Jaké reformy a proč (197) Leinweber: Huntington

21. srpen 2014 | 07.59 |

Následující teze k diskusi v rámci přípravy vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání mně poslal Ing. Václav Leinweber, Ph. D. Srovnává v nich (v kontextu současného dění) přístup F. Fukuyamy (a jeho kniho "Konec dějin a poslední člověk") s přístupem S. Huntigtona (a jeho knihy "Střet civilizací" a "Třetí vlna"). S určitým zjednodušením řečeno - hledá odpověď na otázku, proč se optimistická vize F. Fukuyamy nenaplnila. Myslím, že problém, proč se nejen Fukuyamova, ale i některé další pozitivní vize nenaplnily, co je zdrojem současných civilizačních problémů, a to např. z hlediska porovnávání výše uvedených přístupů, by mohlo být zajímavým momentem diskuse na konferenci.Teze uveřejňuji ve dvou částech, toto je druhá:

3. Definice pojmu demokracie

Analýza politického prostředí se zabývá otázkou definice pojmu demokracie, která byla diskutována v poválečných letech a konečnou definicí, na které se shodli vědci v USA zhruba v sedmdesátých letech. Tato definice má své konsekvence, co se týče stability systémů založených na principu demokracie a následně i co se týče rizik spojených s podnikáním. Jestliže chceme posoudit, do jaké míry můžeme demokratický systém, na kterém je založena většina politických systémů ekonomicky rozvinutých zemí, považovat za stabilní, je třeba vycházet z definice demokracie.  "Zhruba v půli století dvacátého se v obsáhlých diskusích o významu demokracie ustavily tři svébytné, všeobecné přístupy k této otázce. Jako forma vlády se demokracie definovala poukazem na prameny vládní autority, na účely, jímž vláda slouží, anebo na procedury, kterými se ustavuje." [HUNTINGTON 2008, str. 15]

Huntington se ve své publikaci [HUNTINGTON 2008, str. 16] odvolává na Josepha Schumpetera, který v roce 1942 předložil ve své studii "Kapitalismus, socialismus a demokracie" kritiku klasické teorie demokracie, definované buď jako "vůle lidu", nebo jako "obecné dobro" (účel). Schumpeter se domnívá, že "demokratická metoda je takové institucionální uspořádání sloužící k příjímání politických rozhodnutí, v němž jednotlivci získávají moc rozhodovat prostřednictvím soutěživého zápolení o volební hlas lidu".

"Několik let po skončení druhé světové války se vedly debaty mezi těmi, kdo se chtěli držet klasické tradice a definovat demokracii poukazem na její pramen nebo účel, a rostoucím počtem teoretiků, kteří hlásali procedurální pojetí demokracie v schumpeterovském smyslu. V sedmdesátých letech však již diskuse skončily, a to Schumpeterovým vítězstvím." [HUNTINGTON 2008, str. 16] "V demokracii je ústřední procedurou výběr vedoucích představitelů pomocí soutěživých voleb, v nichž hlasují lidé, kterým pak tito vedoucí představitelé vládnou." [HUNTINGTON 2008, str. 15-16] Problematická definice demokracie, jakožto konkrétního institucionálního uspořádání by mohla být v budoucnu zdrojem nestability, protože – na rozdíl od původní definice demokracie, založené na "vůli lidu" – z institucionálního pojetí nevyplývá automaticky legitimita systému.

3.1 Problémy vyplývající z definice pojmu demokracie

Problémem této definice je fakt, že postrádá etickou stránku věci a neřeší otázku možného manipulování vlády prostřednictvím skupin, které přišly ke svému bohatství a vlivu značně nestandardním způsobem (často se hovoří o tzv. "mafiích"). Tento problém trápí zejména východoevropské demokracie. Faktem zůstává, že teoretici, zabývající se problematikou demokracie tento problém neřeší, či bagatelizují: "Vlády, které vzešly z voleb, jistě mohou být neschopné, zkorumpované, krátkozraké a nezodpovědné; mohou být i nástrojem zájmových skupin naprosto neschopným provádět politiku, jíž si žádá obecné dobro. Podobné vlastnosti mohou činit tyto vlády veskrze nežádoucími, nikoli však nedemokratickými." [HUNTINGTON 2008, str. 19] "...Určitě není nepředstavitelné, že si společnost, vedoucí politické představitele sice vybere demokratickou cestu, avšak tito političtí předáci nebudou mít žádnou skutečnou moc. Mohou být prostě jenom zástupci či loutkami nějaké skupiny v pozadí." [HUNTINGTON 2008, str. 19]

4. Důsledky Huntingtonova modelu střetu civilizací

Pro analýza sociálních faktorů je velmi důležitý celosvětový trend růstu fundamentalismu (návratu k tradičním kulturám). Jedná se o jev, který představuje jakousi protisílu vůči doposud stále více dominující globalizaci. Efekt fundamentalismu vede ve svém důsledku (v pojetí, jak jej chápe Huntington) k novému členění světa na několik regionů, dle místních kultur, jedná se o kultury Západní, Islámská, Pravoslavná, Čínská, Japonská, Jihoamerická, Africká.

V současné době se nacházíme v přechodném období, kdy končí dominace Západu a nastává nová éra, ve které budou mít mnohem větší vliv nezápadní subjekty, které představují zcela odlišné kultury. Tento proces se zdá být nezadržitelný a bude rozhodujícím způsobem determinovat podnikatelské prostředí v mezinárodním obchodu.

"Za třetí, moc je schopnost jednotlivce nebo skupiny měnit jednání jiného jednotlivce nebo skupiny. Jednání lze změnit motivací, nátlakem nebo přesvědčováním. Ten, kdo chce takovou mocí vládnout, potřebuje ekonomické, vojenské, institucionální, demografické, politické, technologické, společenské nebo jiné zdroje. ... Západ získal největší podíl na většině (i když ne na všech) důležitých zdrojích moci počátkem dvacátého století, pak začal jeho relativní vliv pozvolna upadat." [HUNTINGTON 2001, str. 88]

"Úpadek Západu se vyznačuje třemi hlavními charakteristickými rysy. Za prvé, je to dlouhodobý proces. Vzestup západní moci trval čtyři sta let a její úpadek může klidně trvat stejně dlouho. ... Nicméně je myslitelné, že by mohlo dojít k jeho urychlení. Ekonomický a ostatní růst často opisují křivku ve tvaru písmena S: pozvolný začátek, pak velmi rychlý nárůst, následovaný snížením expanze a postupným ochabnutím. Úpadek země může opisovat podobnou, pouze obrácenou křivku – tak tomu bylo v případě Sovětského svazu: nejdříve mírný úpadek, posléze nabírající na rychlosti, až dojde k úplnému zhroucení. Úpadek Západu se stále nachází ve své první, pomalé fázi, ovšem nelze vyloučit, že v určitém bodě by mohlo dojít k výraznému zrychlení. Za druhé, úpadek nikdy nemá podobu přímky. Vyznačuje se značnou nepravidelností, častými porušeními, zvraty. Po projevech ochabnutí západní moci přichází její opětovné potvrzení." [HUNTINGTON 2001, str. 85, 86]

"Existují dva pohledy na moc Západu v poměru k ostatním civilizacím. V jednom se jeví jako úchvatná, triumfální, jako téměř úplná nadvláda. S rozpadem Sovětského svazu ztratil Západ jediného skutečného rivala ... O nejdůležitějších politických a bezpečnostních  otázkách teď jakožto jediná zbývající velmoc rozhodují Spojené státy společně s Velkou Británií a Francií; s Německem a Japonskem pak rozhodují o nejdůležitějších otázkách ekonomických." [HUNTINGTON 2001, str. 83] ..."Druhý pohled na Západ je však značně odlišný. Skýtá obrázek upadající civilizace, jejíž politická, ekonomická i vojenská síla se zmenšuje v poměru k rostoucí síle ostatních civilizací. Vítězství Západu ve studené válce přineslo vyčerpání, nikoli vítězství. ... Ekonomická moc se velmi rychle přesouvá do východní Asie a v těsném sledu následuje i vojenská síla a s ní spojený politický vliv." [HUNTINGTON 2001, str. 84] 

Závěr

Literatura:

[1]   Fukuyama, F. (2002): Konec dějin a poslední člověk. Praha, Rybka Publishers, 379s. ISBN 80-86182-27-4

[2]   Huntington, S. (2001): Střet civilizací. Praha, Rybka Publishers, 447s. ISBN 80-86182-49-5

[3]   Huntington, S. (2008): Třetí vlna. Brno, CDK, 343s. ISBN 978-80-7325-156-7

(Pokračování příspěvkem dalšího autora)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře