Jaké reformy a proč (44) Retro: Trh a vzdělání

19. březen 2014 | 08.00 |

V souvislosti s přípravou projektu zaměřeného na problematiku tržně zprostředkovaného samofinancování odvětví, které poskytují produktivní služby (umožňující nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu) jsem narazil ve svém archivu na některé články publikované před několika léty. Uveřejním některé z nich. Myslím, že s odstupem času (v tomto případě téměř tuctu let) je leccos vidět lépe.

Doufám, že případní oponenti projeví schopnost číst to, co je černé na bílem (byť jen na obrazovce):

Patří trh do vzdělání?

(Neviditelný pes 6.12.2002)

Otázka, zda trh patří či nepatří do oblasti vzdělání (a v dalším budeme mít na mysli výhradně vysokoškolské vzdělání), bude patrně ještě nějakou dobu kontroverzní. Již proto, že v souvislosti s ní jsou rozehrávány různé ideologické a politické šarvátky. Pokusme se od nich oprostit a podívat se na problém z ryze odborného hlediska. Vyjděme přitom z přirozeného stanoviska, že daná oblast má výrazná specifika, že tudíž neplatí "trh sám a hned vše vyřeší", že jde o hledání součinnosti trhu, státního financování a státní regulace a že trh (jeho produkty, mechanismy, institucionální zabezpečení, možnost využití informací, které generuje apod.) tu není jako něco jednou pro vždy daného a neměnného. A začněme z opačného konce, tj. položením otázky, s čím by si musel poradit tržní mechanismus, pokud by měl přispět k řešení problému alokační efektivnosti v oblasti vzdělání. Není toho málo.

Za prvé: Vzdělání je smíšený statek. Přesněji - obsahuje to, co má hodnotu jen pro toho, kdo vzdělání nabyl, ale má i pozitivní "přesahy" (externality), které slouží nejen majiteli vzdělání, ale širšímu okolí, případně celé společnosti.

Za druhé: Svému majiteli, tj. tomu, kdo vzdělání získal, přináší vzdělání nejen peněžní výnosy, ale i výnosy nepeněžní (atraktivnější práci spojenou s možností seberealizace, s vědomím, že dělá něco prospěšného, společenskou úctu či postavení apod.).

Za třetí: Je velmi obtížné separovat (vyčlenit) přínos jednotlivých subjektů, které se na vzdělání toho či onoho jedince podílely - rodiny, jeho samotného, nižších stupňů vzdělávacího systému, vysoké školy o kterou jde (řešíme-li otázku využití tržních mechanismů v oblasti financování vysokého školství), prvního i dalších zaměstnavatelů, kteří při "dovzdělání" absolventa hrají významnou roli, vzdělávacích subjektů, které poskytují postgraduální vzdělávací služby apod.

Za čtvrté: Investice do vysokoškolského vzdělání je financována v souvislosti s činností příslušné vzdělávací instituce (vysoké školy), ale vstupují do ní i náklady obětovaného příjmu studenta (který by získal, pokud by se nevěnoval studiu) a další vícenáklady na studium (ubytování a stravování mimo domov, dojíždění, studijní pomůcky apod.).

Za páté: Investice do vzdělání je velmi nákladná a pokud by měla být hrazena přímo, vytvářela by se tím bariéra přístupu ke vzdělání pro méně majetné, vzdělávací systém by prohluboval sociální segregaci, potlačoval konkurenci při nabývání vzdělání a zužoval oblast potenciálně využitelných investičních příležitostí.

Za šesté: Každý má pro studium i uplatnění získaných poznatků různé předpoklady a ty je velmi obtížné zjistit (např. v rámci přijímacího řízení).

Za sedmé: Potřeby profesních trhů se mění a budoucí poptávku (v období řady let, resp. i desetiletí) lze obtížně odhadnout.

Za osmé: Investice do vzdělání je spojena se značným rizikem daným jak měnící se poptávkou na profesních trzích, tak i řadou vnějších faktorů (spojených se zdravím absolventa či jinými intervencemi do jeho života).

Za deváté: V globalizovaném světě nachází absolvent uplatnění nejen v zemi svého původu a naopak - může za vzděláním přijít z jedné (i vzdálené, a to nejen teritoriálně) země do druhé.

Zdálo by se, že za těchto podmínek nemá vůbec smysl o uplatnění tržních prvků v oblasti financování investic do vzdělání uvažovat. Přesto je však možné je využít. Řešení tohoto problému ovšem není - a ztěží by kdo očekával že může být - triviální. Nabízel je již návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, který byl v únoru tohoto roku projednáván v Poslanecké sněmovně, v podobě tzv. kontingenčního splácení investic do vzdělání.Existuje několik způsobů, jak je realizovat formou odvodu z budoucího příjmu absolventů ve prospěch "mateřské" vysoké školy:

- Povinnost po určitou dobu (např. 10 let) po překročení určité hranice příjmu (např. průměrné mzdy) odvádět ve prospěch "mateřské" vysoké školy určité procento z příjmu (např. 3 %).

- Úročený závazek splácený definovanou částí budoucího příjmu.

- Neúročený závazek se zvýhodněnou platbou předem (nepřímý úrok).

Výše zmíněný návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole zvolil formu úročeného závazku spláceného podílem vysoké školy na příjmu absolventa. S odstupem času se jako perspektivní jeví uplatnit čistý podílový způsob splácení, tj. závazek splácet ze svého budoucího příjmu po dosažení určité hranice tohoto příjmu určitou procentuálně stanovenou částkou z příjmu po určitou dobu. Čistý podílový způsob splácení totiž plní několik funkcí současně:

- Je to funkce investiční (úvěrová): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.

- Je to funkce solidární-pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.

- Je to funkce ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi uplatňují na profesních trzích. Tj. tato "přenesená cena" plní funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji podstatně lépe, než "skutečná cena" v podobě předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny účastníky systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.

Nejde o to předepisovat té či oné vysoké škole a tomu či onomu studijnímu oboru, jaký způsob zpětné platby zvolit a jakou výší odvodu stanovit. Každá vysoká škola nejlépe ví nebo by alespoň měla vědět (od toho je vysokou školou), jaká je a jak se bude vyvíjet poptávka po schopnostech absolventů na profesních trzích. Stačí dát obecná pravidla a dobré vysoké školy už budou vědět, jak na to - jak získat dobré studenty a jak je dobře připravit. Vzájemná konkurence je přiměje k tomu, aby ušily zpětné splácení na míru a aby vhodně kombinovaly různé způsoby. Vysoká škola může dát zájemcům v různých oborech na výběr - přímá platba školného, splácení úročeného závazku, odvod určité části příjmu po stanovený počet let. Tím se otevře cesta i k tomu, aby do financování vysokých škol vstoupily finanční instituce, které mohou vysoké škole uhradit školné za studenta přímo a nabídnout mu výhodnější podmínky odvodu z budoucího příjmu, než je nastavila škola.

Na práci týmu, který připravil návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, navázal Institut pro sociální a ekonomické analýzy. Na jeho webových stránkách (www.isea-cz.org) lze najít další podrobnosti o navrhované cestě řešení problému. Je lepší vyslyšet hlas těch, co volají, že to nejde, nebo podrobit konkrétní návrh kritickému a kvalifikovanému odbornému posouzení?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jaké reformy a proč (44) Retro: Trh a vzdělání ondrey 19. 03. 2014 - 08:47