Jaké reformy a proč (88) – Ještě ke kritice Kanta

4. květen 2014 | 08.00 |

Pochopení Hegelovy kritika Kanta patří k nejnáročnějším intelektuálním výkonům. Mj. i vzhledem ke schopnosti Kanta vysvětlit svou pozici sugestivně názorným způsobem. Proto se dodnes v různých obdobách volá "zpět ke Kantovi". Pokud tuto otázku zařazuji do svého seriálu o reformách, tak především proto, že bez silného metodologického zázemí (které nutně musí obsahovat schopnost porovnat různé teoretické přístupy i jejich filozofické zakotvení) nelze ani formulovat ani "prokomunikovat" problematiku těch reforem, o které jde.

V komentáři na mém blogu uvádí Ondrey následující:

Osobně si myslím, že Georg Wilhelm Friedrich Hegel dílo Immanuela Kanta jako celek nevyvrátil a také o to neusiloval. Toto je přesně ta manipulace, přímo od autora stránek konečně po čase přínosném článku o lidském myšlení a chápání racionality. Takto mi to bylo vykládáno marxistickými učiteli. Hegel vyvrátil Kanta a mladohegelovec K. Marx vše rozšířil, umocnil a spojil s evolucí na jejímž konci světonázoru je revoluce a beztřídní společnost. Podle mě zcela chybně. Immanuel Kant přisoudil lidskému subjektu tvořivou schopnost, ovšem pečlivě omezil moc lidského rozumu nad vnějšími objekty na sféru "pouhého jevu". Kantovi následovníci mezi nimi i Georg W .F. Hegel, popuzeni tímto omezením, daleko překročili vyznačené hranice – vypracovali teorii absolutní tvůrčí schopnosti. Jádrem Hegelovy filosofie je teze, že myšlení a bytí je totožné, že není rozdílu mezi ideou a skutečností. Což je podle mě omyl. I. Kant říká, že nezbytným předpokladem tvůrčího génia je Geist – duch = vrozená schopnost vytvářet myslet atd., jakési duševní bohatství, bez něhož nelze v umění nic původního vytvořit. Např. génius se neřídí žádnými pravidly, vytváří však vzor, z něhož je možno pravidla vytvořit. Kant definuje génia jako schopnost vytvářet estetické ideje.

Kdežto G. W. F.Hegel za podstatu všech jevů přírody a společnosti považuje neosobní duchovní princip - absolutno, absolutní idea, absolutní duch, světový duch, světový rozum. Který, jak víme, prochází základními stupni teze, antiteze a synteze – tedy neexistuje idea již ani jako čisté myšlení, ani jako jinobytí, nýbrž v jednotě obou těchto momentů, kterou představuje lidstvo. A toho použil Karl Marx, jak jsem již zde několikrát uvedl. Takže Immanuel Kant nebyl Georgem W. F. Hegelem vyvrácen. Naopak jsem se v pramenech v Hegelově rodném domě ve Stuttgartu dočetl, výsostně si Kanta vážil stejně jako Carl Gustav Jung a mnoho dalších. Chápu, že se marxistům hodilo vyvrátit Kanta, ale ten je ve svém základu mnohem dál než materialistický přístup K. Marxe a jeho teorie konfliktu, tedy třídního boje. Či zneužití Hegelova absolutního principu.

Viz: http://radimvalencik.pise.cz/1263-komentare.html#509443

"Z nadhledu" se lze na dílo toho či onoho myslitele dívat různě. Pokud chceme jít k základům racionálního myšlení, doporučuji vždy držet se textu. Proto nejdříve uvedu několik ukázek z hlavního Kantova díla "Kritika čistého rozumu" (dle vydání z r. 2001 v nakladatelství OIKOYMENH):

on-line:https://is.muni.cz/www/3662/Kant-Immanuel-Kritika-cisteho-rozumu.pdf?info=

V úvodu Kant říká mj:

Pokud se má v těchto vědách uplatnit rozum, musí v nich být něco poznáno a priori. (s. 15) Tomu prvnímu, kdo sestrojil rovnoramenný trojúhelník (ať už se jmenoval Thalés nebo jakkoli jinak), svitlo:8 zjistil totiž, že nesmí pátrat po tom, co viděl v obrazci nebo jen v pouhém pojmu trojúhelníka, a z toho jakoby odečítat jeho vlastnosti, nýbrž že musí vlastnosti trojúhelníka vytvářet z toho, co do něj prostřednictvím apriorních pojmů sám vložil a (pomocí konstrukce) v něm znázornil, a že, aby mohl něco vědět apriorně jistě, nesmí věci připisovat nic jiného, než co nutně plyne z toho, co do ní na základě svého pojmu sám vložil. (s. 16)

Přírodověda (physica) v sobě obsahuje syntetické soudy a priori jako principy. Jako příklad uvedu jen několik vět, třeba větu: "Ve všech změnách tělesného světa zůstává množství hmoty neměnné"...(s. 43)

Odsud si lze udělat poměrně názornou představu o Kantově apriorismu. A také o tom, že tento přístup v původní Kantově podobě je mrtvý. V relativistické fyzice zákon zachování hmoty (hmotnosti) prostě neplatí. Kde se stala chyba v Kantových úvahách? Podívejme se na pasáže z části, kterou nazval estetikou (ve smyslu teorie vnímání světa):

V transcendentálni estetice tedy nejprve izolujeme smyslovost, a to tak, že oddělíme vše, co přitom rozvažování myslí pomocí svých pojmů, aby nezbylo nic jiného než empirický názor. Za druhé, od tohoto názoru ještě oddělíme vše, co patří k počitku, aby nezbylo nic jiného než čistý názor a pouhá forma jevů, což je to jediné, co nám může smyslovost apriorně poskytnout. Při tomto zkoumání se ukáže, že existují dvě čisté formy smyslového názoru jakožto principy apriorního poznání, totiž prostor a čas, jejichž zkoumáním se nyní budeme zabývat. (s. 54)

Prostor není empirický pojem, který by byl odvozen z vnějších zkušeností. Aby totiž mohly být určité počitky vztahovány k něčemu mimo mne (tj. k něčemu, co se nachází v prostoru na jiném místě, než jsem já), rovněž abych si mohl předměty představovat jako existující mimo sebe navzájem a vedle sebe, a tedy nejen jako různé, nýbrž i na různých místech, musí tu už být základem představa prostoru. Proto si nelze představu prostoru vypůjčit ze vztahů mezi vnějšími jevy prostřednictvím zkušenosti, nýbrž sama tato vnější zkušenost je možná teprve díky zmíněné představě. Prostor je nutnou představou a priori, která je základem všech vnějších názorů. Nikdy si nedokážeme utvořit představu, že prostor není, přestože si docela dobře můžeme myslet, že se v něm nenacházejí žádné předměty. Prostor je tedy považován za podmínku možnosti jevů, a nikoli za nějaké z nich odvozené určení, a je to představa a priori, která je nutně vnějším jevům základem. Prostor není diskurzivním nebo, jak se říká, obecným pojmem vztahů mezi věcmi vůbec, nýbrž je to čistý názor. Za prvé, lze si totiž představit jen jeden jednotný prostor, a když se mluví o mnoha prostorech, rozumí se tím jen části jednoho a téhož jednotného prostoru. Tyto části nemohou předcházet tomuto jednotnému všeobsáhlému prostoru jako jeho součásti (z nichž by bylo možno jej složit), nýbrž mohou být myšleny pouze v něm. Prostor je bytostně jednotný, zatímco rozmanitost v něm, a tedy i obecný pojem prostorů vůbec, je založený pouze na jeho omezeních. Z toho vyplývá, že vzhledem k němu mají všechny pojmy prostoru za základ apriorní názor (který není empirický). Tak také nejsou základní geometrické věty, například že součet dvou stran v trojúhelníku je větší než strana třetí, nikdy odvozovány z obecných pojmů úsečky a trojúhelníka, nýbrž jsou odvozovány z názoru, a to a priori a s apodiktickou jistotou. (s. 56)

Podobných citátů by bylo možné dát více. Stojí zato i dnes si přečíst celou Kantovu Kritiku čistého rozumu. Kantovo uvažování je sice sugestivně logické. Dopouští se jednoho velkého zásadního omylu. Totiž toho, že naše duševní schopnosti nahlíží empiricky. Tedy metodou, která podle něj samotného nemůže přinést nezpochybnitelné poznání. Tady se zpronevěřuje sám sobě. V tomto směru ho Hegel oprávněně kritizuje. Tento nedostatek Kantova přístupu se později (neúspěšně) pokusil odstranit Husserl.

Podívejme se ještě jednou podrobně na výrok: "Prostor je bytostně jednotný, zatímco rozmanitost v něm, a tedy i obecný pojem prostorů vůbec, je založený pouze na jeho omezeních. Z toho vyplývá, že vzhledem k němu mají všechny pojmy prostoru za základ apriorní názor (který není empirický). Tak také nejsou základní geometrické věty, například že součet dvou stran v trojúhelníku je větší než strana třetí, nikdy odvozovány z obecných pojmů úsečky a trojúhelníka, nýbrž jsou odvozovány z názoru, a to a priori a s apodiktickou jistotou."

Kant zde čistě empiricky, čistě formou empirického nazírání, a nikoli apriorně konstatuje (a nikoli odvozuje) vlastnosti našeho duševna, tj. toho jak vnímáme v prostoru. To, že "každý člověk vnímá svět v prostoru tak a tak" (jak popisuje obsáhle Kant) je výrok stejného řádu, jako že "všechny labutě jsou bílé" (kterýžto výrok sám Kant uvádí jako příklad aposteriorního výroku). V tom je hlavní Kantův problém. A za to ho Hegel pranýřuje v části "Kritická filozofie" (paragraf 40-60) v "Malé logice". Vydání z roku 1992 v nakladatelství Svoboda, s vynikající předmluvou M. Sobotky, je on-line dostupné na:

http://tarantula.ruk.cuni.cz/KOVF-681-version1-Hegel.pdf

Není to jednoduché čtení, ale stojí zato. Včetně dodatků. A ještě zajímavější je pak Hegelova interpretace a kritika Jacobiho (kterého staví Hegel ještě výše než Kanta) a jeho koncepce nepodmíněného v části nazvané "Bezprostřední vědění", paragraf 61-78.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře