Jaké reformy a proč (164) Vostatek přehledně III.

19. červenec 2014 | 08.00 |

V návaznosti na probíhající výměnu názorů k problematice penzijního systému poslal do diskuse k přípravě pracovní části konference Lidský kapitál a investice do vzdělání J. Vostatek příspěvek s touto strukturou

1. Obsah

2. Shrnutí           

3. Liberální, konzervativní a sociálně-demokratické penzijní modely     

4. Neoliberální penzijní modely               

5. České "důchodové pojištění" po malé důchodové reformě 

6. Návrh paradigmatické reformy bez zásadní změny progresivity systému       

7. Závěry            

8. Prameny

Příspěvek je jedním z nejlépe utříděných a současně fakty podložených materiálů k dané problematice.

Dnes uveřejňuji bod 5.

Penzijní sociální modely a potřebná výchozí reforma českého "důchodového pojištění"

prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc.

Vysoká škola finanční a správní

5. České "důchodové pojištění" po malé důchodové reformě

V českém "důchodovém pojištění" převažuje redistribuce sociálního charakteru nad pojistnými prvky. To se odráží v tzv. indexu progresivity, který byl podle propočtů OECD 62,2, což je podstatně více ve srovnání se všemi sousedními zeměmi /Německo 26,8, Rakousko 27,9, Polsko 1,0 a Slovensko 13,9/ (OECD, 2013). Index progresivity ve výši 100 náleží k univerzálnímu důchodu a ve výši 0 pak k důchodu plně závislému na výdělku, tj. k pojistnému systému (ať již sociálnímu nebo soukromému). Přesto zaměstnanci a zaměstnavatelé platí u nás do státního rozpočtu "pojistné" na "důchodové pojištění" se sazbou zhruba 20 % ze mzdy (teoretická starobní složka z celkové sazby 28 %). Kdyby se dnešní české důchody rozdělily na pojistnou a solidární složku a kdyby pojistná složka byla financována pojistným, tak by toto pojistné činilo 7-8 % ze mzdy – soudě podle uvedeného indexu progresivity. I toto ukazuje značný stupeň deformace hodnotových vztahů v českém systému veřejného "důchodového pojištění" a v českém daňovém systému.

Česká "malá" důchodová reforma, postupně nabíhající do roku 2015, tyto relace trochu mění. Ještě větší dopady na financování veřejných penzí má ovšem hospodářská recese. Pojistné potřebné k financování modelové složky starobního důchodu závislé na výdělku by v podmínkách roku 2015 mohlo dosáhnout úrovně zhruba 10 % ze mzdy. Odpovídající racionalizační reforma financování důchodů by představovala zcela zásadní úpravu daňového systému, kdy příjem státního rozpočtu označovaný jako pojistné důchodového pojištění by podstatně poklesl: sazba by se snížila z 28 % na zhruba 18 % ze mzdy s tím, že výpadek příjmů by byl nahrazen např. zvýšením sazby daně z příjmů.

Složkou všech českých veřejných penzí je "základní výměra" důchodu. Je obdobou "základních částek" důchodů v historických dělnických systémech sociálního důchodového pojištění, které měly celkově nízkou úroveň důchodů a základní částka představovala jakýsi univerzální důchod pro všechny pojištěnce, představující preferenci dělníků s nižšími výdělky. Šlo tedy o redistribuci v rámci dělnického penzijního systému. S nárůstem dělnických důchodů se smysluplnost základní částky důchodu vytratila. U nás naposledy existovala podle zákona o národním pojištění z roku 1948 a při pozdějších reformách byla nahrazena zavedením redukcí vyšších výdělků při výpočtu starobních důchodů. V roce 1989 byla první redukční hranice 2 500 Kč, což po přepočtu na českou mzdovou hladinu 2013 představuje 20 459 Kč – a to je necelých 92 % mediánu mzdy, resp. taková první redukční hranice by se dnes nedotýkala více než 45 % zaměstnanců. Mzda do první redukční hranice nebyla a není ani dnes redukována.

Dnešní česká základní výměra důchodu vznikla od roku 1996 transformací státního vyrovnávacího příspěvku, zavedeného (dočasně) v roce 1990 jako sociální kompenzace jednorázového zrušení záporné daně z obratu, které vedlo k jednorázovému růstu maloobchodních cen, původně pro všechny občany. Za rok již byl tento drahotní přídavek omezen na děti a nepracující důchodce poté za několik let byl "zapracován" do přídavků na děti – a do penzí jako jejich "základní výměra". Čili víme, jak základní výměra důchodu vznikla – ale neumíme ji vysvětlit z pohledu penzijní teorie a politiky. Z pohledu penzijních modelů by základní výměra měla být buďto zrušena, nebo nahrazena univerzálním důchodem – pro všechny rezidenty, nejen pro pojištence s dobou pojištění řádu 35 let. Dnešní základní výměra činí 9 % z průměrné celostátní mzdy, v roce 2014 je to 2 340 Kč měsíčně. Při transformaci na rovný důchod bychom očekávali podstatné zvýšení dnešní sazby (výše) základní výměry důchodu.

Druhou složkou všech českých penzí je procentní výměra důchodu, obvykle je podstatně vyšší než procentní výměra. Vypočítá se z průměrných výdělků (od roku 1986), valorizovaných na dnešní mzdovou úroveň a poté redukovaných redukčními koeficienty, které jsme systémově zdědili z předchozího komunistického režimu a které s parametry platnými od roku 1996 nápadně připomínaly redukční hranice a koeficienty platné dlouhodobě v USA. Americký penzijní systém je v tomto ohledu unikátní, včetně financování zdaněním mezd se sazbou 12,4 % ze mzdy (polovinu platí zaměstnavatel); jde o systém výrazně redistributivní – ve srovnání s moderními systémy sociálního pojištění, nikoliv ovšem ve srovnání se systémem rovného či testovaného veřejného důchodu. Pokud by tedy česká vláda chtěla zachovat systém redukčních hranic a sazeb, tak by měla – ze systémového hlediska – zrušit základní výměru důchodu. I v tomto případě by ovšem bylo žádoucí odborně vysvětlit, proč jsou či mají být redukční hranice a sazby na té či oné úrovni. Zatím se lze opírat pouze o existenci takového systému v USA, a to je z pohledu penzijní teorie a politiky málo.

Do historie české penzijní politiky se zapsal Ústavní soud ČR svým nálezem z roku 2010. Ideově zřejmě vyšel z názoru, že české "důchodové pojištění" by mělo být sociálním pojištěním, které dnes, zejména v Německu, je založeno především na principu (pojistné) ekvivalence mezi penzí a pojistným. Platné redukční hranice, obsažené v § 15 zákona o důchodovém pojištění, prohlásil soud za protiústavní, "neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečně ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svoboda vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami důchodových pojištěnců" (Ústavní soud, 2010). Zrušený § 15 obsahoval 2 redukční hranice a 3 sazby: 10 500 Kč (zápočet 100 % do této výše) a 27 000 Kč (zápočet 30 % do této hranice a 10 % nad ní). Soud v této souvislosti v nálezu také uvedl, že "složitá konstrukce důchodového systému je natolik netransparentní, že je pro své adresáty de facto zcela nesrozumitelná".

Vláda musela zareagovat rychle, protože § 15 byl zrušen k 30. 9. 2011. Reakce nebyla zásadní, jak by odpovídalo nálezu ústavního soudu. 1. redukční hranice byla nově jen parametrizována jako 44 % průměrné celostátní mzdy (PM), do této hranice se výdělky i nadále neredukují. Největší změnou bylo stanovení 2. redukční hranice na 400 % PM, místo dosavadních cca 114 % s tím, že do této podstatně zvýšené hranice bude nově (po přechodném období) platit redukční sazba 26 % a nad ní 0 %. Obrázek 1 ukazuje, že v rozmezí hrubé mzdy do 40 000 Kč měsíčně byly změny malé. K zajímavému zvýšení budoucích penzí dochází jen u nejvyšších výdělků, což je dáno i zastropováním důchodu 2. redukční hranicí až na úrovni 400 % průměrné celostátní mzdy. Tento strop ovšem výrazně přesahuje zastropení doporučované světovými experty – na úrovni 125-200 % PM.

Za povšimnutí na obrázku 1 stojí i zvláštní tvar penzijní křivky před i po malé důchodové reformě. Demonstrujeme to více na obrázku 2 srovnáním s norskou křivkou. Norsko od roku 2011 zavedlo (plně ekvivalentní) systém NDC, doplněný zvýšením nízkých důchodů z NDC "garantovanou penzí". Na obrázku vidíme poměrně nízké zastropování důchodu z NDC na úrovni nižší než 120 % PM. Křivka NDC do tohoto stropu probíhá plynule od nuly: na obrázku je to vidět jen částečně, protože většina klientů se mzdou do mediánu má penzi z NDC zvýšenou příplatkem – garantovanou penzí, přitom rezidenti bez penze NDC mají garantováno 36 % hrubé PM (45 % čisté PM). K Norsku je třeba dodat, že tam mají ještě dva systémy podnikových penzí a seniorský příspěvek na bydlení. (Volba Norska je dána dostupností dat – skandinávské penzijní systémy totiž vesměs primárně nevycházejí z PM, ale ze specifických sociálních ukazatelů, označovaných jako "základní částky". Tvary penzijních křivek jsou v těchto zemích velmi podobné.)   

Česká penzijní křivka odráží konstrukci obou "výměr" starobního důchodu. Kombinace nízké solidární "základní výměry", určené pro pojištěnce s dlouhou dobou účasti na systému, s "procentní výměrou", která je výrazně solidární od vcelku nahodile zvoleného bodu (44 % PM), nemá základní koncepční, systémovou logiku. Na druhé straně je většina klientů do mediánové mzdy (86 % PM) pokryta na úrovni odpovídající sociálně-demokratickým systémům veřejných penzí.

Závislost výše důchodu na průměrné celostátní mzdě a počtu let pojištění si můžeme ukázat dosazením konkrétních údajů do obrázku 3; využijeme všeobecného vyměřovacího základu platného při výpočtu důchodu v roce 2014: PM = 25 903 Kč a počtu let pojištění r = 43 a 30.

(Pokračování další částí J. Vostatka)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře