Jaké reformy a proč (243) Čírtek: Věda/umění 2

6. říjen 2014 | 07.00 |

Na tento příspěvek jsem se těšil nejvíc. A nezklamal mě. Je v něm hodně velký kus dřiny. Pohled na současnou realitu nejen očima "čisté vědy" a s určitým despektem k "čisté vědě". Zejména k takové, jakou je ekonomie. Podle mého názoru příspěvek zdravě provokující a zejména inspirující. Aby si jej čtenář mohl vychutnat, uveřejňuji jen rozdělný na tři části. Toto je druhá z nich:

Lidský kapitál – ekonomie, štěstí a mlčící většina II

Pavel Čírtek

3. Ale – může být umění, resp. poezie a próza, skutečně legitimní, protože realitu odrážející gnoseologií? Ta otázka není samozřejmě nová. Ale pro postmoderní současnost, typickou destrukcí hodnot, se znovu stává naléhavou, pokud hledáme gnoseologii opřenou o nějaký pevný hodnotový základ. A i když ani poezie, próza či drama neumějí odpovědět na tázání se po budoucnosti, jako to ostatně neumí žádná věda, nota bene vědy společenské včetně ekonomie, (jakkoliv to tvrdí), spisovatelé, básníci a dramatici přinejmenším evidují určité hodnoty prověřené časem, a to ve formě, po které volá kolega Hušner.

Spisovatel, resp. dramatik či básník na straně jedné a ekonom na straně druhé pak mají jeden zásadní společný rys. Ti i oni vytvářejí fikce. Zatímco ovšem literatura je přiznává a očekává, že čtenáři či diváci s tím počítají, jako s předpokladem porozumění uměleckému dílu, ekonomie, podle mého názoru, takovou férovku s lidmi nehraje. Shakespeare netvrdí, že pobíhal po Elsinoru a pečlivě zapisoval, co tam kdo udělal a řekl, Čechov nikdy neseděl ve višňovém sadu a nežádal Raněvskou - račte mi to Ljubov Andrejevno zopakovat, zlomila se mi tužka. Platí prostě předpoklad, že, až na blázny všeho druhu, nebude v (dospělém) publiku nikdo, kdo by své rodinné spory řešil jako Othelo, protože Shakespeare mu to poradil.

Dalším společným rysem je, že literatura i ekonomie pracují s enigmatickým světem a enigmatickými tématy, neboť co jiného jsou fenomény jako štěstí, užitek, hodnota, ekonomické cykly, vývoj akcií či finanční deriváty, jejichž enigmatičnost spočívá v tom, že ani jejich majitelé enigmaticky netuší, co mají. Ale tam, kde umění přizná barvu, že hic sunt leones, ekonomie, obávám se, snad z panické obavy před enigmatičností světa a člověka – mimochodem dodnes se pídíme po našem stvořiteli a ne a ne na to přijít, vytvoří si vlastní svět neenigmatický až na ty nešťastné předpoklady. Možná by bylo dobré zavést novou ekonomickou disciplinu enigmatická ekonomie a pouštět si při tom variace sira Elgara.

Ekonomové nám ovšem velmi často ať prostým opomenutím či naschvál tu skutečnost, že jejich příběhy se odehrávají v kulisách předpokladů a že nejde o reálný svět, tají. Jak často v jejich výkladech, a nechť mi odpustí ti, kterým teď křivdím, postrádáme premisu "Předpokládejme, že..."

Stejně jako literatura i ekonomie parazitují, řečeno s Umbertem Ecem, na reálném světě, z něhož "...vykusují malé světy, které vydělují většinu toho, co o reálném světě víme a...umožňují nám soustředit se na konečný, uzavřený svět, velmi podobný tomu našemu, ale ontologicky chudší." (6) Takto si literatura i ekonomie vytvářejí světy tu veronských milenců či jedinců maximalizujících svůj užitek. Ten první je ovšem vždy pravdivý pokud jde o traktování hodnot lásky a tolerance, ten druhý by mohl být pravdivý, pokud by lidé v hledišti divadla skutečně uvěřili, že Molliérův Lakomec je prototypem všech lidí.

4. Aby bylo rozuměno, umí-li ekonomie vytvářet falešný obraz světa a lidí, literatura to umí rovněž a řekl bych, že komunikačně i více user friendly, to konec konců vidíme každý den v mainstreamové produkci televize či kinematografie a červená knihovna či westerny mají staletou tradici. Červená knihovna či western ovšem, až na nesporný vliv, který měly kovbojské eskapády na nejmenované hlavy států, nikdy neaspirovaly na roli univerzální gnoseologie, nota bene na roli tvůrců politik řídící svět v globálním rozsahu. Pokud ovšem hovoříme o slovesném umění jako o tvorbě artefaktů zobrazujících reálný svět lidských bytostí v jejich citech, emocích, snech, hodnotách a vášních, bez ohledu na to, zdali jde o Homéra, Sofokla, Danta, Shakespeara, Balzaca či Flauberta, Puškina, Dostojevského, Steinbecka, Hemingwaye či Theodora Dreisera, pak snad málokdo bude polemizovat o tom, že takoví autoři nám svět skutečných, jakkoli v postavě fiktivních lidí skutečně ukazují pravdivě. A navíc, podle mého názoru jsou mnohé z nich i učebnicemi ekonomie svého druhu.

5. Puškin charakterizuje Oněgina: Kam s Homérem či Theokritem, to raděj ekonomem Smithem se zabýval sám ekonom, a odbornicky hloubal v tom, čím sílí říše, čím se množí, proč beze zlata obstará si země vše, když postará se v pravý čas o prosté zboží.

Puškin samozřejmě neměl v úmyslu, objasňovat s pomocí Evžena Oněgina taje Smithovy ekonomie. Oněgin je portrétem určitého typu člověka, řekněme rovnou, že v podstatě bezcitného a cynického parchanta, pravda obdařeného panskou noblesou, což se o současných bezcitných buranech na manažerských postech a ve vládních pozicích nedá říct, navíc když většina z nich neměla Smitha v životě v ruce. Je ovšem zajímavé, že pro charakteristiku v podstatě budoucího vraha, nota bene vraha dobrého přítele, volí Puškin v rámci zásady – řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi člověk, právě Adama Smitha a do protipólu staví básníka a filosofa – Theokrita a Homéra. Myslím, že Adam Smith je v tom nevinně, asi si ho Puškin nepřečetl pozorně, nebo nečetl Teorii mravních citů, každopádně jde o příběh, kde bez ohledu na zmínku o Smithovi hrají hlavní roli právě vztahy a jejich hodnota pro lidské štěstí. Ekonomie se může ubádat k smrti a zkoumat reciprocitu shora zdola, takovou analýzu jakou nám předkládá geniální básník, prostě nemůže poskytnout. Navíc etický kontext Puškinova románu naprosto vylučuje extenzi pojmu užitek v ekonomickém slova smyslu, protože jen chorobná mysl by Oněginovo chování k Taťáně a Lenskému interpretovala jako užitek svého druhu. Ostatně, sám Oněgin si touto maximalizací žádné štěstí, nota bene jako výslednici reciprocity, nepořídí, protože jestliže byl před soubojem s Lenským "pouze" cynický, ale společensky úspěšný hlupák, po něm začíná jeho úpadek, o to krutější, že si uvědomuje nesmyslnost, v ekonomickém smyslu neužitečnost a tedy iracionalitu svého činu.

Zároveň je ovšem jeho zločin investováním do pozice svého druhu, když před tragickým soubojem zvažuje, co by na to řekla společnost, kdyby souboj odmítl. Raději tedy zabije přítele, nota bene jen kvůli rozmarnému flirtu s Olgou, než by riskoval renomé zbabělce a tedy společenského opovržení. Je jen smutnou osudovou souhrou příběhu autora a jeho hrdiny, že Dantésova kulka samotného Puškina zabíjí v podstatě ve stejném vzorci cti.

Puškin tak ve svém díle i ve svém životě názorně traktuje vítězství vášně, citu, emoce nad racionálním rozumem, jakoby vzkazoval do budoucnosti – lidi pozor, ono to s tou maximalizací užitku bude všelijaké, když jsou lidé schopni hodit rozum za hlavu. Jistě, lásce se nedá poručit a Oněgin měl legitimní právo Taťánu odmítnout. Ale rozhodl-li se nakonec žádat od ní ve jménu své náhle objevené lásky manželskou nevěru a tedy znovu maximalizovat svůj užitek ve vztahu mimo ethos, konečně naráží na skutečnost, že jakkoli ho Táňa stále miluje, odmítá ona v tomto směru maximalizovat svůj užitek a nad tím vítězí opět tak ekonomicky povážlivé rozhodnutí dát přednost morálce. Obávám se, že popsat teorií reciprocity tuto lidskou ambivalenci mezi rozumem a citem, bude husarským kouskem, a to jsme se ještě nepustili do nesmrtelného díla Jane Austenové.

(6) ECO Umberto:  Šest procházek literárními světy. Praha, Votobia 1997

(Pokračování další částí příspěvku P. Čírtka)


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře