Jaké reformy a proč (212) Černík: Heidegger

5. září 2014 | 06.47 |

Na článek J. Kalety "Jaké reformy a proč (199) kaleta: "otrávená" slova" reagoval O. Černík zajímavým komentářem upozorňující na některé aktuální aspekty Heideggerova filozofického odkazu. Uveřejňuji celý příspěvek i s následnou reakcí J. Kalety.

Příspěvek Ondřeje Černíka:

Strach a úzkost je daleko širší a jeho potřeba neustále vztahovat na Dasein. Jedinec přijme např. podřadnou práci (až otrockou, kde se ze strachu vzdává svého momentálního bytí), aby nebyl konfrontován s veřejností, ze strachu, že ho označí za parazita asociála atd. Odmítám se na osoby žijící v kapitalismu dívat jako na human resources. Veřejností má Heidegger na mysli způsob našeho spolubytí s dalšími lidmi. Nejprve a prvotně, tzn. před tím, než převezmeme sami sebe, jsme s druhými podle něj tak, že k nim máme odstup, tj. vlastně se od sebe odtahujeme a nechceme spolu nic mít, staráme o to, v čem se od nich lišíme než o skutečné společenství. Ovšem pak žijeme jako průměrní, s každým druhým značně ekonomicky podobní lidé (např. většina +/- 20000Kč disponibilního důchodu), veřejnost nám nakazuje-nevybočovat. Tím pádem také v rámci veřejnosti dochází k tomu, že každý má být nivelizován, zestejněn, zprůměrněn, aby příliš nevybočoval a nemohl být lepší než ostatní. Tak vzniká fenomén odosobněné a zprůměrované veřejnosti, které se vědomě podřizujeme v tom, jak přemýšlíme, jaké máme hodnoty, co očekáváme, jak sami sobě rozumíme. Tím bych vysvětli přes Heideggera zde zmiňované touhy a přání (desire, wishes). V čase žijeme upadle a neautenticky, v nejasnosti o sobě samých, jelikož sebou jsme jenom napůl, vláčeni banální temnotou veřejného výkladu pravidel. A všichni jsme vzájemně srovnáváni na časové ose. Krásný příklad jsou plastické operace u žen, kvantitativně i kvalitativně velmi závislé na čase.

Martin Heidegger chápe lidskou existenci jako veskrze aktivní, činnou, jako jednající. Heidegger nevykládá člověka jako primárně vědomou čili myslící bytost, ale jako bytost, která v každém ohledu své existence má vztah sama k sobě a jde jí v jejím bytí o toto bytí (tedy sleduje vlastní zájem a preference). Praxe a praktické rozumění věcem mají pro něj, v čemž následuje svého učitele na Moravě narozeného německého filozofa Edmunda Husserla, přednost před teoretickým rozumem, který je až druhotným, odvozeným způsobem lidské existence. Což sami víme,ž e i homo economicus se chová někdy iracionálně. Sami k sobě se tedy nevztahuje původně tak, že se teoreticky zkoumáme a ptáme se, kdo jsme. Sami k sobě máme přístup už vždy otevřen v každé aktivitě a v každém účelném pohybu. A to kapitalismu, jako nejživotaschopnějším systému velmi nahrává. 

Reakce J.

Kalety:

To je hodně abstrakcí. Abstrakce jsou nebezpečné, protože nejsou kauzální vůbec, nebo jen minimálně a nepřímo. Do abstrakcí obvykle sklouzáváme (včetně většiny komentátorů a autorů příspěvků) když nám chybí opravdové koncepty s referencí k realitě, nebo když je nesmíme použít, protože byly otráveny propagandou.

Než použijeme abstrakce, měli bychom zkontrolovat empirický svět, zejména ekonomii. Ekonomie je skutečně kauzální a proto obsahuje řešení. Ve státě existuje konflikt mezi daňovými poplatníky (nedobrovolní) a pojídači daní. Nemyslím tím jen socky jako já, ale především veřejný sektor, což jsou také socky, jenom pobírají mnohem více a mnohdy daňovým poplatníkům aktivně škodí a zadlužují je na generace dopředu, přímo je vykořisťují.

Vykořisťování dělníka kapitalistou není nic oproti vykořisťování fyzické osoby státem. Státy ve 20. století zavraždily mimo válku čtvrt miliardy lidí.

V těch abstrakcích vidím jako mylný předpoklad, že lidé automaticky mají nějaký vztah sama k sobě. Naopak, pokud není člověk vychován skutečně duševně zdravými, vyrovnanými a milujícími rodiči, kteří se na emocionální stránku výchovy připravovali studiem, pak si tento vztah k sobě dítě vybudovat nemůže a soustředí se na přežití a vztah s autoritou.

Právě vztah k autoritě, jedno jestli rodič, učitel nebo stát, je základem společenských problémů.

Sami k sobě přístup v naprosté 99,5% většině otevřen nemáme, jsme traumatizovaní a víc než sebe si vážíme všech možných společenských podmínek a v tomto smyslu i vychováváme a vyučujeme děti a formujeme celou společnost. Nevím, kde Heidegger přišel na své popisy ideálního stavu, zřejmě úplným obrácením toho skutečného. Kdyby se podíval na skutečný stav lidí (v předválečném Německu), uviděl by pasivní, závislé, nesebevědomé lidi, kteří nenávidí sami sebe a snaží se od sebe distancovat členstvím ve skupinách a náboženstvích. V takových podmínkách kapitalismus pouze živoří pod státem a korpora e plné takových lidí vypadají jako malé státy, i když bez vězení...

(Pokračování příspěvkem dalšího autora)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře