Jaké reformy a proč (76) Karel Marx

21. duben 2014 | 08.00 |

V návaznosti na předcházející díl seriálu, ve kterém jsme se zmínili o koncepci R. Ingleharta, se nyní budeme věnovat významné otázce. Tomu, jak se uspokojování "nemateriálních potřeb" (řečeno slovy R. Ingleharta) mění v materiální produktivní sílu, tj. sílu, která produkuje i materiální statky. Nebo jinak – jak se rozvoj schopností (zejména těch schopností, které jsou spojené se vzděláním, uchováním zdraví apod.) mění ve faktor ekonomického růstu produkujícího i materiální bázi uspokojování celého spektra lidských potřeb.

Je to otázka, při odpovědi na kterou se neobejdeme bez upřesnění představy o tom, co je to člověk a jak vznikl, jakým způsobem působí na přírodu apod. Dodnes jsou pro názorné pochopení těchto otázek významné pasáže z díla K. Marxe, které uvedu nejdříve. Patří k tomu nejzajímavějšímu a nejcennějšímu, co nám tento myslitel odkázal. A také k tomu nejvíce zapomenutému. Většina těch, co sami sebe označují za "marxisty", o jejich existenci nemá ani tušení, v lepším případě nikdy nepochopili jejich význam a smysl.

K tomu "historka z natáčení":

Když jsem před několika léty příslušné pasáže z Marxova díla vypsal a citoval jednomu ze svých přátel, který se považuje za marxistu, reagoval na to slovy: "Já jsem vždycky tušil, že Marx byl zasranej liberál." (Dodávám, že to řekl s určitou dávkou sebeironie.)

Něco málo z Marxe:

0pt;font-family:"Times New Roman","serif"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";mso-fareast-language:CS">Nyní již několik pasáží z K. Marxe. Část těch nejdůležitějších najdeme přímo v jeho hlavním díle, Kapitálu:

"Práce je především proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou. Vystupuje proti přírodní látce samé jako přírodní síla. Aby si přivlastnil přírodní látku v určité formě vhodné pro svůj vlastní život, uvádí do pohybu přírodní síly, které patří k jeho tělu - paže i nohy, hlavu i prsty. Tím, že tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost. Rozvíjí schopnosti, které v ní dřímají, a hru těchto sil podrobuje své vlastní moci."

"Pracovní prostředek je věc nebo komplex věcí, které dělník vsunuje mezi sebe a pracovní předmět a které mu slouží jako vodič jeho působení na tento předmět. Používá mechanických, fyzikálních, chemických vlastností věcí, aby jim dal v souhlase se svým účelem působit jako nástroji své moci. Předmět, jehož se dělník bezprostředně zmocňuje - ponecháme stranou uchopení hotových životních prostředků, např. plodů, při čemž jako pracovní prostředek slouží jedině tělesné orgány dělníka - není pracovní předmět, nýbrž pracovní prostředek. Tak se stává předmět daný přírodou samou orgánem jeho činnosti, orgánem, který přidává ke svým tělesným orgánům, jímž tedy navzdory bibli prodlužuje přirozené rozměry svého těla. Jako je země jeho původní zásobárnou, tak je i původní zbrojnicí jeho pracovních prostředků. Dodává mu např. kámen, kterým hází, tře, drtí, řeže atd." (Kapitál I, kapitola V., 1. Pracovní proces)

Návazně na tuto pasáž K.Marx cituje z Hegelovy Encyklopedie filozofických věd. - "Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel."

K. Marx si tímto otevřel cestu k pochopení člověka, jeho sebeutváření v procesu přetváření přírody. Anticipoval převratné změny, k nimž dojde v obsahu práce. Současně tím dal i koncept svobody lidského individua: Člověk je svobodný právě v tom, že je subjektem všeobecně zprostředkující činnosti a jeho univerzalita spočívá v tom, že je schopen každý proces ve svém prostředí učinit součástí všeobecně zprostředkujícího charakteru své činnosti. Nemůže se však sám stát nástrojem všeobecně zprostředkující činnosti druhého. Jde o takové vztahy, v nichž svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou svobodného rozvoje kteréhokoli jiného jednotlivce.

Za podrobné prostudování stojí následující pasáž z Marxových Rukopisů "Grundrisse", ve které dává svojí představu dlouhodobé perspektivy:

"Směna živé práce za práci zpředmětněnou, tj. kladení společenské práce ve formě protikladu mezi kapitálem a námezdní prací - je poslední stupeň vývoje hodnotového vztahu a výroby založené na hodnotě. Jeho předpokladem je a zůstává - velké množství bezprostřední pracovní doby, množství vynaložené práce jako rozhodující činitel produkce bohatství.

Ale tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase - jejich síla a působivost - nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě. (Rozvoj této vědy, zvláště přírodovědy a s ní i všech ostatních, sám opět odpovídá rozvoji materiální výroby.) Zemědělství např. se stává pouhou aplikací vědy o materiální látkové výměně, o tom, jak ji regulovat co nejvýhodněji pro celý společenský organismus.

Skutečné bohatství se naopak projevuje - jak ukazuje velký průmysl - jednak v obrovském nepoměru mezi vynaloženou pracovní dobou a jejím produktem, jednak v kvalitativním nepoměru mezi prací redukovanou na čirou abstrakci a mohutností výrobního procesu, na nějž dozírá. Práce se už tolik nejeví jako uzavřená do výrobního procesu, nýbrž člověk je ve vztahu k výrobnímu procesu samému spíše dozorcem a regulátorem. (To, co platí o strojích, platí rovněž o kombinaci lidských činností a rozvoji lidských styků.) Teď už nevsouvá dělník mezi sebe a objekt jako mezičlánek modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový. Ocitá se vedle výrobního procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem.

V této proměně se jako hlavní pilíř výroby a bohatství nejeví ani bezprostřední práce, kterou vykonává sám člověk, ani doba, po kterou pracuje, nýbrž osvojování jeho vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu - jedním slovem rozvoj společenského individua. Krádež cizí pracovní doby, na níž je založeno dnešní bohatství, se jeví jako ubohá základna proti této nově rozvinuté základně, kterou vytvořil sám velký průmysl. Jakmile práce ve své bezprostřední formě přestala být velkým zdrojem bohatství, pracovní doba už není a nemůže být mírou bohatství, a tedy i směnná hodnota přestává být mírou užitné hodnoty. Nadpráce masy [ lidí] už není podmínkou rozvoje všeobecného bohatství, právě tak jako ne-práce nemnoha [ lidí] přestala být podmínkou rozvoje všeobecných sil lidské hlavy. Tím se hroutí výroba založená na směnné hodnotě a sám bezprostřední materiální výrobní proces se zbavuje nuznosti a protikladnosti.

Svobodný rozvoj individualit, a tedy nikoli redukce nutné pracovní doby za účelem kladení nadpráce, ale vůbec redukce nutné práce společnosti na minimum, a tomu pak odpovídající umělecké, vědecké atd. vzdělávání díky času, který se pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny.

Sám kapitál je rozpor procházející procesem, a to proto, že usiluje o zkrácení pracovní doby na minimum, zatímco na druhé straně klade pracovní dobu jako jedinou míru a zdroj bohatství. Proto zkracuje pracovní dobu ve formě nutné pracovní doby a prodlužuje ji ve formě nadbytečné pracovní doby; klade tedy rostoucí měrou nadbytečnou pracovní dobu jako podmínku - jako otázku života a smrti - pro nutnou pracovní dobu. Na jedné straně tedy vyvolává v život všechny síly vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku, aby vytváření bohatství učinil nezávislým (relativně) na pracovní době, která je na ně vynaložena. Na druhé straně chce takto vytvořené obrovské společenské síly měřit pracovní dobou a spoutat je v mezích, které jsou potřebné k tomu, aby se už vytvořená hodnota uchovala jako hodnota.

Výrobní síly a společenské vztahy - ty i ony jsou různými stránkami společenského individua - se kapitálu jeví jen jako prostředky, a jsou pro něj jen prostředky k tomu, aby mohl vyrábět na své omezené základně. Fakticky jsou však materiálními podmínkami pro to, aby tato základna byla vyhozena do povětří. Národ je opravdu bohatý, jestliže se místo 12 hodin pracuje jen 6. Bohatství není velení nad dobou nadpráce (reálné bohatství), "nýbrž volný čas pro každé individuum a celou společnost vedle času vynaloženého v bezprostřední výrobě." ("The Source and Remedy, atd., 1821, str. 6.)

Příroda nestaví stroje, lokomotivy, železnice, elektrické telegrafy, samočinné spřádací stroje atd. Ty jsou produktem lidského úsilí; přírodní materiál přeměněný v orgány lidské vůle [ vládnoucí] nad přírodou čili orgány jejího uplatňování v přírodě. Jsou to lidskou rukou vytvořené orgány lidského mozku; zpředmětněná síla vědění. Rozvoj fixního kapitálu ukazuje, do jaké míry se všeobecné lidské vědění, poznání, stalo bezprostřední výrobní silou, a tedy i do jaké míry se podmínky společenského životního procesu samého dostaly pod kontrolu všeobecného rozumu a v souladu s ním se přetvořily. Do jaké míry jsou společenské výrobní síly produkovány nejen ve formě vědění, nýbrž jako bezprostřední orgány společenské praxe, reálného životního procesu." (Podtrženo a tučně zvýrazněno námi.)

(K. Marx, Rukopisy "Grundrisse" (Ekonomické rukopisy z let 1857-1859) II, Praha, Svoboda 1974, s. 335-338.)

Všimněme si, v kolika kontextech K. Marx zdůrazňuje roli lidské univerzality (všestranného rozvoje schopností):

- "síla činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase - jejich síla a působivost - nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě",

- "rozvoj této vědy, zvláště přírodovědy a s ní i všech ostatních",

- "aplikace vědy o materiální látkové výměně, o tom, jak ji regulovat co nejvýhodněji pro celý společenský organismus"

- "osvojování jeho (člověka) vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu - jedním slovem rozvoj společenského individua",

- "svobodný rozvoj individualit",

- "umělecké, vědecké atd. vzdělávání díky času, který se pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny",

- "všechny síly vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku",

- "všeobecné lidské vědění, poznání",

- "čas pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla".

K problému vztahu univerzality a vzdělání z hlediska rostoucí inovační dynamiky stojí za pozornost rovněž to, co uvádí K. Marx v Kapitálu (Marx, K. Kapitál I. Praha. SNPL 1954.):

"Moderní průmysl nikdy nepokládá existující formu nějakého výrobního procesu za definitivní a nezachází s ní jako s definitivní. Jeho technická základna je proto revoluční, kdežto technická základna všech dřívějších výrobních způsobů byla v podstatě konservativní. Stroji, chemickými procesy a jinými metodami neustáleprovádí převraty v technické základně výroby a zároveň i ve funkcích dělníků a ve společenských kombinacích pracovního procesu. Tím rovněž neustále revolucionizuje dělbu práce uvnitř společnosti a ustavičně vrhá masy dělníků z jednoho výrobního odvětví do druhého. Povaha velkého průmyslu podmiňuje střídání práce, pohyb funkcí, všestrannou pohyblivost dělníka. Na druhé straně reprodukuje ve své kapitalistické formě starou dělbu práce s jejím zkostnatělým rozdrobením. Viděli jsme, jak tento absolutní rozpor ničí jakýkoli klid, stálost, jistotu životního postavení dělníka, jak mu neustále hrozí tím, že mu s pracovními prostředky vyrazí z rukou i životní prostředky a s jeho dílčí funkcí učiní zbytečným i jeho samého; jak se tento rozpor vybíjí v nepřetržitých hekatombách dělnické třídy, v nejbezuzdnějším mrhání pracovními silami a ve spoustách způsobených společenskou anarchií. To je negativní stránka. Jestliže se však nyní střídání práce prosazuje jen jako nepřekonatelný přírodní zákon a se slepě ničivou silou přírodního zákona, který všude naráží na překážky, činí naproti tomu sám velký průmysl svými katastrofami otázkou života a smrti, budou-li střídání práce a tedy co největší mnohostrannost dělníků uznány za všeobecný zákon společenské výroby, jehož normálnímu uskutečňování musí být přizpůsobeny poměry. Činí otázkou života a smrti, zda bude nestvůrnost nešťastného reservního dělnického obyvatelstva, chovaného v záloze pro měnící se potřeby práce; zda dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým individuem, pro něž jsou různé společenské funkce střídavými způsoby životní činnosti. Jedním momentem tohoto převratného procesu, vyvíjejícím se živelně na základě velkého průmyslu, jsou polytechnické a zemědělské školy, jinými jsou "écoles d'enseignement professionel" (odborné školy), kde se děti dělníků trochu učí technologii a praktickému zacházení s různými výrobními nástroji. Jestliže tovární zákonodárství jako první skrovný ústupek, těžce vybojovaný na kapitálu, spojuje s tovární prací jen základní vyučování, není pochyb o tom, že nevyhnutelné dobytí politické moci dělnickou třídou vydobude náležité místo v dělnických školách také theoretickému i praktickému technologickému vyučování. Není rovněž pochyb o tom, že kapitalistická forma výroby a jí odpovídající ekonomické poměry dělníků jsou v naprostém rozporu s takovými převratnými fermenty a jejich cílem - zrušením staré dělby práce. Vývoj rozporů určité historické výrobní formy je však jedinou historickou cestou jejího rozkladu a utváření nové. "Ne sutor ultra crepidam!" (Ševče, drž se kopyta!") Toto nec plus ultra (tento vrchol) řemeslnické moudrosti se stalo hroznou pošetilostí od chvíle, kdy hodinář Watt vynalezl parní stroj, holič Arkwright spřádací stroj, zlatnický dělník Fulton parník." (S. 517 - 519.)

K tomu K. Marx uvádí pod čarou:

"Jeden francouzský dělník píše při svém návratu ze San Franciska: "Niky bych si nebyl pomyslil, že bych byl s to provozovat všechna ta řemesla, kterými jsem se skutečně zabýval v Kalifornii. Byl jsem pevně přesvědčen, že se nehodím k ničemu než ke knihtiskařství... Když jsem se dostal do tohoto světa dobrodruhů, kteří mění řemeslo snáze než košili - na mou duši! - počínal jsem si stejně jako ostatní. Protože se ukázalo, že práce v dolech není dost výnosná, zanechal jsem jí a vydal se do města, kde jsem se postupně stal typografem, pokrývačem, lijcem olova atd. Na základě této zkušenosti, že se hodím ke každé práci, cítím se méně měkkýšem a více člověkem." (S. 518.)

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře