Jaké reformy a proč (293) Blahout I

25. listopad 2014 | 07.00 |

Na dvě pokračování (toto je první, ve druhé části jsou zveřejněny odkazy na literaturu) zveřejňuji poněkud provokující příspěvek Michala Blahouta, který se zabývá stále aktuálnější otázkou, "Jak potřebné reformy prosadit?". Tuto otázku směřuje do oblasti změn politického systému. První část příspěvku popisuje problémy současného systému, druhá navrhuje takový politický systém, ve kterém by podle autora mohly být nezbytné reformy prosazeny:

Politický systém, aneb je třeba ho změnit? I

Michal Blahout

Úvod

Cílem série těchto konferencí je do příštích voleb do Poslanecké sněmovny (na podzim 2017) připravit program vzájemně provázaných reforem orientovaných na řešení současných problémů. Domnívám se, že nestačí jen reformy navrhnout a představit. Daleko důležitější je uvažovat, jak navrhované změny realizovat. Za největší problém nepřijetí komplexních reforem lze považovat odpor systému jako celku. Náš politický systém, ale i společenský, je nastaven tak, že procesně vytváří překážky k přijetí komplexních reforem orientovaných na řešení současných problémů. Tento příspěvek si za hlavní cíl klade navrhnout možnou alternativu k současnému politickému systému, který by umožnil lepší fungování státu a podporoval udržitelný ekonomický růst. Dílčí cíl příspěvku je identifikovat chyby současného systému bránící přijetí komplexních reforem.

0001pt;text-align: justify;text-justify:inter-ideograph;line-height:normal" class="MsoNormal">Tento příspěvek spadá do kategorie behaviorální ekonomie, za jejíž zakladatele lze považovat autory Daniela Kahnemana a Amose Tverského, kteří dostali Nobelovu cenu za ekonomii za svoji práci s názvem Prospect theory. Na jejich práci navázali další autoři, jejichž poznatky budou využity v tomto článku. Za nejvýznamnější lze označit Dana Arielyho, který se zabývá lidským rozhodováním a chybami, kterých se lidé dopouštějí. Dále bude využita práce autorů Davida Dunninga a Justina Krugera, kteří v roce 1999 publikovali článek vysvětlující vliv odbornosti na chybovost v rozhodování a objasňujícví, proč lidé své chyby opakují.

1. Politický systém

            V první řadě je klíčové určit, v jakém systému žijeme. Oficiálně je náš systém definován jako parlamentní demokracie, nebo též parlamentarismus. Ale je tomu opravdu tak? Základními kritérii, kterými lze systém hodnotit jsou:

1) Rozložení moci ve společnosti: Moc v daném státě může spočívat buď v rukou jedince, omezené skupiny osob, či v rukou všech občanů státu. Pokud moc spočívá v rukou jednoho člověka, tak se jedná buď o monarchii, nebo diktaturu. Vláda jedince je velmi vzácná, jelikož většina systémů považovaných za monarchii či diktaturu není vládou jedince. Tyto systémy sice mají svého vrcholného představitele, který je jako vládce prezentován, ale moc je rozložena mezi členy skupiny okolo daného představitele a on je jen jedním z nich. Pokud je moc v rukou určité omezené skupiny osob, tak se jedná buď o oligarchii, nebo meritokracii. Zde záleží na skutečnosti, zda je vstup do dané skupiny volný či nikoliv. V případě oligarchie příslušníci dané skupiny vytváří bariéry bránící vstupu dalších osob. Jako příklad lze uvést monarchie, kdy je potřeba se narodit do určité rodiny, nebo režimy jako byl fašismus, či komunismus, kde se mezi vládnoucí skupinu mohlo dostat jen pár lidí, kteří prokážou dostatečnou spolehlivost a podobné myšlení. U meritokracie také vládne určitá skupina, ale každý občan státu se do dané skupiny může dostat, pokud prokáže dostatečné schopnosti a nelze mu v tom zabránit. Poslední možností je, kdy je vláda v rukou všech příslušníků daného státu. Tato forma vlády se nazývá demokracie a bude podrobněji rozebrána dále v textu, tudíž  se jí zde nebudu věnovat. Zvláštními případy jsou pak teokracie a republika. V republice je moc dána právem, které nelze porušit na základě vůle jednotlivce, skupiny ani všech obyvatel. Teokracie je vláda náboženství, které může být určeno jedním člověk, určitou skupinou, či neměnným dogmatem v podobě přikázání.

2) Role státu: Podle tohoto kritéria se systémy dělí na pravicové či levicové, přičemž hlavní rozpor těchto systémů tkví v úloze státu při řízení trhu a společnosti. Za extrémně levicové systémy lze považovat takové, kde má stát 100% podíl a za extrémní pravici pak takový systém, kde stát neexistuje, tedy anarchie. Lidé mají v tomto rozdělení často problémy. Například fašismus řadí do pravicového spektra a anarchisty označují jako levicové extrémisty. Fašistickou stranu lze jednoznačně označit za levicovou, jelikož prosazovala výraznou moc státu a to nejen při řízení trhu, ale dokonce snažila řídit mezilidské vztahy. Tyto chyby a mnoho dalších se týkají nejen běžných občanů, ale i politiků, politologů a novinářů. Další mýtus je, že levicová politika se vyznačuje sociálním cítěním, kdežto pravicová politika nikoliv. Tyto dvě politiky se ale nerozcházejí v názoru na existenci redistribuce, či na její výši, ale v názoru na tom, jak má být tato redistribuce zajišťována. Levicová politika prosazuje redistribuci zajišťovanou pomocí státního vynucování, kdežto pravicová politika prosazuje princip dobrovolnosti. Oba tyto přístupy mají své nedostatky. Nucená redistribuce prostřednictvím státu přináší vysoké náklady na výběr, rozhodnutí o rozdělení a následné alokaci, tedy část přerozdělené částky se nevyplatí potřebným. Dále stát neumí dobře určit, kdo je potřebný a kdo nikoliv, jelikož jeho náklady na zjišťování by byly příliš vysoké, tedy nerozhoduje individuálně, ale plošně. Systém založený na dobrovolnosti pak má jako největší slabinu nerozvinutou společnost. Pokud je nízká úroveň jisté části lidského kapitálu, tak k dobrovolné redistribuci docházet nebude.

3) Míra svobody: míru svobody můžeme definovat jako svobodu jednání a vyjadřování názorů. Dle míry svobody můžeme systémy dělit na svobodné a nesvobodné. Za svobodný systém lze považovat takový, ve kterém je svoboda jednotlivce omezena pouze svobodou jiného člověka.

2. Ideál demokracie?

Demokracie bývá všeobecně považována za ideál, o který by měl usilovat každý člověk. Ovšem je tomu opravdu tak? Správa komunity na základě demokratických principů lze pozorovat již od vzniku prvotně pospolných společností. Ovšem jednalo se o rozhodování v rámci malé skupiny osob. První vznik demokracií na státní úrovni lze nalézt v antickém Řecku a zejména pak v Aténách. Jednalo se o čistou demokracii, kdy většina mohla odhlasovat cokoliv. Jednou z obětí lidového soudu byl i známý filozof Sokrates. Již v antickém Řecku se objevily první nešvary demokracie. Například došlo k velkému rozmachu dluhového otroctví, tedy situaci, kdy stále více a více svobodných občanů upadalo do otroctví, protože nebyli schopni splácet své dluhy. Tato společenská krize vyústila ve zvolení Solóna do čela Athén, jehož prvním počinem bylo zrušení všech dluhů bez náhrady a vykoupení občanů, kteří upadli pro dluhy do otroctví. Vznikaly i další konflikty. Například v roce 370 př. n. l. došlo k brutálnímu masakru, kdy představitelé demokratické frakce vášnivými proslovy poštvali dav proti nejbohatším občanům města. Došlo tak k masakru, kdy bylo bez soudu a bez využití jakéhokoliv právního prostředku zmasakrováno na 200 příslušníků tamní oligarchie. Dav se následně obrátil i proti svým vůdcům a zmasakroval je také. Lze vidět jistou paralelu se vznikem demokracie ve Francii.

V průběhu času nabývala demokracie řady forem, ale co je její podstatou? Podstatou demokracie je vůle většiny, respektive přesvědčení, že řešení, přijaté na základě většinového konsensu, je to nejlepší. Proces rozhodování v demokratických systémech se nazývá veřejná volba. Tento předpoklad ovšem trpí celou řadou nedostatků. Jednak je to samotná většina. Zde je nutno si připustit skutečnost, že většina populace nemá dostatečné inteligenční schopnosti a ani potřebné znalosti pro správné rozhodnutí ve veřejné volbě. Je to dáno zejména rozložením inteligence ve společnosti, kdy dvě třetiny společnosti dosahuje průměrné a podprůměrné inteligence. Přičemž člověk s průměrnou inteligencí je snadno ovlivnitelný, nemyslí dlouhodobě a nekriticky vnímá své chyby, což vede k tomu, že je nucen tyto chyby opakovat. Samozřejmě toto sice neplatí stoprocentně, ale většinově ano.

            Tedy samotná většina není schopna dospět toho nejlepšího rozhodnutí. V demokracii existuje předpoklad, že ti schopní budou schopni přesvědčit ty méně schopné o správné volbě. Tedy ti méně schopní poslechnou rady těch schopnějších. Tento předpoklad je mylný, jak ve své práci dokázali dva psychologové Justin Krueger a David Dunning, kteří přišli s Dunning-Kruegerovým efektem (dále jen D-K efekt) [Krueger, Dunning, 1999]. Tito autoři ve své práci dokazují, že lidé, kteří nemají dostatečné schopnosti v určité oblasti, nejenže nedokážou dosáhnout dobrých výsledků, ale také žijí v iluzi o svých schopnostech a tedy nejsou schopni rozpoznat své chyby a ani se z nich poučit. Když jsou pak konfrontováni se skutečnými výsledky svého jednání, které neodpovídají iluzi o jejich schopnostech, tak mají tendenci své chyby svádět na externí faktory. Ve veřejné volbě to bývají stížnosti na chybující politiky. Ovšem politiky volí lidé a úroveň politiky odpovídá úrovni společnosti.

            Ve většinovém rozhodování také dochází k problému kompromisních řešení, které nemusí být, ba dokonce ve většině případů nejsou, ta nejlepší. Snaha vyhovět všem často končí tím, že není nikdo spokojen nebo přijaté řešení nemá požadovaný účinek.

Ekonomická teorie předpokládá či pracuje s předpokladem racionálního člověka, což na první pohled vypadá dobře, ale samotná racionalita nevede k nejlepším rozhodnutím. Racionální člověk je takový člověk, který se snaží maximalizovat svůj užitek. Klíčové je slovo "snaží". Ne vždy racionální člověk dospěje k takovému rozhodnutí, které mu přinese nejvyšší užitek. V realitě se setkáváme s nedokonalou informovaností účastníků, kdy člověk nezná všechny potřebné informace k dosažení výsledku, co by maximalizoval jeho užitek. K tomuto může dojít jak nevědomě, tak i vědomě. Vědomou neznalost ekonomická teorie nazývá racionální neznalost. Jedná se o situaci, kdy náklady na zjištění všech relevantních informací převyšují užitek ze správného rozhodnutí a tedy racionálně jednající člověk ve snaze maximalizovat svůj užitek jedná chybově. Nejcharakterističtějším příkladem racionální neznalosti je právě neznalost ve veřejné volbě. Kdy náklady na zjištění veškerých informací jsou velice časové nákladné a hodnota jednoho hlasu je velmi malá, tedy běžný člověk si ani nezjišťuje všechny informace potřebné pro to nejlepší rozhodnutí a rozhoduje se pouze na základě dojmu.

            Tento problém byl do jisté míry omezen přechodem od přímé demokracie k demokracii zastupitelské, kde lidé volí ty schopné ze svého středu, aby za ně rozhodovali. Jednak zde stále zůstává ten problém, že člověk, který nemá dostatečné schopnosti pro rozhodování ve veřejné volbě, nebude mít ani dostatečné schopnosti pro rozhodnutí o tom, kde bude nejlépe zastupovat jeho zájmy.

Z těchto důvodů většinové rozhodování není tím nejlepším možným a lze ho vytknout jako jednu z nejvýraznějších nedostatků demokracie.

            Další chybou demokracie je dočasné působení zástupců. I když toto často bývá předkládáno jako její přednost, tak se domnívám, že opak je pravdou a to z mnoha důvodů. Jednak ve většině demokratických zemí dochází k častému střídání nejen vlád, ale i politického směřování. Moc se přelévá mezi pravicí a levicí a často nová vláda má jako svůj hlavní program zrušení toho, co zavedla vláda předchozí. Dochází tak ke zborcení dlouhodobé koncepce směřování státu. Prosazení komplexních změn vyžaduje dlouhou dobu. Pokud si chce vládnoucí strana udržet své dominantní postavení, musí se snažit dávat voličům to, co chtějí. Jak jsem zmínil výše, tak volby lidí nebývají vždy pro ně nejlepší. Velká většina lidí, neznalý fungování státu a hospodářství, dává přednost populistickým slibům, které nevedou ke kýženému výsledku. Spousta lidí se domnívá, že stát je tu od toho, aby lidem dával to, co chtějí. Stát lze do jisté míry přirovnat k rodině. Kde lidé jsou děti a vláda rodiči. Dobrý rodič nedává svým dětem to, co chtějí, ale co potřebují. Pokud rodiče dají dítěti vše, co chce a vždy mu ustoupí, tak z dítěte nevyroste nic dobrého. Demokratický systém pak představuje rozhádané rodiče, kteří se snaží koupit si lásku svých dětí, aby si u rozvodu vybrali je.

            Další chybou je, že být zvolen nese poměrně značné náklady. Běžný člověk nedisponuje dostatečnými prostředky k financování volební kampaně a musí buď od někoho přijmout sponzorský dar, což následně přináší jistou formu závazku vůči dárci, či závislost na politické straně, která ho nominovala. Takový člověk tedy nebude rozhodovat v zájmu všech, ale zejména v zájmu těch, kteří mu dopomohli k jeho postavení. Nebo do svého zvolení vloží i své prostředky, pak si ale bude chtít své náklady kompenzovat, což vede k náchylnosti ke korupci, či klientelismu. Postavení každého voleného zástupce je nejen dočasné, ale i nejisté.

Zastupitelské systémy jsou náchylné k ovládnutí skupinami založenými na vzájemném krytí a porušování obecně platných zásad. Volení zastupitelé se snaží udržet se u moci, ale jejich setrvání ve funkci nezáleží na kvalitě jejich práce, což bylo vysvětleno výše. Nikdy se nelze zavděčit všem a přízeň voličů je velmi vrtkavá. Politikovo dlouhodobé setrvání ve funkci tak závisí více na koaličních dohodách, než na jeho činech pro společnost. K tomu potřebuje jak kapitál finanční, tak kapitál sociální, které mu poskytnou právě skupiny založené na vzájemném krytí. Kdo se odmítne zapojit do těchto struktur, tak je ze systému vyřazen a jeho působení ve volených funkcích končí. Nebezpečné je na tom to, že tyto skupiny působí skrytě. Za případné problémy jsou oficiálně zodpovědní politici, kteří jsou následně nahrazeni jinými, ale skuteční viníci jsou nepostiženi. Jiné systémy, například monarchie, či diktatury mají oproti demokracii tu výhodu, že tamní struktury sice také ovládají systém, ale lze je snadněji identifikovat, jelikož jsou přímo součástí vládnoucí garnitury. Pokud se problémy nahromadí, tak může dojít k revoluci, která tyto skupiny odstraní, ale v demokracii dojde k odstoupení politiků, ale skupiny zůstanou u moci dále.

(Pokračování zítra)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář