Jaké reformy a proč (163) Vostatek přehledně II.

18. červenec 2014 | 08.00 |

V návaznosti na probíhající výměnu názorů k problematice penzijního systému poslal do diskuse k přípravě pracovní části konference Lidský kapitál a investice do vzdělání J. Vostatek příspěvek s touto strukturou

1. Obsah

2. Shrnutí           

3. Liberální, konzervativní a sociálně-demokratické penzijní modely     

4. Neoliberální penzijní modely               

5. České "důchodové pojištění" po malé důchodové reformě 

6. Návrh paradigmatické reformy bez zásadní změny progresivity systému       

7. Závěry            

8. Prameny

Příspěvek je jedním z nejlépe utříděných a současně fakty podložených materiálů k dané problematice.

Dnes uveřejňuji bod 4.

Penzijní sociální modely a potřebná výchozí reforma českého "důchodového pojištění"

prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc.

Vysoká škola finanční a správní

4. Neoliberální penzijní modely

Globalizace světové ekonomiky v 80. a 90. letech minulého století s sebou přinesla i zvýšení investičních výnosů, kterého mohly a začaly využívat i penzijní fondy všeho druhu. Ke kapitálovému systému financování se ale nezačalo vracet sociální důchodové pojištění, které desítky let předtím přešlo od fondového k průběžnému financování. Návrat by byl spojen s velkými náklady přechodu. Nové situace využili neoliberálové, kteří poukazovali na mimořádnou výhodnost důchodového spoření (investování) ve srovnání s průběžným financováním veřejných penzí. I u nás se objevily studie, které dokazovaly efektivnost přechodu na povinné soukromé důchodové spoření, včetně úhrady nákladů přechodu. Při patřičně vysokých investičních výnosech je toto řešení (paradigmatická důchodová reforma) možné, resp. efektivní – pokud modelové řešení zahrne i všechny podstatné makroekonomické vazby. Za mimořádných politických a ekonomických podmínek byla tato reforma provedena (spuštěna) chilskou vojenskou juntou od roku 1981 – a stala se základem "nové penzijní ortodoxie" Světové banky, důrazně prosazované v postkomunistických zemích v 90. letech minulého století. Pozitivem této teorie je důsledné vymezení role státu a soukromého finančního sektoru v oblasti starobních penzí: stát podle této teorie může a musí provozovat jen solidární penzijní pilíř, financovaný ze státního rozpočtu, shodně s moderním liberálním penzijním modelem. Klasický neoliberální penzijní model dále zahrnuje "druhý pilíř" – povinné soukromé důchodové spoření, kombinované s navazujícím starobním důchodem, poskytovaným soukromým penzijním fondem či soukromou životní pojišťovnou. Nová penzijní ortodoxie respektovala i alternativní "druhý pilíř" v podobě povinných podnikových penzí, poskytovaných (převážně) neziskovými, resp. nestátními podnikovými penzijními fondy, zřejmě v zájmu rozšíření podpory pro teorii a politiku Světové banky.

Základní schéma klasického neoliberálního penzijního modelu obsahuje tři pilíře:

- (výhradně) solidární veřejné penze

- povinné soukromé důchodové spoření či pojištění

- dobrovolné podnikové a osobní penze

Realizace tohoto klasického neoliberálního modelu narazila ve většině příslušných zemí na (dlouhodobé) fiskální náklady přechodu, které obvykle zapříčinily jen částečné uplatnění druhého pilíře při jeho zavádění a po nástupu ekonomické krize časté zásadní restrikce takto "diverzifikovaného" penzijního systému. Diverzifikovaný neoliberální penzijní model tak obsahuje čtyři pilíře:

- (výhradně) solidární veřejné penze

- průběžně financované (povinné) sociální starobní pojištění (s penzemi plně závislými na výdělku)

- povinné soukromé důchodové spoření či pojištění

- dobrovolné podnikové a osobní penze

Původní "diverzifikační teorie" ve své modelové podobě požadovala rozdělení pojistného mezi povinný soukromý pilíř a sociální starobní pojištění v poměru 1:1. S větším časovým zpožděním se prosadila diverzifikační teorie a politika i v Česku – za daných ekonomických podmínek se naši neoliberálové "spokojili" s opt-outem jen 3 % ze mzdy, diverzifikační politiku ale dále rozvinuli tím, že nepožadovali (nepožadují) rozdělení dnešního českého veřejného penzijního pilíře na solidární pilíř a pojistný pilíř; tímto způsobem se dále diferencují produkty "prvního" a "druhého" pilíře – až se stávají v zásadě zcela neporovnatelnými, což je ideální situace pro propagandu nového, druhého penzijního pilíře.   

Důchodové reformy neoliberálního typu jen výjimečně probíhaly přesně podle instrukcí (studie) Světové banky z roku 1994. Ostatně již předobraz této koncepce – chilský penzijní model – nebyl spojen s okamžitou povinností přechodu na neoliberální penzijní model; povinný vstup do nového systému platil jen pro zaměstnance nově vstupující na trh. Téměř ve všech příslušných zemích se vedle důsledné, tvrdé povinnosti (hard compulsion) uplatnily i metody "měkké povinnosti" (soft compulsion), které umožňují odpůrcům systému se vyhnout začlenění do nového soukromého pilíře. Přitom se široce využívá behaviorální ekonomie, typických vzorců chování lidí ve vztahu k zabezpečení na stáří.         

Nástroji neoliberální penzijní politiky typu soft compulsion jsou:

- opt-out, kdy účastník veřejného pojistného systému přejde do soukromého systému bez možnosti návratu,

- auto-enrolment, kdy je zaměstnanec automaticky zahrnut do soukromého systému s možností později vystoupit,

- matching contributions, kdy zaměstnavatel je povinen platit příspěvky do soukromého systému ve stanovené výši, pokud zaměstnanec sám přispívá;

- slevy na dani a přímé státní příspěvky, které stát poskytuje rezidentům k jejich příspěvkům do soukromého systému, v rozsahu přesahujícím běžné daňové zacházení s penzemi a s příspěvky na ně.

Všechny formy soft compulsion bývají často vysvětlovány zvláštními ohledy k nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva – nelze je prý dávat do povinného pojistného systému, protože nemusí mít dost peněz na zaplacení příspěvku do tohoto systému. Praktickým výsledkem může být také to, že např. systému vysokých státních dotací či daňových zvýhodnění využívá v zásadě jen střední třída. V podstatě jde o využívání fiskálních iluzí – dotace jsou jakoby zadarmo. Ve skutečnosti si tyto dotace zaplatí střední třída – s vysokou režijní přirážkou soukromých poskytovatelů finančního produktu.

Moderní neoliberální penzijní model široce využívá "měkké povinnosti", ve zvláštních podmínkách jednotlivých zemí, k maximálnímu prosazení soukromého spoření a pojištění. Úkolem seriózní penzijní teorie a politiky je analyzovat stávající penzijní systémy a pilíře a nastavit nepokřivené zrcadlo produktům soukromého důchodového spoření a pojištění. Žádný z penzijních modelů není ideální a v tomto smyslu nelze a priori odmítat ani případnou významnou úlohu "druhého" penzijního pilíře, pokud by byla postavena na příslušné ideologii, výrazné nedůvěře k veřejným penzím v dané zemi. Odmítnout je ale třeba falešné ekonomické argumenty, stojící na dezinformacích, na fiskálních iluzích či na zneužívání úrokového počtu. "Konkurenčním" produktem k povinnému či polopovinnému soukromému důchodovému spoření a pojištění je tentýž produkt poskytovaný monopolní veřejnou institucí – a mající v důsledku toho řádově nižší režii. Srovnávání fondového soukromého produktu s průběžně financovaným veřejným produktem je podstatně obtížnější, v zásadě nemožné bez podstatných zjednodušení. Významnou skutečností, která ovlivňuje efektivnost využívání fondového systému, je podstatný pokles investičních výnosů oproti období nástupu globalizace. Dnešní a očekávané budoucí investiční výnosy u soukromých vyvážených fondů jsou na úrovni 1 % ročně po zohlednění inflace; veřejné penzijní fondy mohou v budoucnu dosahovat výnosů o 1-2 % vyšších.


(Pokračování další částí J. Vostatka)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře