Jaké reformy a proč (156) J. Zeman - soc. práva I

11. červenec 2014 | 07.32 |

Obsáhlý materiál k diskusi o reformách mi poslal prostřednictvím časopisu Marathon Jan Zeman. Zkrátil jsem jej z více než 20 stran. Celý materiál je ve 4. letošním čísle časopisu Marathon, online viz:

http://www.valencik.cz/marathon/

Přístup, který J. Zeman prezentuje a který je patrný i z vybraných pasáží, je založen na definování sociálních práv (a s nimi spjatých nároků). Jako hlavní problém tohoto přístupu vidím přehlížení problematiky motivací, které by měly být v jednotlivých složkách systému zabudovány tak, aby absenci motivací nebylo nutné nahrazovat morálními apely na jedné straně či zákazy a příkazy na straně druhé. Nyní již to, co z textu J. Zemana považuji za nejvýznamnější k tématu připravované konference Lidský kapitál a investice do vzdělání:

Sociální pilíř udržitelného rozvoje I.

Jan Zeman

Udržitelný vývoj (substanable development) má tři základní pilíře: environmentální (životní prostředí), ekonomický a sociální. Tato stať analyzuje základní problémy sociálního pilíře udržitelného vývoje (rozvoje).

Sociální pilíř udržitelného vývoje má řadu aspektů. Je logické, že se místy prolíná s pilířem ekonomickým a s pilířem environmentálním. Jeho východiskem je právo člověka na život, právo člověka na bezpečnost, právo člověka na ochranu zdraví a právo člověka na rozvoj, pokud možno všestranný. Základem práva na rozvoj bylo, je a bude právo na práci a na mzdu za ni, která ho uživí. S právem na rozvoj úzce souvisí právo člověka na bezplatnou zdravotní péči, na bezplatné vzdělávání, na základní sociální zabezpečení a právo na bydlení.

Na základě kritického hodnocení zkušeností budování reálného socialismu mám za to, že sociální pilíř udržitelného vývoje by měl zahrnovat zejména:

Bezplatné školství všech stupňů pro všechny občany

Moderní socialismus by se měl vrátit k jednotnému systému řízení školství z dob reálného socialismu, s jednotnou učební osnovou a silnou kontrolou kvality výuky, ale bez zbytečného kádrování a ideologizování. Toho nelze dosáhnout financováním škol dotacemi odvozenými od počtu žáků (studentů), uplatňovaným u nás po roce 1989. Takové financování vede k bezuzdnému boji o získání a udržení co největšího počtu žáků (studentů), v prvé řadě cestou snižování kvality výuky a nároků na žáky a studenty, byť se předstírá opak. Výsledkem je, že dnešní absolventi škol umí v mnoha směrech mnohem méně, než uměli absolventi škol za socialismu. Znalosti dějepisu bývají takřka nulové. Úroveň mnoha soukromých, ale i některých státních škol je mizerná. Skandál plzeňských práv je jen špičkou ledovce. Nepřekvapuje, že se úrovní škol ČR výrazně propadá mezi vyspělými státy, o tragédii učňovského školství a ohrožení průmyslu chybějícími absolventy technických oborů nemluvě. Nekvalitní školy je nutné rušit, byť to bude politicky choulostivé.

Školství by mělo být v zásadě veřejné. Soukromé a církevní školy by měly mít jen doplňkový charakter. Stát by jim měl přispívat penězi jen v případě, že by suplovaly obory, které by nebyly s to zajistit veřejné školy.

Pro rozvoj škol je zásadní i otázka uplatnění absolventů. Socialistické plánování se snažilo, aby počty absolventů s určitým převisem zhruba odpovídaly předpokládané společenské poptávce po pracovnících. Absolventi škol tak měli do značné míry zajištěno uplatnění nabytého vzdělání po škole v praxi. Po roce 1989 zavedená svoboda přijímat ke studiu nezávisle na očekávané společenské poptávce vede ve velkém ke studiu oborů, pro které nebývá uplatnění v praxi, navíc i studenty, kteří pro studium nemají předpoklady. Absolventi takových studijních oborů pak míří ve velkém ze škol rovnou na úřady práce, zatímco průmysl si stěžuje na nedostatek kvalifikovaných absolventů technických oborů, o hrozbě dalšího propadu průmyslu pro chybějící technicky kvalifikované pracovníky nemluvě. Totiž, značně degradovaná maturita přestala být zárukou uplatnění v praxi. Totéž lze říci i o diplomu o absolvování mnohých vysokých škol. Odborná úroveň velké části vysokých škol povážlivě klesá, navíc převis vysokoškolských diplomů nad potřebami praxe je vysoký. Socialismus problém vysokého nadbytku absolventů škol znal hlavně z uměleckých vysokých škol. Osobně doporučuji usměrňování počtu studentů podle potřeb praxe, byť to znamená určité omezení svobody výběru oboru studia. Problém ale stojí za širší diskusi.

Rozpočet školství by měl být významně posílen, resp. dlouhodobý stav výrazného podfinancování školství je neúnosný, zvláště pokud jde o platy a učební pomůcky.

(Pokračování 2. části)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře