Jaké reformy a proč (45) Retro: Zainteresovanost

20. březen 2014 | 08.00 |

V souvislosti s přípravou projektu zaměřeného na problematiku tržně zprostředkovaného samofinancování odvětví, které poskytují produktivní služby (umožňující nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu) jsem narazil ve svém archivu na některé články publikované před několika léty. Uveřejním některé z nich. Myslím, že s odstupem času (v tomto případě téměř tuctu let) je leccos vidět lépe.

Doufám, že případní oponenti projeví schopnost číst to, co je černé na bílem (byť jen na obrazovce). To nejdůležitější podtrhuji:

Vzdělání není "hodnotou samo o sobě"

(Lidové noviny 10.12.2002)

Podle R. Kvačkové "v dohledné době dojde k zásadnímu střetu dvou vyhraněných názorů", kdy podle jednoho  "vzdělání je hodnotou samo o sobě a nemělo by se vázat na uplatnění", zatímco podle druhého současný způsob financování vzdělání "nemotivuje dostatečně školy k tomu, aby vychovávaly profese potřebné na pracovním trhu".

Tento spor je však již vyřešen. A vyřešila ho realita života sama. Dramaticky totiž roste počet nezaměstnaných absolventů všech typů škol. Ke konci září 2000 jich bylo 74,5 tisíc, přičemž každoročně dokončí školu přibližně 150 tisíc mladých lidí (Nezaměstnanost absolventů roste, Hospodářské noviny 21.10.2002). Pokud vzdělání neposkytne mladému člověku možnost uplatnění, těžko někdo soudný uzná, že mu dalo nějakou jinou "hodnotu samu o sobě". Ne. Odsuzuje ho ke ztrátě perspektiv a tím ohrožuje všechny jeho hodnoty včetně těch "o sobě".

Realita vyřešila ještě další spor. Ve smyslu výše uvedeného dala totiž odpověď i na otázku, zda vystačíme s "běloknižním" vychvalováním našeho školství, nebo zda je nutné podstatným způsobem změnit financování koncových stupňů vzdělávacího systému, jejichž absolventi se uplatňují na profesních trzích. Těžko lze obhajovat vzdělávací systém, který produkuje "nedodělky" či "strukturální omyly", tj. absolventy, jejichž "dovzdělání" a "dokvalifikace" je pro zaměstnavatele natolik nákladná a její výsledek natolik nejistý, že raději přeplatí osvědčeného a hotového zaměstnance jiné firmy.

Situace je vážná, ne-li kritická. Nevznikla však ze dne na den. Byla jen dočasně překryta tím, že část mladých lidí ji řešila studiem většinou nenáročných vysokoškolských oborů, jejichž vystudování však nenabízelo perspektivu uplatnění, ale jen "prodloužení mládí" (a čerpání prostředků od státu). Vznikla tak "kvazipotávka" po studiu na těchto oborech, která s poptávkou generovanou profesními trhy neměla nic společného.

A současný systém financování vzdělání se snažil této "kvazipotávce" vyhovět. To mohlo vydržet jen několik málo let, nyní rozmnožují řady nezaměstnaných a nezaměstnatelných i absolventi vysokých škol.

Příčinu toho, proč "se s tím musí něco dělat", lze hledat v poměrně pozitivní skutečnosti. Stojíme na prahu utváření vzdělanostní společnosti, ve které se produkce vzdělanosti stává jak rozhodujícím faktorem ekonomického vývoje, tak i jeho nedílnou součástí. To ovšem znamená, že i oblast produkce lidských schopností prostřednictvím vzdělání nabývá rysy "normální ekonomiky", tj. smíšené, resp. regulované tržní ekonomiky, a že i zde začínají platit požadavky alokační efektivnosti. To je to, co někteří nechtějí a neumí pochopit a s odvoláním na "hodnotu vzdělání samu o sobě" odmítají vidět, kudy vede cesta. Brzdí tím tak přirozené směřování společenského vývoje a - bohužel - poznamenávají osudy celé generace.

Přídělový systém financování investic do vzdělání se zkrátka přežil, tak jako se přežil a stal se nevýkonným reálně socialistický přídělový systém financování investic. V jeho případě také samotná realita dala odpověď na otázku, kterou cestou nelze jít. V případě vzdělávacího systému, konkrétně pak vysokoškolského vzdělání, navíc nikdo nic centrálně neplánuje, neumí plánovat a ani si nedovede představit, jak centrálním plánováním problém alokační efektivnosti řešit. Na druhé straně však jsou tu samotné vysoké školy, které soustřeďují odborníky z jednotlivých oborů, které by nepochybně mohly mnohem intenzivněji spolupracovat se svými absolventy a které by mohly - pokud by na tom byly zainteresovány a pokud by si v tom konkurovaly - nejlépe vědět, jaké jsou vývojové tendence poptávky na profesních trzích.

Problém uplatnění absolventů vzdělávacího systému tedy nelze řešit jinak než tím, že: 1) Otevřeme vysoké školy co nejširšímu okruhu mladých lidí i těch, kteří potřebují rekvalifikaci, přitom tak, aby ani přístup ke kvalitnímu vzdělání nebyl omezován majetkovými poměry zájemců o studium. 2) Zainteresujeme vysoké školy na uplatnění jejich absolventů, včetně jejich příjmového ocenění na profesních trzích.

Právě o to šlo v návrhu zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, který na začátku roku projednávala Poslanecká sněmovna a který byl z ideologických (či spíše předvolebních) důvodů odmítnut. Dnes lze jen litovat ztraceného času a ztracených osudů těch, kteří dostali "bezplatné vzdělání".

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jaké reformy a proč (45) Retro: Zainteresovanost ondrey 20. 03. 2014 - 08:59