Jaké reformy a proč (222) Polit. ekonom. reflexe 3

15. září 2014 | 07.00 |

V rámci přípravné diskuse před pracovní částí konference Lidský kapitál a investice do vzdělání uveřejňuji na pokračování příspěvek, který společně s kolegou V. Leinweberem Připravujeme k uveřejnění v časopisu Politická ekonomie. Toto je třetí část ještě neupravené a nedokončené verze článku:

Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti III.

Václav Leinweber, Radim Valenčík

Jak jsme již zmínili, pozornost si zaslouží dvojice obahově blízkých článků věnovaných problematice lidského štěstí Ekonomie a štěstí: Proč více někdy není lépe L. Mlčocha a Ekopnomie štěstí od P. Štiky. Prvoplánově v nich jde o polemiku s pojetím cílové stránky ekonomického chování tak, jak ji chápe neoklasická ekonomie, v kontextu současných problémů. Jejich význam však spočívá především v tom, že se velmi přibližují odhalení podstaty toho, o co v současné době jde (jak v teorii, tak i praxi), aniž by však poslední a nejdůležitější krok učinily. Proto jim právě z tohoto hlediska budeme věnovat pozornost. Oba články navazují na vnesení některých psychlogických prvků do ekonomické teorie D. Kahnemenem.

L. Mlčoch uvádí výčet případů, kdy selhává ukazatel HDP (včetně HDP na jednoho obyvatele) při vyjádření kvality života, resp. toho, co intuitivně rozumíme pod lidským štěstím. Nejdůležitější jsou však jeho úvahy týkající se tzv. "pozičních statků":

"Koncept "positionalgoods" je starý už 30 let (Hirsch) a souvisí s konkurencí lidí, pokud jde o jejich status, společenské postavení (positional competition). Tak např. vzdělání je všude v té či oné míře veřejným statkem a produkuje pozitivní externality. Poptávka po něm roste právě z těchto důvodů, ale s rozšiřováním jeho obecné hladiny klesá zákonitě jeho "utility". To jen posiluje roli a moc symbolů dosaženého výjimečného statusu vzdělání (Oxford, Harvard...). Totéž lze prokázat prorůst celkové úrovně spotřeby v konzumní společnosti a roli statusu luxusních značkových a jinak exkluzivních výrobků a služeb. Jako vedlejší produkty této soutěže o výlučnépozice "VIP" však vznikají vážné společenské škody, plýtvání, rozpad sociální soudržnosti. S.Zamagni poukazuje na to, že právě soutěž o "pozičnístatky" nakonec zhoršuje jak individuální tak společenský blahobyt a s ním i subjektivně vnímané štěstí...Poziční konkurence je také jedním z faktorů pomáhajících roztáčet "žentour" konzumní společnosti. Pro souvislosti, o něž jde v této studii, je důležité toto: soutěž opoziční statky a poziční statky samotné napomáhají k celkovému růstuHDP (pozitivní efekt na goods) a současně – jako svůj "nezamýšlený byproduct"–poškozují "sociální ekologii" společnosti (negativní efekt na relationalgoods). (Podtrženo námi.)" (Mločoch 2007, s. 156)

Zde se L. Mlčoch velmi blíží postižení původu toho nejvýznamnějšího, co deformuje současnou společnost, co je příčinou toho, že se pozitivní vize nenaplnily a co přerostlo v systém, který zablokoval přirozené tendence vývoje civilizace. Předběžně upozorníme na následující:

- Investice do pozičních statků jsou jen jedním z případů fenoménu pozičního investování, resp. investování do společenské pozice.

- V oblasti tohoto investování probíhá velmi intenzivní konkurence.

- Investování do společenské pozice má zpětnou vazbu na příjem, přičemž vítězové ve hrách spojených s pozičním investováním zvyšují hodnotu svých investičních přáležitostí, zatím ti, co v těchto hrách prohrávají, nemají možnost své investiční příležitosti využít.

- To vše má zásadní důsledky na proměny mezilidských vztahů a společenských vztahů vůbec, na povahu sociálního kapitálu.

V upřesnějí pojmu pozičního investování budeme později pokračovat samostatnou kapitolou našeho pojednání. Jedná se o jeden z typických ekonomických jevů, který si vyžaduje uvažování na základě "zpětné vazby" (feedback). V tomto případě nejde jen o to, že pořizování pozičních statků či jiná forma pozičního investování je určitým případem spotřeby, ale i o to, že tato forma spotřeby (podobně jako i jiné) zpětně působí na ekonomický vývoj. V daném případě je toto působení kontraproduktivní.

Můžeme souhlasit s tím, že "Nový prostor zkou mání v oboru goods, positional goods a relational goods je současně prostorem, v němž lze teprve smyslu plně pojednat o tématu "ekonomie a štěstí"; teprve tento nový prostor dává pří ležitost k vysvětlení zdánlivého parad xu, proč "méně" (v oboru goods) může znamenat i více (v oboru sjednocení goods, positional goods a relational goods)." (Mlčoch 2007, p. 157)

L. Mlčoch v této souvislosti uvádí sedm typů fungování ekonomických struktur (konceptů), které jsou v určité míře obsaženy v reálném ekonomickém systému. Za prezentaci stojí především poslední dva z nich, které v určitém smyslu představují protipól ekonomického systému deformovaného pozičním investováním a jevy přerůstajícími do kriminální podoby, a ekonomického systému, který se osvobozuje od kvivalentní směny, pracuje na principu reciprocity a představuje (Mlčochovu) vizi, jak by ekonomika měla a mohla fungovat, pokud by v reálné ekonomice tento systém nabýval větší váhu:

- ""Pirát" či "tunelář" provozující "stripingassets" a vykrádání firmy zevnitř: nevytváří žádnounovou "přidanouhodnotu" ani v modu ekvivalence, zneužívá "poziční situace" a produkuje jen zápornou sociální přidanou hodnotu ztracené důvěry ve společnosti. Pak je již jen krůček k obyčejnému zloději či lupiči: ten rovněž nevytváří žádné nové statky (goods), často poškozuje již hodnoty existující a svýmpočínáním zvyšuje "transakčnínáklady" vespolečnosti (odhad v USA: celkové náklady nazlo čin ve výši 12 % HDP). Kriminální ekonomika již potom může dokonce pracovat na principu ekvivalence (prodej kradeného zboží v prodejnách s provozem 24 hodin denně, "ochrana bankovního tajemství" peněz, po jejichž původu se nepátrá). Jde ododatečné, vyvolané "negativní externality" v sociální ekologii ("relational goods" se znaménkem minus)." (Mlčoch 2007, p. 158)

- ""Ekonomie společenství" pracující a hospodařící v modu reciprocity: produkce "goods" je vázána podmínkou nepoškozovat "relationalgoods" ani mezičleny komunity, ani navenek (vůči klientům, životnímu prostředí, širšíkomunitě...). Naopak: jsou to vztahy vzájemnosti, jež tvoří základ hospodaření. "Positionalgoods" nehrají v ekonomice společenství žádnou roli: ani uvnitř, mezi členy, ani navenek – vůči kultuře konzumní společnosti. Komunita přijímá "dary" zvenčí, nikoli studenou filantropii či neosobní almužnou, ale jako osobní angažovanost a pomoc spojenou s růstem vztahů (přátelství, sympatie...). Podnik "ekonomie společenství" není neziskovou organizací ani charitou; má-li přežít i ekonomicky – natrhu – musí mít uspokojivé cashflow, nesmí sed ostat do režimu bankrotu. Produkce "goods" je zde tím, co je členům společenství "přidáno", když rozvíjejí svévztahyvzájemnosti." (Mlčoch 2007, p. 158)

Přesnější vymezení a podrobnější analýza pozičního investování nám umožní prokázat velmi těsnou souvislost mezi pozičním investováním, "zneužíváním poziční situace" a pentrací kriminality do ekonomického systému. To umožní objasnit, proč dochází k současnému historickému excesu. Řešení problémů je v důsledku tohoto propojení náročnější, ale i při odpovědi na tuto otázku budeme moci počítat s oporou v ekonomické teorii.

P. Štika ve svém pojednání, ve kterém se na L. Mlčocha explicitně odvolává, přichází s některými formulacemi, které jeho příspěvek k hledání odpovědi na příčiny současných problémů a jejich řešení dílčím způsobem upřesňují či rozvíjejí, viz. např.: "Rostoucí aspirace můžeme pozorovat i mimo sociální sféru, za jejich růst je ale zodpovědné převážně právě společenské srovnání, jak je míněno v Dusenberryho teorii relativního příjmu. Klasickým případem naplňování sociálních aspirací je spotřeba pozičních statků. Výlučná konzumace pozičního statku obvykle subjektivní štěstí zvyšuje, s rozšířením spotřeby takového statku i mezi ostatní se však efekt ztrácí. Negativní externalita uvalená na člověka spotřebou ostatních členů společenství vede pak k situacím podobným závodům ve zbrojení z dob studené války.Snaha odlišit se od srovnatelných a přiblížit se k těm, ke kterým člověk vzhlíží, vede k neustálému zvyšování spotřeby. To má ale stejný efekt jako pověstný pokus jednoho diváka sportovního klání o zlepšení výhledu tím, že se postaví. Ve výsledku nikdo lépe nevidí a všichni si pohorší tím, že stojí. Robert Frank (1999), který je v oblasti spotřeby pozičních statků mezi ekonomy jednou z největších autorit, poukazuje na zásadní fakt, že poziční spotřeba nevede k růstu blahobytu společnosti, ale k pouhé redistribuci bohatství. (Podtrženo námi.)" (Štika 2009, p. 253)

Významný je i jeho důraz na roli mezilidských vztahů, problém, který považuje za klíčový z hlediska naplnitelnosti pozitivní vize např. F. Fukuyama, kterému věnujeme samostatnou kapitolu našeho pojednání.

"Doposud jsme ukázali, že vazba mezi důchodem a štěstím není tak jednoznačná, jak by si mnoho ekonomů mohlo myslet. Málo ale bylo prozatím řečeno o tom, co štěstí vlastně je, a kde hledat jeho skutečný zdroj. Tato oblast se stala předmětem výzkumu mnohých dalších ekonomů, kteří si uvědomili, že ekonomie zaměřená dominantně na analýzu důchodu a spotřeby opomíjí něco zásadního. Na přesné specifikaci této zásadní věci se sice ekonomové zcela shodují málokdy, nicméně každý jednotlivý přístup má s ostatními jedno společné – týká se mezilidských vztahů." (Štika 2009, p. 255) "Mezilidské vztahy mají totiž samy o sobě hlubokou vnitřní hodnotu a jsou pro štěstí klíčovým zdrojem. Je tedy zřejmé, že pokud bude chtít ekonomie aspirovat na vysvětlení fenoménu štěstí, bude muset překročit práh ontologického individualismu a pokusit se o hlubší analýzu mezilidských vztahů z pohledu reciprocity." (Štika 2009, p. 261)

(Pokračování příspěvku)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře