Jaké reformy a proč (226) Polit. ekonom. reflexe 6

19. září 2014 | 07.00 |

V rámci přípravné diskuse před pracovní částí konference Lidský kapitál a investice do vzdělání uveřejňuji na pokračování příspěvek, který společně s kolegou V. Leinweberem Připravujeme k uveřejnění v časopisu Politická ekonomie. Toto je šestá část ještě neupravené a nedokončené verze článku:

Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti VI.

Václav Leinweber, Radim Valenčík

4. Konec dějin Fukuyamy a začátek hledání příčin současných problémů

Jedním z neslavnějších vědecky fundovaných děl usilujících o komplexní reflexi současného dění je Fukuyamovův Konec dějin a poslední člověk z roku 1992 (české je vydání z roku 2002). V mnoha ohledech je to dílo velmi podobné tomu, s čím přišel R. Richta a kol. Vyznačuje se výrazně optimistickým viděním světa, viz např.: "Věda jako taková (třeba v podobě strojové výroby nebo racionální organizace práce) pouze stanoví horizont technologických možností, které jsou určeny základními přírodními zákony. Při využívání těchto možností člověka pohání jeho touha: nikoli touha uspokojit omezený soubor "přirozených" potřeb, ale vysoce proměnlivá touha, jejíž hranice se neustále rozšiřují." (Fukuyma, s. 138) S trochou nadsázky by bylo možné říci: Jediný rozdíl je v tom mezi Civilizací na rozcestí a Koncem dějin je to, že R. Richta a jeho kolegové si idealizují socialistickou společnost, zatímco F. Fukuyma liberální demokracii. Te je v jeho pojetí "koncem dějin" v tom smyslu, že další vývoj už se odehrává na této optimální základně společenského uspořádání a pokračuje jako svobodný vývoj lidského ducha a techniky, nikoli jako vylepšování společenského uspořádání. Podobně i "poslední člověk" je ten, který nemá touhu po uznání na úkor druhého člověka. Tj. každé uznání (jako jedna z dominantních potřeb člověka) se v podmínkách liberální demokracie stává vzájemným uznáním, vzájemně prospěšným uznáním, tj. potřeva vlastního uznání není naplňována na úkor druhého. (V pojetí R. Richty a jeho týmu by tento ideál mezilidských vztahů bych chápán jako takový stav, kdy svobodný rozvoj jednoho člověka je podmínkou svobodného rozvoje každého jiného člověka.)

Pokud chceme otevřít cestu k odpovědi na otázku, proč se ani z pozitivních vizí nenaplnila (a v čem obě tyto vize přehlédly ro nejpodstatnější), je nutné podrobit analýze i koncepční odlišnosti obou přístupů. Zatímco R. Richta a jeho tým vycházejí z Marxova díla (především pak jeho Rukopisů "Grundrisse"), hlásí se F. Fukuyama k Hegelovu dílu, konkrétně jeho práci z rannější obdoby tvorby Fenomenologie ducha z roku 1807, předevím pak k části nazvané Panství a rabství, viz např.: "Hegel poskytuje alternativní "mechanismus", s jehož pomocí můžeme pochopit historický proces jako "boj o uznání". I když nemusíme opouštět ekonomický výklad dějin, "uznání" nám umožňuje obnovit zcela nematerialistickou historickou dialektiku, která je pro porozumění lidské motivace daleko vhodnější než marxistická verze nebo sociologická tradice, jež z Marxe vychází." (Fukuyma, s. 150) Celé dějiny pak z tohoto hlediska nejsou ničím jiným než postupnými vítězstvími těch, co se ocitli v pozici "rabů" (kdy uspokojení potřeby uznání "pána" se děje na úkor "raba"), a to až do té doby, než vývoj společenských poměrů dospěje do stádia vzájemného uznání, kdy již nikdo není v pozici "raba" či "pána" ve vztahu k druhému. "Na rozdíl od Hobbesova racionálního člověka se nesnaží rab svou pýchu potlačit. Naopak, nepřipadá si jako úplná lidská bytost, dokud nedosáhne uznání. Právě rabova neustálá touha po uznání byla motorem, jenž uváděl dějiny do pohybu, nikoli pánovo zahálení auspokojení a neměnící se povaha." (Fukuyma, s. 197) V průběhu dějin (až do jejich, zdůrazněme pozitivního konce) jsou překonáváním společenských nerovností: "Společenské nerovnosti lze rozdělit do dvou kategorií: buď vyplývají ze společenských konvencí, nebo souvisejí s přírodou a přirozenou nutností. V první kategorii brání rovnosti právní překážky – rozdělení společnosti na uzavřené stavy, apartheid, segregační zákony, majetkové předpoklady pro účast na volbách a podobně. Kromě toho existují konvenční nerovnosti kulturního rázu..." (Fukuyma, s. 272) K překonáním společenských nerovností pak dochází v liberální demokracii: "Všechny skutečně liberální společnosti v podstatě usilují o odstranění společensky daných zdrojů nerovnosti... Kapitalismus je dynamická síla, která neustále napadá čistě koncenční sociální vztahy a nahrazuje dědičná privilegia novou stratifikací na základě dovedností a vzdělání." (Fukuyma, s. 278)

To neznamená, že neexistuji ti, kteří se pod různými záminkami bouří i v optimálním uspořádání, tj. v liberální demokracii. F. Fukuyama tento jev považuje za určitou deviaci a nazývá jej "megalothymie ještitných".

K odpovědi na otázku, v čem selhal pokus o vybudování socialistické společnosti, se odvolává na již zmíněného (v souvislosti s tím, co přehlédl R. Richta a jeho tým) M. Djilase: "Všechny tyto komunistické společnosti nakonec přijaly společenskou nerovnost po vzniku vrstvy, kterou Milovan Djilas označil jako "novou třídu" stranických funkcionářů a byrokratů." (Fukuyma, s. 280) V tomto smyslu vidí o něco dál, nicméně tím důrazněji vyvstává otázka, proč se ani jeho vize nenaplnila.

Za povšimnutí stojí ještě jedna významná odlišnost v přístupu týmu R. Richty a F. Fukuyamy. I podle něj (s odvoláním na G. Hegela) je práce podstatou člověka (Fukuyma, s. 220). Nicméně z tohoto zásadního teoretického postoje nevytěžil vše podstatné. Připomeňme si nejdříve jednu z ústředních myšlenek Hegelova díla Fenomenologie ducha přímo i inkriminované části o vztahu "pána a raba": "Pánu se naopak dostává tímto zprostředkováním bezprostředního vztahu k věci jako čisté negaci věci, čili dostává se mu požitku; co se nezdařilo žádostivosti, daří se jemu, aby byl totiž s věcí hotov a v požitku došel uspokojení. Žádosti se mu nepodařilo pro žádostivost věci; avšak pán, který vsunul raba mezi věc a sebe, spojuje se s tímto pouze s nesamostatností věci a má z ní čístý požitek; stránku samostatnosti však ponechává rabovi, který věc zpracovává." (Hegel, s. 158) Zde je Hegelovou specifickou terminologií vyjádřeno to, že dosahování "čistého požitku" (tj. to, co bychom mohli nazvat spotřebou) není zdaleka tak významné, jako "zpracování věci" (samotná práce), která je základem vzniku sebeutváření a sebevědomí člověka. Mnohem přesněji se v jednom ze svých vrcholných děl, Encyklopedii filozofických věd, vyjadřuje k tomu, proč je práce tak významná pro sebeutváření člověka, G. Hegel následujícím způsobem: "Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel." Právě schopnost "všeobecného zprostředkování" (to, co K. Marx ve svých Rukopisech "Grundrisse" nazývá "všeobecnou prací", je tím, co umožňuje přeměnu uspokojo vání potřeb (potřeb spojených s rozvojem schopností člověka) v nejvýznamnější faktor ekonomického růstu. Tento motiv v díle F. Fukuaymy není zdaleka tak rozvinut, jako v přístupu R. Richty a jeho týmu.

Poznámka: Bude doplněno rozborem Fukuyamovy další knížky Velký úpadek.

Literatura:

Fukuyama, F. (2002) Konec dějin a poslední člověk. Praha, Rybka Publishers. 384 s.

Hegel, G. (1960) Fenomenologie ducha. Nakladatelství ČSAV 1960. 524 s.

Hegel, G.Encyklopedie filozofických věd

(Pokračování příspěvku)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář