k dosažení zamýšleného cíle. Dále pak efektivita legislativy, kde je klíčová reakční rychlost a praktičnost. Tedy jak zákonodárci jsou schopni připravit a uvést legislativu do praxe a zda je tato legislativa přehledná a funkční. Dále pak úroveň osobní svobody jednotlivce a míra spravedlnosti.

            Dle názoru autora je nejlepší systém pro fungování státu osvícenský absolutismus, tedy takový systém, kdy panovník vládne ku prospěchu svého lidu. Jednak odpadá snaha o investování do pozice, jelikož absolutistického monarchu nelze odvolat. Nelze ho zkorumpovat, jelikož neexistuje nic, co by mu mohli skupiny založené na vzájemném krytí a porušování obecně platných zásad nabídnout a tak si zavázat pro své cíle. Prospěch a dlouhodobé setrvání u moci absolutistického monarchy je spojen s výkonností systému. Jednak má možnost prosadit dlouhodobou politickou koncepci a směřování státu. Také se nemusí snažit zavděčit se většině kvůli podpoře v nejbližších volbách a tak může prosadit i nepopulární, leč potřebné reformy. To platí i na nižších správních úrovních. Pokud například úředník rozhoduje o veřejných zakázkách, tak není nijak zainteresován na tom vybrat tu nejlepší pro společnost. Ba naopak, pokud podle lobby, tak z toho bude mít užitek, ať už v podobě přímých peněz, nebo vzniku sociálního kapitálu. Kdežto v monarchistickém systému rozhoduje o svých prostředcích, popřípadě o prostředcích svého nadřízeného, který dohlédne na to, aby byly vynaloženy co nejefektivněji.

            Pochopitelně i tento systém bude závislý na úrovni lidského kapitálu. U demokratického byla rozhodující rozvinutost lidského kapitálu u většiny populace, kdežto v monarchistickém systému záleží na rozvinutosti lidského kapitálu představitelů státu. Je více pravděpodobné, že tato elita bude disponovat rozvinutějším lidským kapitálem, než většina populace státu. Zde lze poukázat na nízkou míru rozvinutosti lidského kapitálu u monarchistických dynastií v minulosti. Tento fakt je relevantní, tehdejší monarchistické vlády vykazovaly celou řadu nešvarů. Ovšem tyto nešvary měly svůj prapůvod v dobách středověku, kdy vznikly. Docházelo k rodovým degeneracím díky příbuzenským sňatkům. V dřívější době bylo nepřípustné, aby si příslušník vládnoucí rodiny či šlechty vzal někoho z lidu, což je v současnosti již překonaný nešvar. Další chybou byl původ moci panovníka. Panovník byl panovníkem z boží vůle a v dřívějších dobách byl dokonce boží reinkarnací. (Což pochopitelně vyhovovalo církvi, která tak měla jistou kontrolu nad světským světem.) To mělo vliv na sebekritické hodnocení panovníků. Pokud jeho moc byla dána z boží vůle, tak cokoliv udělal, byla boží vůle, a tedy se nemohl dopustit závažné chyby a vše bylo součástí většího plánu. Pokud by moc panovníka pocházela od lidí, tedy by byl vládcem proto, aby pečoval o svůj lid. Zde bych se rád vrátil k příkladu s rodinou, kdy by monarcha byl otcem, či matkou národa a tedy by byla jeho hlavní povinnost se starat o blaho svých poddaných. Zároveň by nebyl neomylným člověkem a na svá rozhodnutí by jistě pohlížel s větší sebekritikou. Také v současné době je mnohem větší úroveň vzdělanosti a to jak elit, tak obyčejných lidí, informace se velmi snadno šíří a tak by existovala jistá zpětná vazba. Příslušníci panovnických rodin by také byli celý svůj život připravováni na svou úlohu, a tedy by byli většími odborníky, než mnozí lidé voleni v demokratických systémech. Ovšem ani tento systém není bez chyby. V současné době by bylo velmi těžké v naší společnosti najít osobnost s dostatečným morálním kreditem a i kdyby se to podařilo, vždy bude hrozit, že tento systém zdegeneruje v tyranii.

Další možný systém, který by mohl nahradit demokratický systém je Meritokracie. Její podstata spočívá v omezení volebního práva. Toto omezení by rozhodně nemělo být podmíněno neměnným kritériem, které uchazeči nebudou moci ovlivnit. Například pohlaví, příslušnost k rodině či společenské třídě. Ale mělo by být omezeno pouze například prokázáním určité schopnosti, že daný žadatel o volební právo má schopnosti potřebné pro dosažení lepších výsledků ve veřejné volbě. Požadovaná schopnost by mohla být prokázána splněním určitých podmínek, jako například mít inteligenční kvocient minimálně 110 bodů, vysokoškolský titul, složení testu ze základů ekonomie, práva či otestování morálních vlastností. Popřípadě kombinace těchto faktorů. Nejedná se o nic nového. Podobné omezení, než účastník prokáže patřičné schopnosti, nebo splní jistou podmínku - již v legislativě existuje. Jako příklad lze uvést podmínku dovršení věku 18 let, kdy stát uznává, že mladší občané by neměli dostatečné schopnosti dospět ke správným závěrům. Dalším příkladem může být získání řidičského průkazu, kdy žadatel musí prokázat určité schopnosti, aby ho získal. Tento instrument je zaveden, aby ti, co nemají dostatečné schopnosti k řízení auta, neohrožovali ostatní. Stejně tak ti, co nejsou schopni dosáhnout správných výsledků ve veřejné volbě, ohrožují budoucnost ostatních.

Meritokracii lze nazvat vládou schopných. "Je to forma vlády nebo jiné správy, kde lidé, kteří si to zaslouží, mohou jít do vyšších funkcí. Zásadou tedy je, že odměny a funkce jsou rozdávány dle schopností. [HEYWOOD, 2004]Meritokracie, jako volební systém, zohledňuje jako spravedlivé nerovnosti pouze ty nerovnosti, které jsou spojeny se schopnostmi daného člověka, nikoliv s jeho vrozenými charakteristikami (rasa, pohlaví). Existují i námitky, že by se meritokracie mohla stát elitářskou, kde vládnout budou pouze ti, co mají nejlepší schopnosti. (Podrobněji: Michael Young; Rise of the Meritocracy ("Vzestup meritokracie"); 1958.) Jedná se o relevantní argument. Tento faktor závisí na kritériích, která by se stanovila pro získání volebního práva, tak aby zohlednily schopnosti žadatele a nedaly se dědit, jako například společenské postavení, či majetek.

Poslední kritériem, které je potřeba zvážit, je odolnost daných systémů proti ovládnutí strukturami založenými na vzájemném krytí a porušování obecně platných zásad. Současný systém, kdy se na veřejné volbě podílí celá populace, napomáhá těmto skupinám k ovládnutí systému. Jednak dochází k projevům D-K efektu, které dané skupiny využívají k prosazení vlastních zájmů, a jednak k velkému počtu účastníků veřejné volby, kdy je omezena schopnost sdílení informací a koordinace boje proti těmto strukturám. Pokud by účastníci veřejné volby měli vystoupit proti těmto strukturám a tak narušit jejich působení, museli by se dohodnout a kooperovat velké množství účastníků, kteří mají i rozdílné zájmy ve veřejné volbě a rozdílné úrovně schopností a tedy budou velmi těžko hledat prostor pro kooperaci. V meritokratickém systému by se veřejné volby účastnilo jednak menší množství účastníků a jednak jsou si z pohledu schopností bližších, takže by prostor pro kooperaci byl výrazně vyšší. Otázkou zůstává, zda by daná skupina byla dostatečně velká, aby nemohla být ovládnuta skupinami založenými na vzájemném krytí. Pokud by za schopné byli považováni ti, kteří by měli inteligenční kvocient nad 110 bodů, bylo by to 16 % populace. Ale toto číslo by bylo ještě omezeno věkem 18 let a pokud by se zapojily i testy pro prokázání schopnosti, tak by se číslo ještě umenšovalo.

Závěr

            Příspěvky ostatních účastníků této konference byly převážně zaměřeny na komplexní i dílčí reformy, které by měly přinést možná řešení kumulujících se problémů ve společnosti a přispět či podpořit nově vznikající znalostní společnost založenou na produktivních službách. Na danou problematiku se nedá pohlížet pouze z normativního pohledu, ale snažit se i identifikovat příčiny bránící prosazení těchto reforem. Na všechny světové problémy existuje relevantní řešení. Přesto nedochází ke změně. Brání tomu dva hlavní problémy. Jednak neschopnost většiny pochopit a následně vybrat to nejvhodnější řešení a pak neochota politiků problémy skutečně vyřešit, jelikož jsou voleni právě pro to, aby problémy řešili, a budou u moci tak dlouho, dokud bude problém existovat.

            Nestačí tedy přijít s relevantní reformou, ale je potřeba i přemýšlet nad možností jejího prosazení. To v hlavní míře záleží na politickém systému, ve kterém je reforma přijímána a ten zase záleží na rozvinutosti lidského kapitálu ve společnosti. V první kapitole článku byly představeny tři základní kritéria, podle kterých lze politický systém hodnotit. Jedná se o rozložení moci ve společnosti, úloha státu při řízení hospodářství a společnosti a míra svobody. Přičemž za nejideálnější systém lze považovat takový, kde je co nejmenší úloha státu a moc ve státě spočívá v rukou schopných, přičemž neexistují bariéry vstupu mezi schopné, krom prokázání schopností.

            V další kapitole byly představeny nedostatky demokracie, která je v současnosti všeobecně považována za nejideálnější systém. Za hlavní problémy demokracie lze považovat neschopnost většiny dospět ke správným výsledkům, tedy takovým, které skutečně maximalizují celospolečenský užitek, kompromisní řešení, která přispívají k ředění účinnosti jednotlivých reforem a pak časté měnění politické garnitury, které brání ustanovení dlouhodobé rozvojové koncepce státu. Druhou skupinou je náchylnost systému na ovládnutí skupinami založenými na vzájemném krytí a porušování obecně platných zásad prostřednictvím klientelismu, kdy setrvání voleného zástupce ve funkci nezáleží na kvalitě jeho práce, ale na příslušnosti k určité politické skupině. Volený zástupce pak ví, že je ve své funkci jen dočasně a jeho setrvání nezávisí na jeho výsledcích a pokud jedná racionálně, tedy ve snaze o maximalizaci svého užitku, se bude snažit ze systému dostat co nejvíce ve svůj prospěch a nejčastěji ve formě zapojení do klientelistické sítě a vyvádění peněz ze systému, popřípadě realizací řešení, které nejsou nejvýhodnější pro společnost, ale pro skupiny jejichž je součástí.

Hlavním cílem tohoto článku bylo navrhnout možnou alternativu k současnému politickému systému, který by umožnil lepší fungování státu a podporoval udržitelný ekonomický růst. Dvě možná řešení byly představeny ve třetí kapitole článku, kdy za nejefektivnější systém lze považovat osvícenský absolutismus, kdy panovník vládne ku prospěchu své země. Jeho dlouhodobé setrvání u moci je podmíněno prosperitou jeho země a nezkorumpovatelnost je dána absolutní mocí. Ovšem tento systém nese vysoké riziko degradace k diktatuře. Za druhou alternativu je dle názoru autora možno považovat meritokracii neboli vládu schopných. Tento systém do jisté míry umenšuje nevýhody demokracie právě tím, že volební právo spočívá v rukou schopnější části populace a nevýhodu osvícenského absolutismu, jelikož moc spočívá v rukou více lidí a systém je tedy méně náchylný inklinovat k diktatuře.

Literatura:

·                    Heyman, James – Ariely, Dan: Effort For Payment: A Tale of Two Markets, Psychological Science, 2004.

·                    HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. s. 453. (česky)

·                    KAHNEMAN, D., TVERSKY, A. (1979) Prospect Theory: An Analysis of Decision Making under Risk. Econometrica, 47, 2, 263–291.

·                    KRUGER, Justin; DUNNING, David. Unskilled and Unaware of It: How Difficulties in Recognizing One's Own Incompetence Lead to Inflated Self-Assessments. Journal of Personality and Social Psychology [online]. 1999, roč. 77, čís. 6, s. 121-1134. Dostupné online.DOI:10.1037/0022-3514.77.6.1121.

·                    R. Alan Dahl, I. Shapiro, J. A. Cheibub, The Democracy Sourcebook, MIT Press 2003, ISBN: 0-262-54147-5

(Pokračování příspěvkem dalšího autora)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář