Jaké reformy a proč (227) Polit. ekonom. reflexe 7

20. září 2014 | 07.00 |

V rámci přípravné diskuse před pracovní částí konference Lidský kapitál a investice do vzdělání uveřejňuji na pokračování příspěvek, který společně s kolegou V. Leinweberem Připravujeme k uveřejnění v časopisu Politická ekonomie. Toto je první část ještě neupravené a nedokončené verze článku:

Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti VII.

Václav Leinweber, Radim Valenčík

5. Huntingtonův Střet civilizací a hledání příčin úpadku

Čtyři roky po vydání Fukuyamova díla Konec civilizace přichází S. Huntington s alternativním vidění světa, ve kterém předvídá - jak už sám jeho název říká - předpovídá neodvratný střet civilizací. Na nenaplnění Fukuyamových vizí upozorňuje hned na záčatku své práce (Huntington s. 19). V současné době se podle Huntingtona nacházíme v přechodném období, kdy končí dominace Západu a nastává nová éra, ve které budou mít mnohem větší vliv nezápadní subjekty, které představují zcela odlišné kultury. Tento proces se zdá být nezadržitelný a bude rozhodujícím způsobem determinovat podnikatelské prostředí v mezinárodním obchodu.

Úpadek západu považuje za neodvratný, což nejvíce pregnantně popisuje v následujícím odstavci: "Vítězství Západu ve studené válce přineslo vyčerpání, nikoli vítězství. Západ se stále více musí starat o své vnitřní problémy a potřeby, neboť se potýká s pomalým ekonomickým růstem, stagnující populací, nezaměstnaností, velkými schodky ve státním rozpočtu, upadající pracovní morálkou, nízkými úrokovými sazbami a v mnoha zemích, včetně Spojených států, se společenským rozpadem, problémem drog a zločinností. Ekonomická moc se velmi rychle přesouvá do východní Asie a v těsném sledu následuje i vojenská síla a s ní spojený politický vliv. Na prahu hospodářského vzestupu stojí Indie, stále nepřátelštější je vůči západu islámský svět, ochota přijímat diktát Západu či se řídit západním kázáním se rychle vytrácí i u ostatních společností; zároveň mizí západní sebevědomí a vůle vládnout." (Huntington 2001, s. 84)

Všimněme si, že S. Huntington sice popisuje řadu atributů úpadku, nikde však neodpovídá na otázku příčin. Dokonce otázku příčin ani neklade. Podobně je tomu i v dalších pasážích, viz např.: "Za třetí, moc je schopnost jednotlivce nebo skupiny měnit jednání jiného jednotlivce nebo skupiny. Jednání lze změnit motivací, nátlakem nebo přesvědčováním. Ten, kdo chce takovou mocí vládnout, potřebuje ekonomické, vojenské, institucionální, demografické, politické, technologické, společenské nebo jiné zdroje.  Západ získal největší podíl na většině (i když ne na všech) důležitých zdrojích moci počátkem dvacátého století, pak začal jeho relativní vliv pozvolna upadat." (Huntington 2001, s. 88) Nebo když popisuje to, jak podle jeho představ bude proces úpadku Západu probíhat:"Úpadek Západu se vyznačuje třemi hlavními charakteristickými rysy. Za prvé, je to dlouhodobý proces. Vzestup západní moci trval čtyři sta let a její úpadek může klidně trvat stejně dlouho. ... Nicméně je myslitelné, že by mohlo dojít k jeho urychlení. Ekonomický a ostatní růst často opisují křivku ve tvaru písmena S: pozvolný začátek, pak velmi rychlý nárůst, následovaný snížením expanze a postupným ochabnutím. Úpadek země může opisovat podobnou, pouze obrácenou křivku – tak tomu bylo v případě Sovětského svazu: nejdříve mírný úpadek, posléze nabírající na rychlosti, až dojde k úplnému zhroucení. Úpadek Západu se stále nachází ve své první, pomalé fázi, ovšem nelze vyloučit, že v určitém bodě by mohlo dojít k výraznému zrychlení. Za druhé, úpadek nikdy nemá podobu přímky. Vyznačuje se značnou nepravidelností, častými porušeními, zvraty. Po projevech ochabnutí západní moci přichází její opětovné potvrzení." (Huntington 2001, s. 85, 86)

Dokonce ani v pasážích věnovaných "kemalismu" (tj. spojení modernizace s pozápadněním) si nevšímá toho, že za určitých podmínek přijatí západních hodnot ještě nemusí znamenat podobný úpadek, k jakému nyní dochází ve většině zemí, které nazývá "Západem". (Huntington 2001, s. 71-74)

Ve své pozdější práci dává S. Huntington úpadek západu do přímé souvislosti s fungováním (či spíše nedostatečným fungováním a nedokonalostmi) demokracie. Podle něj analýza politického prostředí se zabývá otázkou definice pojmu demokracie, která byla diskutována v poválečných letech a konečnou definicí, na které se shodli vědci v USA zhruba v sedmdesátých letech. Tato definice má své konsekvence, co se týče stability systémů založených na principu demokracie a následně i co se týče rizik spojených s podnikáním. Jestliže chceme posoudit, do jaké míry můžeme demokratický systém, na kterém je založena většina politických systémů ekonomicky rozvinutých zemí, považovat za stabilní, je třeba vycházet z definice demokracie.  "Zhruba v půli století dvacátého se v obsáhlých diskusích o významu demokracie ustavily tři svébytné, všeobecné přístupy k této otázce. Jako forma vlády se demokracie definovala poukazem na prameny vládní autority, na účely, jímž vláda slouží, anebo na procedury, kterými se ustavuje." (Huntington 2008, s. 15) Huntington se odvolává na Josepha Schumpetera, který v roce 1942 předložil ve své studii Kapitalismus, socialismus a demokracie kritiku klasické teorie demokracie, definované buď jako "vůle lidu", nebo jako "obecné dobro" (účel). Schumpeter se domnívá, že "demokratická metoda je takové institucionální uspořádání sloužící k přijímání politických rozhodnutí, v němž jednotlivci získávají moc rozhodovat prostřednictvím soutěživého zápolení o volební hlas lidu... Několik let po skončení druhé světové války se vedly debaty mezi těmi, kdo se chtěli držet klasické tradice a definovat demokracii poukazem na její pramen nebo účel, a rostoucím počtem teoretiků, kteří hlásali procedurální pojetí demokracie v schumpeterovském smyslu. V sedmdesátých letech však již diskuse skončily, a to Schumpeterovým vítězstvím." (Huntington 2008, s. 16) "V demokracii je ústřední procedurou výběr vedoucích představitelů pomocí soutěživých voleb, v nichž hlasují lidé, kterým pak tito vedoucí představitelé vládnou." (Huntington 2008, s. 15-16) "Vlády, které vzešly z voleb, jistě mohou být neschopné, zkorumpované, krátkozraké a nezodpovědné; mohou být i nástrojem zájmových skupin naprosto neschopným provádět politiku, jíž si žádá obecné dobro. Podobné vlastnosti mohou činit tyto vlády veskrze nežádoucími, nikoli však nedemokratickými...Určitě není nepředstavitelné, že si společnost, vedoucí politické představitele sice vybere demokratickou cestu, avšak tito političtí předáci nebudou mít žádnou skutečnou moc. Mohou být prostě jenom zástupci či loutkami nějaké skupiny v pozadí." (Huntington 2008, s. 19)

Zde již S. Huntington poměrně přesně vystihuje to, jak je demokracie zranitelná (jedná se o významný posud od jeho Střetu civilizací, neidentifikuje však, čím je demokracie zranitelná. To nás ovšem zajímá nejvíce. Touto otázkou se budeme zabývat v části věnované otázce bariér naplnění pozitivní vize.

Literatura:

Fukuyama, F. (2002): Konec dějin a poslední člověk. Praha, Rybka Publishers, 379s. ISBN 80-86182-27-4

Huntington, S. (2001): Střet civilizací. Praha, Rybka Publishers, 447s. ISBN 80-86182-49-5

Huntington, S. (2008): Třetí vlna. Brno, CDK, 343s. ISBN 978-80-7325-156-7

(Pokračování příspěvku)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře