Jaké reformy a proč (160) Radost z práce? Proč ne

15. červenec 2014 | 05.53 |

Materiál T. Fialy považuji za přínosné doplnění toho, co jsem napsal. Pokusím se jen doplnit a upřesnit to, co on doplňuje a upřesňuje. (Z metodologického hlediska právě o to jde, když správně používáme pojmy.)

Pojistná událost v zásluhovém penzijním systému nastává ve dvou případech:

- Když někdo v důsledku zvyšování věku ztrácí schopnost vykonávat produktivní činnost, kterou by jinak vykonával i nadále a která mu zajišťovala dostatek prostředků pro důstojný život. (Případ, který uvažuji já.)

- Když si někdo zvolil profesní dráhu, která mu nepřináší dostatečné uspokojení, a současně si v systému vytvoří dostatek prostředků, aby se mohl věnovat nevýdělečné či méně výdělečné činnosti, po které touží. (Případ, který doplnil T. Fiala.)

Oba případy mohou být a zpravidla též bývají kombinovány, resp. žádný z nich zpravidla nevystupuje v čisté podobě, a to jak z hlediska životních prožitků, tak i příjmu: Člověk odchází vykonávat činnost, která ho více baví, méně zatěžuje a současně může mít i doplňkový příjem.

Uvedu dva příklady:

- Ve Švýcarsku, kde se odchází do důchodu ve vysokém věku, se toho dosahuje mj. tím, že si člověk oproti prostředkům na penzijním účtu může vzít půjčku a pořídit např. penzion (celoživotní sen řady zaměstnanců státní správy).

- Moje manželka pracovala na úseku eurounijních projektů na jednom ministerstvu. Přesto, že měla možnost zde pokračovat s poměrně slušným příjmem i po dosažení důchodového věku, odešla do důchodu hned, jak mohla. Práce ji totiž stresovala – viděla obrovské plýtvání penězi (nehospodárnost a i vyvádění prostředků), což se považovalo "za normální" a čemu nedokázala zabránit (je holka moc poctivá, než aby měla žaludek na to jen tomu přihlížet a mít pocit bezmocnosti). Teď je jejím koníčkem chodit jednou za dva týdny dělat keramiku. Jen pro svou potřebu. Stojí to dost peněz, ale dělá pěkné věci. (Něco přinesu na Odbornou komisi pro důchodovou reformu a věnuji Tomášovi za to, že mé manželce svým textem udělal radost - ta se v něm totiž poznala, tj. v tom textu.)

Tím významnější bude racionální projektování dráhy celoživotního uplatnění, výchova k tomuto umění, nalezené cest spojení "příjemného s užitečným", kde jsou velké rezervy. A jsem přesvědčen, že právě ekonomika založená na produktivních službách nabídne obrovské množství pracovních příležitostí, které bude možné moci ve vyšším věku vykonávat s potěšením. Využívat k tomu např. životní zkušenosti a mezigenerační nadhled.

Dodatek:

Za velmi případný považuji i příklad, který T. Fiala uvádí v odborné sféře: "...mezi desítkami příspěvků je pouze několik málo výrazně nadprůměrných. Autory všech těchto výborných příspěvků byli vědci v důchodovém věku, finančně dobře zajištění. Psali příspěvky především proto, že je daný problém opravdu zajímal, měli na přípravu příspěvku dostatek času, nemuseli brát v úvahu, za jak dlouho bude příspěvek dokončen, zda bude uveřejněn v tom "správném" časopise či sborníku atd."

Ale i zde platí, že bychom neměli vydávat současnou deformaci za něco věčného a neměnného. To, co se odehrává v hodnocení vědeckých výstupů, nabývá opravdu perverzní charakter a směřuje k likvidaci vědy. Přesněji k tomu, aby neviděla současné problémy.

Byly doby, kdy mě za články, které jsem napsal do Politické ekonomie, vylučovali z KSČ a kdy stranicky výbor KSČ na VŠE přijal usnesení, kterým mě zakazoval psát články do tohoto časopisu. A stejně jsem je psal a stejně zásluhou několika slušných lidí (např. Imre Rubíka či Mirka Tomse)vycházely.

Nevím přesně, jak fungují současné mechanismy v této oblasti, ale fakt je, že jsem v Politické ekonomii už dlouho nečetl článek, který by analyzoval současné klíčové problémy tak, aby ukazoval cestu k jejich řešení. Třeba i nepřímo. A že těch problémů je! Ale věda je jaksi nechce vidět. Jaksi se to asi nesluší. A tak se jen občas v tomto a dalších impaktovaných časopisech podaří něco publikovat, co může být zprostředkovaně využito. Ale většinou stejně není.

Jen pro pobavení. Nedávnou jsem napsal s kolegou článek do jednoho impaktovaného časopisu (nebyla to Politická ekonomie) o tom, proč je korupce rezistentním jevem. Byl zamítnut ze dvou důvodů:

- Prý používáme známý model. Recenzent si vůbec nedokázal představit, že by někdo mohl vymyslet model původní. Pochopitelně, že byl zcela původní.

- Prý chybí statistická analýza dat, pokud jde o působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (což je dle mého názoru přesnější výraz pro klientské sítě). Recenzentovi asi vůbec nedošlo, že tyto struktury fungují právě tak, že po sobě žádnou statisticky vyhodnotitelnou stopu z principu nezanechávají a že jejich existenci je nutné doložit právě interpretací reality prostřednictvím dobrého modelu (což jsme v článku také udělali).

Jsem optimista a věřím, že jednou se nebude tolik krást, lidé se v práci nebudou tak stresovat tím, že nejsou schopni zabránit lumpárnám, které kolem sebe vidí, a bude je pak práce víc těšit. A že třeba se najde prostor i pro takovou vědu, která se orientuje na řešení současných problémů.

(V dalším pokračování dám prostor dalšímu autorovi)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře