Jaké reformy a proč (214) Polit. ekonom. reflexe 2

7. září 2014 | 07.00 |

V rámci přípravné diskuse před pracovní částí konference Lidský kapitál a investice do vzdělání uveřejňuji na pokračování příspěvek, který společně s kolegou V. Leinweberem Připravujeme k uveřejnění v časopisu Politická ekonomie. Toto je druhá část ještě neupravené a nedokončené verze článku:

Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti II.

Václav Leinweber, Radim Valenčík

2. Politickoekonomická reflexe současných problémů v české ekonomické literatuře

Podívejme se nejdříve na to, co bylo v oblasti politickoekonomické reflexe vývoje společnosti napsáno v posledních desti létech (tj. od roku 2005) v časopisu Politická ekonomie. K tomu dodejme, že se jedná o relevantní problematiku z hlediska zaměření tohoto časopisu. Konstatoval to např. v přehledové stati věnované 60 ročníků Politické ekonomie M. Mandela: "v rámci odborné převážil názor, že politická ekonomieje standardní termín, který se v anglické odborné literatuře spojuje s klasickou ekokonomií a se jmény Adama Smithe a Davida Ricarda" (Mandel 2013, s. 303) Není třeba připomínat, že uvedeným klasikům šlo o využití ekonomické teorie k odhalení toho, o co v tehdejší společnosti jde, o vymezení hlavních hráčů té doby (tříd) a ekonomického základu zájmů, které sledují, a implicitní či dokonce i explicitní formulování závěrů podporujících roli těch (přesněji - té třídy), které byly nositelem společenského pokrovu v daných podmínkách.

Pokud se podrobně podíváme na nedávnou historii časopisu Politická ekonome, zjistíme, že se svému názvu ani poslání z něj vyplývajícího nezpronevěřila. Obsahuje dvě zásadní pojednání k politickoekonomickému pohledu na problematiku dneška a řadu dalších více či méně přínosných. Nejdříve ke dvěma nejdůležitějším pojednáním . M. Sojka jej nazval Stane se institucionální ekonomie paradigmatem 21. století?a bylo uveřejněno ve 3. čísle v roce 2009. L. Kovanda jej nazval Ekonomie budoucnosti: Čtyři možné scénáře a uveřejnil o něco víc než dva roky později, v 6. čísle roku 2011(za poznámku stojí, že významné Sojkovo pojednání neuvádí v seznamu literatury a ani na něj obsahově nereaguje). Obě pojednání se obsahově určitým způsobem vzájemně doplňují. Sojkovo je širší v tom smyslu, že zvažuje více parametrů toho, čím je naše doba specifická a co si vyžaduje i proměny ekonomické teorie, na druhé straně soustřeďuje pozornost převážně na institucionální ekonomii. Kovandovo se snaží vymezit a popsat všechna hlavní pokračování současné teoretické ekonomie, na druhé straně za relevantní problém, v kontextu kterého si ekonomická teorie vyžaduje zásadní změny, považuje jen finanční krizi. Pro obě pojednání (tak jako i pro většinu dlaších ve sledovaném období) je příznačný důraz na interdisciplinaritu, která by však měla mít oporu v dovršení syntézy různých přístupů, a hledání vztahu mezi reálnými proměnami, kterými globální společnost prochází, a teoretickými nástroji, kterými lze tyto změny popsat, pochopit, analyzvat. Kromě toho byla ve sledovanou dobu publikována řada dalších významných statí, z nichž si zaslouží pozornost zejména Ekonomie a štěstí: Proč více někdy není lépe L. Mlčocha (2007), navazující Ekonomie štěstí od P. Štiky (2009) a jedna z prvních v námi sledovaném období O ekonomické odpovědnosti V. Klusoně (2005).

Pozornost budeme věnovat nejdříve pojednání M. Sojky, zejména z důvodu časové posloupnosti vydání obou zásadních příspěvků. Autor hned v úvodu hovoří o nutnosti změny současného ekonomického paradigma v návaznosti na změny ekonomické reality a formuluje svoji představu o tom, v jakém směru by měly proběhnout: "institucionální ekonomie jako taková nemá sama o sobě potenciál neoklasické paradigma plně nahradit, může však při vzniku nového paradigmatu hrát velmi podstatnou úlohu. Nové paradigma může být pravděpodobně výsledkem syntézy evolučního institucionalismu a postkeynesovské ekonomie, případně některých dalších teoretických koncepcí." (Sojka 2009, s. 297) Obdobnou myšlenku formuluje i v závěru svého pojednání.

V návaznosti na K. Polanayie, P. Druckera a H. Zona formuluje svoji představu významných změn či zásadní transformace našeho života, kterými je přechod k postindustriální a postkapitalistické společnosti, přechod k ekonomice založené na znalostech, komunikačních a informačních technologích, přechodu od energeticky náročné ekonomiky ke službám náročných na znalosti, přesouvání důrazu z konkurence na spolupráci, celkové zvyšování inovační výkonnosti ekonomiky. V této souvislosti hovoří mj. o tom, že tyto proměny "budou vyžadovat nové teoretické přístupy při řešení otázek vztahu sociálních a ekonomických cílů s ohledem na široce pojatou kvalitu života, překonání úzkého užitkově spotřebního přístupu k životu ve společnosti masové spotřeby, která ve stále vyšší míře mrhá zdroji" či "Konzumní způsob života, který umožňuje masová výroba, je spojen s obrovským plýtváním ekonomickými zdroji, jehož součástí je i inovační cyklus orientovaný na krátkou vestavěnou životnost produkce záměrně vedoucí v mnoha případech k nucenému vyřazování funkčních výrobků, které již nejsou s novou generací obdobných produktů kompatibilní. To je typické zejména pro informační technologie." (Sojka 2009, s. 299) Uvidíme, že problém kvality života, lidského štěstí v kontextu současných problémů trápí i další autory usilující v námi sledovaném publikačním prostoru o reflexi současného dění. Upozorňuje i na to, co vidí jako jeden z hlavních problémů: "Tyto změny nejsou zdaleka pouze pozitivní. Na jedné straně rychle narůstá bohatství, na druhé však dochází ke zvyšování chudoby v absolutním i v relativním smyslu." (Sojka 2009, s. 299) Rovněž tento moment najdeme v dalších pracech, které zmíníme. Za významný lze považovat i poměrně významný Sojkův důraz na přínos díla J. Galbraitha: "Třetím okruhem je analýza úlohy vědy a vysoce kvalifikovaných pracovníků v transformaci od industriální k postindustriální společnosti (Nový industriální stát). V tomto směru se stal Galbraith předchůdcem koncepcí společnosti a ekonomiky vědění." (Sojka 2009, s. 301) Zde stojí za připomenutí, že v knize Civilizace na rozcestí (které se budeme věnovat samostatně) je J. Galbraith zmíněn jako představitel konzumního pojetí spotřeby.

L. Kovanda v úvodu svého pojednání obhajuje ekonomickou teorii v kontextu finanční krize, návazně formuluje základní charakteristiky čtyř možných koncepcí či pohledů na další vývoj teorie: "...nabídnu čtyři pohledy na budoucí vývoj ekonomie v dlouhodobémhorizontu. Každý z nich je spjat se jménem předního metodologa ekonomie,případně metodologa či filozofa vědy, a to proto, že je-li opravdu stávající podobavětšinově přijímané ekonomické teorie neuspokojivá, je třeba hledat nedostatky užv rovině metodologické (a samozřejmě epistemologické, ontologické či dokoncefi lozofi cké). Všechny čtyři zmíněné pohledy spojuje též to, že byly předloženy v letech před propuknutím krize. Nejsou to tedy analýzy šité horkou jehlou ex post, bez dostatečného odstupu, ale naopak nástiny prognóz, jež i svojí obecností reflektují dlouhodobou povahu možných přeměn v rámci ekonomické obce. Přeměn, pro něž ovšem finanční krize, a naznačená odborná debata na ni navazující, může být zásadním impulsem, který je uvede do pohybu či zrychlí jejich průběh. První scénář, "syntetický", předestírá Sheila Dowová. Budoucí tvář ekonomie vidí v syntéze jejích modernistických a postmodernististických aspektů. Druhý scénář, "evoluční", črtá David Colander. Neočekává žádné razantní, převratné změny ve smyslu kuhnovských revolucí; většinově přijímaná ekonomická teorie se dále bude vyvíjet v ortodoxní linii. Podobně, i když ne totožně, nahlíží situaci Wade D. Hands ve scénáři, jejž zde nazýváme scénářem "reakčním". Fritjof Capra pak zosobňuje scénář "revoluční", jenž by ekonomii pozměnil nejrazantněji. (Kovanda 2011, 744-745)

Největší pozornost věnuje možnosti syntézy modernistických a postmodernistických prvků, přičemi i on se přiklání k tomu, že postkeynesovství je z tohoto hlediska jednou z reálných podob, jak tuto syntézu uskutečnit. Za zmínku stojí ještě to, jak L. Kovanda hodnotí čtvrtý scénář: "Capra vlastně do jisté míry volá po návratu antického, aristotelovského vidění světa, a stejně tak požaduje i více realismu v ekonomii. Některé zásadní vize tedy sdílí například s kritickými realisty, a tedy i s mnohými postkeynesovci... Na druhou stranu jeho volání po prodchnutí ekonomie jinými disciplínami, například biologií, v zásadě odpovídá Colanderovým vizím ohledně vzniku (či zvýznamnění) takových disciplín, jako je bioekonomie či neuroekonomie. Ač lze Caprovo myšlení nahlížet jako ukázkový produkt postmodernismu, jeho vidění budoucnosti, jakkoliv nastíněné v poněkud radikálním či revolučním hávu, má leccos společného s představami každého z výše uvedených "scénáristů"." (Kovanda 2011, p. 755) I zde je příznačný jeho důraz na syntézu stávajících přístupů na bázi postkeynesiánství, která v tomto případě ovšem může dospět maximálně do stádia "kompromisu" mezi různými teoretickými pohled. Posun ekonomické teorie si patrně vyžadá její mnohem větší propojení s identifikováním a hledáním řešení současných reálných problémů. Interakce je přitom vzájemná: Bez pojmenování reálných problémů nemáme k dispozici dostatečné stimuly a kritéria pro rozvoj ekonomické teorie, bez ekonomické teorie nedokážeme přesně současné problémy pojmenovat. Ale tak tomu bylo v historii vždy, když docházelo k podstatné změně ve společnosti.

(Pokračování příspěvku)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře