Jaké reformy a proč (205) Žák: Co dělat? I

29. srpen 2014 | 07.00 |

V rámci diskuse k přípravě pracovní části 17. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání uveřejňuji na dvě pokračování ještě jeden příspěvek L. Žáka:

Co dělat? I

Ladislav Žák

V minulém příspěvku jsem si kladl otázku, co je dnes opravdu důležité a postupně jsem došel k závěru, že to, co tvoří lesk a bídu pojmu "lidský kapitál" je zakleto právě v syntaktické podobě jeho samotného. Myslím, že bychom se měli pozastavit nad tím, že člověk je pouhým přídavným jménem k podstatnému jménu kapitál. Je to zcela v souladu se současnou podobou vnímání našeho světa, ve kterém hraje kapitál a zejména ten finanční takřka absolutní prim. Jde o největší selhání západní politiky a společenských věd v dějinách, protože lehkomyslně dopustily takřka naprostou nadvládu jednoho malého subsystému. Dokonce prohlásily liberální kapitalismus a demokracii za vrchol společenského vývoje a tedy i za konec dějin. Neselhávají však pouze systémy, selhávají především lidé. Politici i vědci selhali v tomto ohledu tragicky a mnohokrát. Obecným základem těchto selhání bylo a zůstává to, že se jednoduše nechali a nechávají koupit. Stávají se hlásnou troubou názorů svých kupců a své znalosti, vědomosti a míru moci a odpovědnosti přitom používají takřka výhradně jako zesilovač. Přesto však je nutné seriózně odpovědět na otázku, jestli současná politika a věda nemají už ve svém základu uložený virus, který, pokud je jeho vliv rozpoznán, vede jedince uvnitř systému k racionální volbě, že jediným východiskem je nechat se koupit, dokud je ještě po mém hlasu a hlásné troubě poptávka. Otázka tedy zní. Jsou dnes věda a politika autentické společenské systémy nebo jsou jen pouhými obslužnými systémy skutečné moci?!? A možná se tu naskýtá příslovečná otázka za milión, která zní: je dnes vůbec možné se neprodávat?!?  A pokud ano, do jaké míry je to efektivní?!? Je tato klíčová otázka stejně platná jak pro námezdní nekvalifikovanou sílu, tak pro kvalifikovaného vědce?!?

Nebojme se podívat kolem sebe a zapomenout na mantry současné ekonomické vědy o flexibilitě, efektivitě a řízení nákladů. Co uvidíme?!? To první, co nás udeří do očí je nepoměr mezi těmi, co tvrdě pracují a přitom živoří a těmi, kteří nepracují a přitom neživoří.

To podstatné je to, že práce nedává lidem pocit důstojnosti a možnost normální obživy. Čím dál více je patrné, že pracovat se prostě nevyplácí. To platí v zásadě o všech úrovních práce ve mzdě, a to zejména na těch pracovních místech, kde se tvoří nové hodnoty. O trochu lépe na tom jsou pohaněči a šafáři všeho druhu, ale i oni musí být stále krutější a bezohlednější, aby si udrželi svůj standard. Odpověď na otázku jejich životního osudu a štěstí nám nejlépe dávají jejich pitevní zprávy. Pitevní obraz organismu asi tak čtyřicetiletého, úplně zdravého, vyběhaného a biopotravinami nasyceného manažera připomíná ohledání egyptské mumie. Stres se podepsal snad úplně na všem, a to se ještě nedá pitvat duše. Mozek a srdce, kde prý duše bydlí, jsou však pěkně zkornatělá hnízda, takže i dušička musí být pěkně omlácená. Zkrátka a dobře, lidé, kteří pracují v nějakém systému, organizaci, jsou pod takovým tlakem, že zcela přirozeně hledají možnost, jak se z něj vymanit, jak ho narušit, cizím slovem korumpovat. Hledají tak to, co jim současné společenské systémy nejen neposkytují, ale soustavně berou. Svobodu, vlastní důstojnost, uznání a ocenění své práce nejen v penězích.

Je to dáno tím, že i ty největší organizace - zaměstnavatelé jsou koneckonců jen stroje na zisk a jejich majitele vůbec nezajímá, jestli dělají rakety či vložky do bot nebo někam jinam. Sebevětší organizace nebo firmy jsou pouhá časově omezená, dočasná sdružení lidí, kteří si navzájem pomáhají tvořit a produkovat, aby tak pomáhali druhým lidem uspokojovat jejich potřeby a plnit jejich přání. Problém je v tom, že v pojmu jiným lidem jsou často zahrnuti nejen zákazníci, ale i majitelé. Majitelé často vnímají celou organizaci jako pouhý instrument, jeden z mnoha z té ohromné krabice s nářadím, který používají k dosažení svých cílů. Osudy lidí, které jsou na tom kterém instrumentu závislé, jsou hluboko pod jejich rozlišovací schopností. Nedá se říci, že je lidé nezajímají, nebo že jim chtějí škodit. Oni je prostě nevnímají. Naprosto oprávněně a bez jakýchkoliv skrupulí staré nářadí vyhazují a nahrazují ho novým. Konec konců, ani my se příliš nezabýváme údržbou domácího nářadí, a pokud něco ohneme, zlomíme či otupíme, spíše koupíme nové, než abychom opravovali nebo přibrušovali.

(Dokončení příspěvku zítra)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře