Jaké reformy a proč (274) Hušner - Re: Anketa

5. listopad 2014 | 07.00 |

Sešlo se mně povícero vyplněných anket. Ty obsáhlejší uveřejním v pořadí, v jakém přišly. Zpravidla obsahují velmi zajímavé a významné náměty a připomínky. Ty kratší sdružím a uveřejním též. Ve vhodnou chvíli se k nim vyjádřím.

Tato vyplněná anketa je od Karla Hušnera, ktrý se zaměřil jen na třetí bod ankety:

3. Které části monografie považujete za problémové, navrhujete je podrobit důkladné diskuzi a dopracovat?

Bez schopnosti prosazení jakýchkoliv reforem se veškerá práce kolem nich stává pouze scholastickým cvičením.

Z materiálu, zpracovaného a v rámci výše zmíněné monografie uvedeného materiálu pana Michala Blahouta lze bezvýhradně souhlasit pouze s názorem, že nejdůležitější na uvažovaných reformách je otázka "JAK navržené reformy ZREALIZOVAT?". Ve srovnání s rozsahem a obsahovou hloubkou ostatních příspěvků citovaného sborníku (monografie), zůstává, přes svoji tématickou důležitost, pozadu. Rozsahem odpovídá spíše anotaci či úvodu k danému tématu, což je jedním z jeho hlavních nedostatků. Dalším problémem a související otázkou je název příspěvku. Pokud bychom totiž k pojmu "politiky", respektive "politického systému" přistupovali z pozice jeho původního významu, kdy politika byla chápána jako metoda jednání mezi lidmi za účelem jejich přesvědčení k přijetí našeho názoru (náhledu) na danou společenskou problematiku, pak by nemohlo být proti použitému názvu připomínek.

Skutečnost je však taková, že historicky se pojem politiky vyprofiloval do současnosti tak, že je vždy spojován s různými přívlastky, takže hovoříme o politice levicové, pravicové, konzervativní, liberální atd. Jak rozeberu dále, toto dělení nesouvisí s postojem a přístupem lidí, v jejichž rukách je výkonná moc, při realizaci uvažovaných reforem k postupné přeměně společnosti na společnost produktivních služeb. Takže (jak se pokusím níže dokázat), k prosazení i nejlépe odborně zpracovaných a organizačně k realizaci připravených reforem se nedostaneme pouhou "změnou politického systému".

Jedním z bonmotů pana prezidenta Zemana, který je občas citovaný obsahově zní: Investice do člověka jsou mnohonásobně účinnější, než investice do betonu, ať už z toho betonu postavíme cokoliv.

Je zcela reálné předpokládat, že – obsahově – byla tato myšlenka prezentována jako zcela logická již mnohem dříve, než jí použil pan Zeman. Nejedná se totiž pouze o vytvoření, resp. nutný přechod ke společnosti založené na produktivních službách, ale doslovně o nutnost vytvoření podstatně "atraktivnějšího" modelu společnosti, neboť ten dosavadní, jak ukazují každodenní skutečnosti, již ani zdaleka nevyhovuje a naopak při jeho "udržování při životě" v nezměněné, setrvačné podobě (nebo jen s "kosmetickými" úpravami, o které se snaží současné "světové finanční a mocenské elity"), je zcela reálné, že následky takového našeho chování budou mít opravdu devastující charakter.

Každé volby (a nejen ony) ukazují, že lidé opravdu hledají (někdy spíše jen citem než racionální rozvahou, pro kterou jim vládnoucí elita a jí řízené a ovládané mediální složky, opravdu precizně definované jako presstitutky, úmyslně nedávají odpovídající informace) "jak z dané situace ven". I to je v pozadí omílaných diskuzí o tom, co lidi vede od "zavedených" politických stran k "neokoukaným" a často i programově ne zcela vyhraněným subjektům. Trvalý hospodářský růst "západních" ekonomik v posledních 60 ti letech se, z hlediska našich současných znalostí, jeví jako "historická anomálie", částečně historicky srovnatelná snad jen s obdobím průmyslové revoluce. Cíle, které si po 2. světové válce ekonomické elity (včetně ekonomických teoretiků) stanovili, lze dále naplňovat pouze za předpokladu další ekonomické expanze. K této možnosti naposled došlo otevřením (pohlcením) trhů zemí východní Evropy po roce 1990. A v současnosti je snaha tuto formu ekonomické expanze realizovat doslova "za každou cenu" směrem na Ukrajinu, Rusko a asijské země, dosud do globální ekonomiky ne zcela zařazené, vůbec.

Vzhledem ke konečnosti potenciálně vhodných teritorií pro ekonomickou expanzi stávajícího typu, je jasné, proč se nám "zasekly" Kondratěvovy křivky. Nastává logický konec "věku hojnosti" stávajícího typu. I tato, připravovaná, konference je důkazem toho, že reálnost hrozeb, že "dojdou peníze" na důchody, sociální a zdravotní systém a péči, existuje. Dnes a denně to potvrzuje řada signálů a exaktně ověřitelných veličin. Samozřejmě, že existuje řada úvah a metod (často katastrofických, vždy však nelidských, resp. minimálně nemorálních), jak "z toho ven". Často jsem si sám kladl otázku, zda např. válečné konflikty, které vedou nebo minimálně vyvolávají a následně podporují USA postupně v sérii zemí severní Afriky, Středního východu a dalších oblastech, které jsou tisíce mil vzdálené od Spojených států, jim kromě zisku v podobě prakticky nekoloniálního dohledu nad energetickými a surovinovými zdroji, neřeší současně (aspoň částečně a nikoliv prioritně) i otázky obrovské nezaměstnanosti v aglomeracích typu Detroit apod. Neboť naverbovat v takovém prostředí, kde je zcela nereálné získat jakoukoliv práci, mladého člověka do armády (když tento člověk má o válce představu srovnatelnou s počítačovými hrami končícími pouze slovy "game over" – a hraje se dál..), je naprosto jednoduché. A když takový člověk padne (nikoliv za vlast, ale za zájmy nadnárodních korporací), dostane rodina "složenou vlajku za pár dolarů" – a stát dál nemusí platit člověka v nezaměstnanosti, případně řešit (a nést finanční náklady) případné jeho účasti na demonstracích vyvolaných sociální nespokojeností, jejich potlačováním.

Na tomto místě si dovolím vyjádřit své přesvědčení (pokud se v nedaleké budoucnosti nezničíme v jaderné válce – a následně lidstvo, které přijde z amazonské džungle a nezačne "znova" s tím, že naše trosky objeví jako "bájnou Antlantidu 2.0"), že v novém světě "vyhrají" takové země, které dokážou vytvořit takový model společnosti, v níž člověk získá nejvíc šancí pro osobní rozvoj, včetně rozvoje svého intelektu, při respektování potřeb každé dílčí věkové, vzdělanostní a kulturní skupiny uvnitř této společnosti, která se však vrátí, resp. se přihlásí k historicky ověřeným morálním zásadám, které si (pouze ve vztahu k dosažené úrovni vědy a techniky) příslušným způsobem dopracuje.

A je zcela zřejmé, že pak nebude důležité, zda daná země (společnost) bude (ekonomikou, rozlohou, počtem obyvatelstva) velká nebo malá. Jak ukazuje vývoj posledních let (a zejména stále rostoucí dynamika růstu mnoha politicko-ekonomických střetů a výkyvů), pak naše budoucnost není v unipolárním, ale v polycentrickém světě. Musí vzniknout "nová společenská mezigenerační smlouva", v níž bude zahrnuto spravedlivé rozdělení "ztrát". Není dále únosné, aby jedna (v současnosti produktivní) generace "žila" nejprve na úkor generace svých rodičů a posléze na úkor svých dětí, a to tím, že si přizpůsobuje ekonomické parametry, v nichž má společnost dlouhodobě žít, svým, krátkodobým potřebám a požadavkům. O amorálnosti takového postoje ani nemluvě. V současnosti navíc dominuje v oblasti mainstreamu a mediokracie naprosto odmítavý postoj k tomu, přiznat si něco negativního. Např., že naše životní úroveň nejenže neporoste dále takovým tempem, jako dosud, ale že bude – pokud nedojde k zásadním změnám, v nejlepším případě stagnovat, spíše však klesat. Toto "strkání hlavy do písku" a postoj typu "ono to nějak dopadne (myslí se přitom, že – pro konkrétní osobu s touto filosofií – dobře)", resp. "nějak bylo, nějak bude" však může nakonec vést k daleko rozsáhlejší, dramatičtější a posléze i revolučnější krizi, než jakých jsme dosud byli svědky.

Když výše uvedené skutečnosti začne kdokoliv z nás, v osobních rozhovorech, probírat,  (pokud k tomu budeme mít, např. díky osobním kontaktům, příležitost), zjistíme, že s nutností změn, s nutností postupného přechodu na společnost produktivních služeb, vzdělanostní společnost atd., budou prakticky (až na relativně malé a nepodstatné odchylky) všichni souhlasit, a to napříč politickým spektrem. Přesto všichni víme, že realita, tedy možnost provedení požadovaných – a obecně uznávaných – reforem, je v současnosti skoro nulová. Tedy pokud nebudeme brát v úvahu "souhlasná stanoviska", směrovaná však na jejich realizaci někdy "v budoucnu". Jak je to možné ???

V minulosti jsem mimo jiné pracoval jako hlavní energetik VHJ ČKD PRAHA, kde pracovalo tehdy přes 50 tisíc zaměstnanců. Ve své funkci jsem byl (samozřejmě) zodpovědný za energetické zajištění všech výrobních kapacit všemi druhy energie. Taková povinnost vede současně k tomu, že (pokud jste odborně znalý) musíte zabezpečit i včasnou obměnu a modernizaci energetických systémů. To však bylo (logicky) ekonomicky (finančně) velice náročné – a já musel přesvědčovat vedení podniku, které jediné mělo oprávnění pro moje požadavky uvolnit potřebné prostředky, o jejich potřebě. Pokud jsem své požadavky zdůvodňoval odborné, výsledek mých žádostí byl nulový. Až když jsem pochopil, že musím vedení přesvědčit nikoliv o tom, co přinese příslušná investice energetice, ale co přinese jim (tehdy to nebyly – jako dnes – peníze, ale renomé, ocenění, že udělali něco pro dělníky či pro společnost – např. snížení exhalací, zvýšení pracovní pohody atd.), tak jsem uspěl. A nejen to, následně mě každoročně volali, zda zase něco nepotřebuji, aby se mohli "předvést" na městských výborech a při státních "akcích".

Proč toto uvádím? Protože ač je doba jiná, myšlení a jednání lidí je stejné! Máme parlamentní demokracii (nechci se v žádném případě pouštět do jejího rozboru – ač by si to zasloužilo samostatnou úvahu). Každý politik je prakticky volen na 4 roky, senátor na 6 let. A každý z nich chce být zvolen znovu!! Moc "chutná". Když si každý z nás kdo má či měl a vychovával děti, vzpomene na období jejich výchovy, uvědomí si, že než "se naše děti vydali na samostatnou dráhu životem", tak jsme je (a v naprosté většině rádi, byť někdy se skřípěním zubů, když se nechtěli učit atd.) "měli na krku" cca 25 let, někdy i déle (zvláště pak babičky při pomoci s vnoučaty). A nikdy jsme nepočítali s tím, "že se nám to vrátí", pokud jsme tím "vracením" nemysleli radost z jejich úspěchů, kdy jsme si mohli říci, že "se v životě už neztratí". Obvykle jsme pak vlastním dětem říkali, že jejich povinností bude to jednou "vrátit" tím, že se stejně intenzivně a se stejnými časovými i finančními náklady budou věnovat opět svým dětem. A teď si představme politika, zejména pak takového, který se politikou profesionálně začal zabývat skoro ihned po škole, nikdy a nikde nepracoval. Ten "udělá vše", aby byl znovu zvolen!!! On se totiž NEMŮŽE nikam vrátit – a začít pracovat jako elév "za pár korun", když nota bene ani neví, zda by "v boji, který jde životem" uspěl!! Bude však zvolen, když zavede a finanční prostředky společnosti dá na reformy, jejichž (i prokazatelný) efekt se objeví až za cca minimálně 15 – 25 let. Tedy na školství, důchodovou reformu, podporu rodin s dětmi. NEDÁ!!! A naopak, pokud udělá něco pro současnou sobeckou společnost, která chce všechno teď a hned a především pro sebe – neboť TO jsou současné hodnotové axiomy, tedy INDIVIDUALISMUS, PENÍZE a KARIERNÍ ÚSPĚCH (třeba dosažený na úkor někoho druhého), tedy doslova BEZOHLEDNOST. Prostě věda a technika se dostala tak daleko, že nám umožnila, že jsme si začali myslet (a se tak i chovat), že NIKOHO DRUHÉHO NEPOTŘEBUJEME!!, tak bude znovu zvolen. Takže filozoficky je platný shora zmíněný bonmot pana prezidenta, tedy že investice do vzdělání má vyšší hodnotu než investice "do betonu", v praktické politice je tomu však zcela naopak. A je zcela jedno, zda političtí "nositelé" těchto úvah jsou politicky (ideologicky) vlevo či vpravo!!

A to jsem se nezmínil o daleko vážnějším nepříteli vzniku "společnosti produktivních služeb". A to je to již skoro zprofanované 1 % nejbohatších, soustava vzájemně propojených nadnárodních firem, banksterů atd., kteří vyznávají pouze jednu ideologii – moc peněz a majetku. Nikoliv bezdůvodně řekl kdysi Rotschild: "Dejte mě možnost tisku peněz a je mě jedno, kdo bude vládnout". Tato skutečně vládnoucí "elita" nemá naprosto žádný zájem na vzdělanostní společnosti. To neznamená, že chce, aby lidé neuměli ovládat složité technologie, konstruovat, stavět, obchodovat atd. Ale v žádném případě si nepřejí, aby dosáhli lidé takového vzdělání, které jim umožní kritické myšlení. Takoví lidé jsou totiž obtížně manipulovatelní. I proto jsou podporovány a prezentovány názory typu "znalost matematiky nad úroveň trojčlenky jsem nikdy v životě nepotřeboval", "vše, co jsem v životě potřeboval znát, jsem se naučil v mateřské školce" atd.

Co říci závěrem. Pokud se nám (a bude to trvat řadu let, protože se to řadu let kazilo) nepodaří dosáhnout ve společnosti (aspoň v její podstatné části) změny především v pořadí hodnot a pokud nepřesvědčíme své politické představitele s výkonnými pravomocemi (nebo je nevyměníme za lidi, kteří budou přesvědčeni, že služba národu je pro ně to nejdůležitější) o tom, že realizace navrhovaných reforem je přínosná i pro ně, pak realizace připravovaných reforem nemá v dohledné době naději na úspěch. Jestli se nám však podaří vybudovat společnost založenou NEJEN na růstu HDP (tak jak ho dnes vnímáme), ale i na hodnotově jiných (ekonomicky nespecifikovatelných, resp. finančně nehodnotitelných) kritériích, máme vyhráno. Nebude to dnes, ani zítra. Ale co je takových cca 20 – 30 let budoucí naděje, proti marastu uplynulých 25 ti let, ve kterých jsme naivně věřili, že bude hmotně lépe, při čemž jsme předpokládali, že mravní základy – aspoň v té většinové společnosti – se nebudou zhoršovat. Hmotně lépe je (i když pro minimálně cca 1 milion obyvatel ČR asi nikoliv). Mravní úroveň ale hluboko poklesla.

Vzpomínám si, jak jsem se v roce 1994, když mě navštívil japonský přítel, se kterým jsem v Belgii studoval němčinu, mu omlouval, když přijel na naše hlavní nádraží do Prahy, že tam vidí bezdomovce. Bylo mě to strašně nepříjemné, protože jsem na to ze socialismu nebyl zvyklý. Vidět tehdy žebráka bylo něco exotického. KAŽDÝ dostal práci!! On, (ten Japonec) "ani nemrkl okem" a řekl mě "to je i u nás, to je běžné". Uplynulo dalších 20 let – a já – což považuji za úděsné – jsem "si zvykl"!!! Není proto vůbec úsměvné, když se dnes říkají vtipy typu: "Za socialismu se stály fronty na banány, dnes na práci na pracovních úřadech". A k tomu se dodává: "Radši bych zase stál frontu na banány, eventuálně je – jako tehdy – oželel".

(Pokračování další anketou)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře