Jaké reformy a proč (194) Cambell: Globalizace I

18. srpen 2014 | 07.28 |

Velmi zajímavý příspěvek na konferenci jsem dostal od J. Cambella. Je filozofičtějšího zaměření. Uveřejňuji ho na dvě části. Toto je první z nich:

Globalizace a Národní myšlenka I

Filosoficko - ekonomická reflexe - Konference VŠFS 2014

Jan Campbell

       Úvod

       Jakékoli přiblížení se k otázkám spojeným s Globalizací a Národní myšlenkou ve smyslu reálného programu akcí, jejichž cílem je sjednotit národ a vytvořit podmínky pro důstojný život individua (ve) společnosti vyžaduje především si plně uvědomit, v jakém stavu se nachází současná společnost.

        Globalizace ať již ekonomická, kulturní či národních zájmů představuje skutečnost a erozi. V procesu eroze působí objektivní a subjektivní vlivy, jejichž výsledkem jsou změny.

Tyto změny obsahují mimo jiné i transformaci hodnot. Například, přírodní bohatství se nestalo pramenem nezávislosti, nýbrž pramenem závislosti. Prvotní subjektivní rozhodnutí (jedinců, vlády, státu) se transformovalo do objektivního "rozhodnutí” přírodního zákonu, například logiky. Proto je možné předpokládat, že v představitelné budoucnosti transformační trend hodnot bude pokračovat do té doby, než dojde ke svému logickému završení, to jest logickému konci.

Stav současného hospodářského systému

         Současný hospodářský systém je založen na principu expanze a globalizace. Oba tyto principy dosáhly takového rozměru, že další expanse hospodářského systému v rámci globalizace je prakticky nemožná, stejně jako jeho logická transformace do systému intenzivního. Proto vznikly následující objektivní základní potřeby:

1)      Jasně, to jest za pomoci kritického myšlení, formulovat vzniklé protiklady,

2)      Diagnostikovat onemocnění společnosti, například s pomoci srovnání s onemocněním organizmu rakovinou, kdy se buňka oddělená od organizmu stává parasitem,

3)      Definovat systém dovolující důstojný život.

         Výsledkem tohoto procesu bude objektivní potřeba. To, co musíme dodat naší přítomnosti, aby se mohla uskutečnit naše představa o důstojné budoucnosti.

         Na křižovatce minulosti, přítomnosti a budoucnosti se v kritických dobách vývoje vždy objevila potřeba záchrany, nebo ochrany vlastní kultury, samobytnosti a národní myšlenky. Tento proces je podobný lásce k přírodě a všemu krásnému a jejímu boji za vše živé. Také láska ke (své) kultuře a (svému) národu nutí k boji za jejich záchranu.

        Z tohoto pohledu je snaha zachránit svoji kulturu a svoji samobytnost pomocí nacionalistické formy společnosti kontraproduktivní. Kontraproduktivní již proto, že nacionalistické myšlenky, ideje, přestaly efektivně fungovat již koncem 19. století. Ani dnešní renesance nacionalistických myšlenek, kterou můžeme sledovat na příklad v blízké Ukrajině, není nic jiného než nostalgie po starém a mrtvém. V žádném případě nelze současné nacionalistické jevy hodnotit jako výsledek seriózní (profesionální) politiky.

       Střízlivý pohled na dominantní státy světa dovoluje tvrdit, že silnými se staly a stávají národní a nadnárodní seskupení, která byla, jsou a budou schopna realizovat internacionální myšlenku.

       USA jako vedoucí moc euroatlantické civilizace mají jasně zformulovanou a prosazovanou internacionální myšlenku, založenou na možnosti a hrdosti být státem (i) migrantů. Je zcela jedno odkud (i)migrant je. Přijme-li (i)migrant ale možnost se stát občanem USA stává se Američanem s americkou národností. To platí i pro děti narozené na území USA.

       Bývalý Sovětský svaz se stal za velmi krátkou dobu v historickém pojetí velmocí především proto, že ideologicky využil všeobecné ideály štěstí, přání a potřebu národů žít důstojně v míru a spravedlnosti. SSSR se nesnažil využít nebo dokonce zneužít nacionalistické nebo nacionální zájmy, propagandu nebo výhody jednoho národa SSSR nad druhým. Tento přístup platí i současnou Ruskou federaci.

       Podobných případů nabízí historie několik. Všem je společná skutečnost potvrzující, že neexistuje národ, který by se dobrovolně zařadil do kategorie špatných nebo méně důstojných než jsou ostatní národy.  Co historie ale nenabízí je příklad úspěšného čistě nacionalisticky orientovaného státu.

       Proto je zcela nepochopitelné, a to i při plném porozumění bezvýchodné situace neoliberálního hospodářského systému, ve které se systém nachází, že elity opět vsadili a dovolují rozvoj nacionálních a nacionalistických myšlenek, které v historii byly zdrojem regionálních, religiózních a v neposlední řadě i mezi-nacionálních konfliktů. O velkých válkách nemluvě.

      Pohled na Balkán, Ukrajinu, Afriku, Střední Asii stačí, aby si každý vzdělaný a odpovědný člověk uvědomil rozdíl mezi národní a nacionalistickou myšlenkou. Jaké následky přináší nivelizace národních a nacionálních rozdílů, jako symptom globalizačního procesu.

      Nabízí se komplexní otázka: Jak může být formulována, jak může představena národní myšlenka dovolující (za)chránit a rozvíjet národní tradice, jazyk a kulturu při současném globálním tlaku expansivního hospodářského systému, nemajícího objektivní možnost se transformovat na systém intensivní, na tradice, jazyk a kulturu?

      Současně platí, že otázky spojené s tradicí jsou otázky spojené s mýty. Otázky spojené s jazykem jsou spojené s geopolitickými hodnotami. Otázky spojené s kulturou jsou spojené s čistou existence národa, státu.

      Co se týče euroatlantické civilizace, situace je neutěšitelná. Centralizovaný přístup k řešení problémů v USA a EU uvnitř společnosti dovoluje rychlý rozvoj a aplikaci despotických metod a postupů. Přičemž příčiny v USA jsou jiné než příčiny v EU.

      Řešení problémů USA a EU, se kterými se zákonitě setkávají vně jejich společností, nedovoluje expansivnímu hospodářskému systému přiznat absolutní prioritu dialogu (mimo jiné na základě zákonů přírody) před jakýmkoli jiným přístupem k hledání a realizaci řešení.    

      Proto jsme svědky stále narůstajícího množství konfliktů. Jejich řešení je stále dražší. Přičemž elity ví, že velký konflikt je nesmyslný, na základě hypertrofie technologického pokroku a vývoje zbraní, prakticky nemožný. Nehledě na toto zjištění, je cesta k důstojnému životu v euroatlantické civilizaci den ode dne delší a podobná fata morgáně.

       Jaká řešení se nabízejí, dovolující být integrován v globálním a globalizovaném hospodářském systému a současně být schopným si udržet svoji kulturu, samobytnost, identitu?

Reflexe – materiální společný jmenovatel

      Někdo bude nabízet příklad Japonska. Zde je ale nutno konstatovat, že Japonský zázrak v historickém kontextu není ničím vice, než zábleskem. Japonský zázrak není výsledkem nebo následkem fenoménu japonské kultury, ale výsledkem a následkem okupace. Proto není příklad Japonska reprezentativní. Kromě toho existuje celá řada studií, které indikují, že přichází doba, kdy se bude Japonsko muset rozhodnout mezi pokračováním západní standardizace a nivelizace tradic, jazyka a kultury a návratem ke své národní identitě. Případný návrat bude s velkou pravděpodobností spojen se ztrátou několika jejich vedoucích pozic v hospodářsko – technologickém světě. Kromě toho, je Japonsko politicky stále nesamostatné, není suverénní ani vojensky, ani finančně.

      Není potřeba být velkým stratégem, aby si člověk mohl představit, že není možné být dlouho přítelem všech, přátelit se dlouho se všemi ve světě plném protikladů a různých zájmů.

      Přihlédneme-li k ne všeobecně známým a podobným neveřejně diskutovaným aspektům prvního (před více než sto lety) a současného (druhého) globalizačního procesu lze tvrdit, že EU jako taková a velká většina členských zemí EU nemají mnoho času k rozhodnutí, kterým směrem se vydat k evropskému nebo národnímu zázraku, podobného tomu japonskému.

     EU a jednotlivé členské státy EU mají jenom málo času již také proto, že priority občanů jsou zcela jiné než priority elit, intelektuálů, státních, EU a NATO úředníků. Nehledě na jednoho všeobecně reklamovaného a akceptovaného společného jmenovatele: konzum.

     Konzum a jeho udržitelnost, tento společný jmenovatel našeho současného bytí a strachu je možné přirovnat k pokusu stáhnout povrch koule do jediného bodu. Takto deformovaná koule by neměla žádnou hranici. Růst kvůli Růstu by byl možný. Kdyby taková deformace koule byla možná. Něco takového ale není v žádné formě života možné. Proč? Vždyť úsečka spojující nějaký vnitřní bod s nějakým jejím vnějším bodem by musela protnout hranici této koule! To je spor. V současné ekonomické pseudovědě a pseudoteoriích s dvourozměrnými prostory a kategoriemi jakými jsou vítěz nebo poražený (winner or looser), teorie her (úspěšně aplikovaná v poltickém systému), kdo není s námi je proti nám (poválečnádoktrína USA) a podobné, je všechno možné. I řešení takového sporu. Proto je možné srovnat dnešní ekonomickou vědu s vědou 12. nebo 13. století. Tehdy by se řešil spor podobný dnešnímu odkazem na Pána Boha. Dnes se spor má řešit vírou ve svobodný trh a stát redukovaný na garanta rizik, která objektivně vznikají v neo-liberálním kapitalistickém systému a která elity nejsou ochotny přiznat a nést. Kantův morální imperativ – kdo chce neomezeně vydělávat, musí být současně schopen neomezeně vše ztratit v případě neúspěchu – je zcela neznámý podnikatelské a politické elitě neo-liberálního hospodářského systému.

     Připustíme-li, že konzum je skutečným společným jmenovatelem různých priorit elit a občanů, jedinou možností k dosažení tohoto cíle je národní myšlenka garantující hospodářský dostatek a blahobyt, při současné dlouhodobé garantované stabilitě.

      Na tuto podmínku může odpovědět jenom veliký národ s velikým přírodním bohatstvím a velikým duchem. K této trojici se téměř automaticky může přidat zcela nova a rozhodující hodnota: Poznání, že ani přírodní bohatství a velké industrie již nejsou garantem blahobytu založeného na konzumu a tím ani cestou k lepší budoucnosti.

      Evropská Unie a její jednotlivé členské státy, vše bez dostatku vlastních přírodních zdrojů a praktikující nivelizací vlastní kultury na úroveň globální – americkou, nemohou realizovat národní myšlenku, jejímž společným jmenovatelem je konzum ani v případě technologické převahy, nebo převahy technicky kvalifikovaných lidských zdrojů. Magistrální rozvoj světového vývoje není totiž možný bez přírodních zdrojů a ducha, to jest vlastní kultury.

      Tvrzení dokazuje mimo jiné skutečnost, že všechny snahy EU o vytvoření umělého euro-multikulturalismu a euroi-slamismu skončili jednoznačně neúspěšně. Skončily neúspěšně i proto, že Evropa a EU je společenství národů. Národ Evropy nebo národ EU neexistuje.

      Proto elity žádnou jinou národní nebo evropskou myšlenku než myšlenku konzumu nenabízejí a nemohou ani nabídnout. Kromě toho nejsou občané EU vedeni a nemohou ani být vedeni k samostatnému vypracovávání alternativních řešení.  Centralizovaný systém EU, jako každý jiný centralizovaný systém včetně korporátních nedovoluje samostatné vypracovávání alternativních řešení. Takový systém není svobodný. Svoboda občana je totiž zakotvena především v možnosti vytvářet alternativní řešení, a ne v realizaci alternativních řešení připravených třetími stranami. Proto není možné mluvit nejenom v EU o svobodném člověku.

(Pokračování příspěvku příště)

    

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jaké reformy a proč (194) Cambell: Globalizace I jkaleta 19. 08. 2014 - 13:00