Jaké reformy a proč (150) Karel Hušner

5. červenec 2014 | 07.08 |

Následující Materiál K. Hušnera se mně velmi líbí, i když na řadu věcí mám jiný názor. Uveřejňuji jej na pokračování ve stravitelných dávkách s minimálními redakčními úpravami - z důvodu větší přehlednosti jsem rozdělil na více odstavců to, co jsem považoval za zvlášť důležité, podtrhl.

Koreferát k nástinu návrhů, zpracovaných Radimem Valenčíkem k řešení problematiky současného společensko-ekonomického vývoje formou nutných reforem IV.

Ing. Karel Hušner, CSc

Podtitul: KDE DĚLÁM VE SVÝCH ÚVAHÁCH CHYBU?

3. Zdroje nejsou omezené

Jediné, s čím lze (a i to jen v podmínkách dočasnosti současné technologické úrovně) souhlasit, je, že zdroje jsou z hlediska ekonomické dostupnosti (láce) relativně omezené. Obecně však omezené prakticky nejsou a nemohou být. Nebo tím, že některé kovy vytěžím a posléze použiji v průmyslu či jinde, se ztratily? Země je snad po 2000 letech exploatace "lehčí"? Nic takového. Vše tu stále zůstává, pouze to nabývá jiných forem (biologických, chemických atd.) A dokonce i lidstvo (ač jeho počet dynamicky roste) "nezatěžuje" planetu ničím navíc. Nevzniká "z ničeho". Skoro by se chtělo s církví říci: "Prach jsi a v prach se obrátíš". Člověk pouze musí (a je k tomu přírodou vybaven) v příslušné době nalézt technologie ke zpětnému získávání surovin a ekonomicky vhodné technologie pro získávání surovin např. ze dna moří a oceánů, o prostoru pode dnem oceánů ani nemluvě.

My máme vůbec utkvělou představu, že "jsme vše skoro vytěžili, že už nic nikde není k dispozici. Když si však uvědomíme, že žijeme "na povrchu" a naše nejhlubší vrty (cca 10 km) jsou ve srovnání s výškou "plovoucích zemských ker" pouhým "pošimráním" povrchu zemského a moře s oceány tvoří plošně 2/3 povrchu Země a to mají navíc ještě třetí rozměr, pak jakékoliv úvahy tohoto typu jsou přinejmenším populistické. Tím vůbec nepopírám nebezpečí negativních dopadů změn, vyvolaných člověkem, na samotného člověka. Ale opět: My si dosud všímáme hlavně vlivu našeho působení na okolní přírodu, hovoříme o její devastaci. Ale vůbec nezmiňujeme, co děláme sami sobě přímo.

Jak působíme honbou za ještě většími zisky a tempy HDP na sebe, jaké vlivy tento způsob života má na naši "tělesnou schránku", na naše mezilidské (zvláště rodinné) vztahy.

Máme vše stále rychlejší, vše vyrobíme skoro (jak se říká) "just in time", tedy "hned jak to potřebujeme", když něco stavíme, myslíme v měsících, maximálně v několika málo letech (kde jsou doby, kdy se hrady a zámky stavěly "až pro následnou generaci" či katedrály "za 600 let"(?), ale čas, toho se nám nedostává. Nemáme čas si v klidu sednout s rodinou a dětmi (které vyrostou bez našich zkušeností, resp. se zkušenostmi, které najdou na sociálních sítích) – a pak se – pozdě – divíme. Zoufale a se stále většími obtížemi hledáme chvilky na popovídání si se skutečnými přáteli, kteří po nás nic nechtějí, kteří se na nás (nebo my na ně) nedívají jako na objekt potenciálního zisku. To tempo však následně vede i k tomu, že vyrábíme nekvalitně, resp. již i se zakódovanými instrukcemi, aby daný spotřebič po zákonné garanční lhůtě "vypověděl službu" a my si museli koupit nový, protože "kolotoč výroby a zisku" tak, jak ho dnes vnímáme, by se zastavil.

Dokážeme dnes sestavit technologie, které jsou schopné mnohé vyrobit "skoro dokonale", ale sami už svýma rukama neumíme vyrobit skoro nic, často ani zatlouci hřebík. O výrobě poliček bez vrutů, stolů a židlí bez polotovarů, svaření jednoduchých konstrukcí či dokonce postavení (a předtím výpočtu, aby to fungovalo) krbu ani nemluvě. Takže už neumíme posoudit a ocenit radost, kterou má a v minulosti vždy měl z toho, když něco sám vyrobil. Chodíme se v rámci Muzejních nocí a Dnů evropského kulturního dědictví dívat na výtvory našich předků a žasneme. Nejen nad dokonalostí a krásou, ale i nad jejich trpělivostí. Výroba mnohé truhly na hradech a zámcích (ale i v "lepších" domácnostech) trvala i měsíce. A když se k tomu přičte čas, nutný tehdy na dokonalé vysušení dřeva, aby se konečný výrobek nekroutil, tak to byla léta. Kde na to brali naši předci čas? Zvláště, když i císařovna Marie Terezie na cestu na Pražský hrad kočárem potřebovala tolik času, že přespala v hostinci v dnešních Dolních Počernicích u Prahy (necelých 25 km od Hradu). Dnes tuto cestu lze vykonat za den klidně pětkrát, aniž se nějak unavíme. Že bychom dnes někde cestou přespali třeba i 50 km před cílem, to nikoho ani nenapadne!! Takže lze jednoznačně konstatovat, že jediné, co je omezené, je konkrétní čas, který máme každý z nás na tomto světě k dispozici a proto bychom se měli snažit o jeho smysluplné využití.

Jsem rád, že mohu své znalosti a životní zkušenosti předávat svůj vnoučatům, že je mohu učit a připravovat k maturitám a k obhajobám BP a DP, že se se mnou rádi baví o svých starostech a strastech, že cítím, že u mne nalézají "azyl" v dnešní překotné době. Ke zaplacení tohoto pocitu nestačí ani HDP celého světa. Nelze to prodat ani koupit. A kdo to sám neprožije, jako by sám ani nežil. Takže "kolaps" nepřijde. Tedy pokud si nějací političtí cvoci, odchovaní počítačovými bojovými hrami, které končí maximálně oznámením "over game" neřeknou, že by se to mohlo s tou jadernou válkou zkusit, co kdyby to vyšlo. Pak to dopadne, jak předpověděl Einstein, a to, že 4. světová válka bude vedena opět kyji, a povedou jí (pokud vůbec přežijí) lidé, jejichž původ bude odkazován na odlehlé ostrovy Země, kam jaderné rakety směřovat nebudou, protože jsou na takové užití příliš drahé.

Myslím si však, že k tomu nedojde, neboť svět nevedou politici, ale "ono 1 %". A to zase nepřipustí takový rozsah negativních dopadů na "masy", který by v těchto masách zákonitě vyvolal "chuť po pomstě". A ta by přišla. Pokud člověk zjistí, že ztratí život bez boje nebo v boji, zvolí vždy boj. A s miliony a stamiliony lidí nelze "konvenčně" bojovat, natož zvítězit. Viz Irák, Sýrii, Afghánistán. Írán je skoro čtyřikrát větší než Francie, o Číně a počtu jejích obyvatel nemluvě. Jen pro úplnost. Nedávno jsem poslouchal mladého počítačového odborníka, který byl s týmem mladých Američanů v Indii.  Chtěli tam před volbami dát do počítače voliče. Vzdali to, protože zjistili, že jenom Dillí se každý den rozrůstá o 150 metrů po obvodě. Nikdo totiž ve skutečnosti neví, kolik má Indie voličů, neboť lidé bez vazby na státní instituce (nic od nich nechtějí, nic neplatí) nemají ani žádný osobní doklad (prostě "neexistují").

(Pokračování další, tj. V. částí)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře