Jaké reformy a proč (22) Elegantní teorie 2

25. únor 2014 | 07.00 |

Bez silné a elegantní teorie se při přípravě, "prokomunikování" a realizaci komplexních reforem, které otevřou prostor pro ekonomický vývoj založený na produktivní spotřebě neobejdeme. Následující část je věnována podrobnější dokumentaci toho, co bylo názorně a koncentrovaně řečeno již v 10. pokračování seriálu, který byl věnován otázce smyslu našeho žití, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/1005-jake-reformy-a-proc-10-smysl-naseho-ziti.html

Hlavní závěr z této části lze ve stručnosti formulovat (jako alternativu neoklasického pohledu) takto:

Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

K tomu následující širší kontext, příklady, dokumentace.

Produktivní charakter spotřeby

Jeden z nejčastěji vyskytujících se omylů, který se týká mikroekonomie, říká přibližně následující: Ano, mikroekonomie má aparát velmi podobný aparátu fyziky, ano, mikroekonomie je schopna rozvíjet celý svůj teoretický systém od základních tvrzení až po mnohočetné důsledky, a to přesnou logickou formou podobně jako fyzika ovšem tím hůře pro ni. Jejím předmětem jsou totiž podstatným způsobem myslící, prožívající a jednající lidé, které tímto aparátem nelze popsat a kteří vnášejí do reálného ekonomického dění naprosto nepředvídatelné a teorií nezachytitelné prvky.

Proč tento názor není správný? Pokud bude člověk padat z mrakodrapu, bude se jeho tělo pohybovat podle zákonů fyziky bez ohledu na to, co si tento člověk myslí, jak prožívá a co se snaží dělat. Fyzika nebude schopna přesně popsat to, jak mává rukama či nohama, poměrně přesně však bude schopna zachytit dráhu letu, dobu letu a rychlost dopadu.

A mikroekonomie dokáže něco podobného. Přes odlišnost jednotlivých lidí a nemožnost zachycení četných detailů lidského jednání je schopna popsat základní charakteristiky ekonomického dění a vývojové trendy či tendence ekonomického systému. Mikroekonomie se však liší od fyziky v jedné podstatné věci. Ve vztahu ke člověku je totiž schopna jít ještě dál. Je podstatným způsobem i vědou o člověku, o jeho vnitřním světě, o vývoji jeho motivací (prožitků, toho, co nazýváme užitkem apod.).

Podívejme se, jak mechanismus prožitků (vytváření preferencí) reálně funguje. Víme, že člověk má schopnost volit mezi současnými a budoucím užitky (prožitky), resp. mezi užitky různě vzdálené budoucnosti. Proto musí mít schopnost ve své hlavě porovnávat to, co bude prožívat v budoucnu, v bližší či vzdálenější budoucnosti, s tím, co prožívá nebo může aktuálně prožívat v současnosti. Každý si může sebepozorováním ověřit, že tuto schopnost skutečně má. Máme schopnost prožívat nejen současné stavy toho, co je pro nás příjemné či nepříjemné. Máme i schopnost přenést budoucí prožitky z budoucnosti do současnosti a určitým způsobem je prožívat již nyní. Máme tedy schopnost vystavit vzájemnému porovnání, vzájemné konkurenci prožitky, které jsou vyvolány něčím aktuálně působícím, a prožitky, které vznikají v důsledku představy budoucnosti.

Při tomto přenosu prožitků z očekávané budoucnosti na současné situace, v nichž rozhodujeme v ekonomickém smyslu o způsobech alokace toho, čím disponujeme, dochází k významnému a zajímavému fenoménu. To, co bylo prožitky oceněno jako statek sloužící ke zprostředkování nějaké budoucí situace vyvolávající prožitky, se někdy samo stává zdrojem prožitků. Například:

- Původně jsme měli prožitek jen ze statku A, který bezprostředně uspokojoval naši potřebu (např. ryba, kterou jsme mohli ukojit hlad a která nám chutnala). Nyní máme potěšení i ze statku B, který k získání statku A slouží (z rybářského prutu, který jsme dostali pod stromeček a udělalo nám to velkou radost).

- Původně nám příjemný prožitek přinášela určitá činnost A (požívání ryby). Nyní máme potěšení z i činnosti B, jejíž výkon podmiňuje možnost činnosti B (chytání ryb).

Ke zde uvedenému několik poznámek:

1. Je těžké říci, které naše prožitky jsou skutečně ty původní, na základě kterých vznikly ostatní. Vždyť třeba i příjemné prožitky spjaté s ukojením hladu, tj. pojídáním potravy, vznikly proto, aby tělo bylo vybaveno potřebnými látkami sloužícími k jeho růstu, obnově, energetickému zásobení apod. Všechny prožitky, které prožíváme, vznikly historickým i individuálním vývojem přenosem z budoucnosti, projekcí či oddiskontováním očekávaných prožitků na současnost.

2. Při přenosu prožitků z budoucnosti na současné situace dochází k jejich prolínání a následné syntéze. Chytám-li ryby, nejde jen o to, že mi budou chutnat, až je budu jíst, ale i o to, že se budu moci pochlubit úlovkem, že mi chycení velké ryby získá větší vážnost apod. Právě relativně standardní, společensky zprostředkované syntézy přenesených prožitků zpravidla vedou k tomu, že nějaký statek či předmět, který původně sloužil k něčemu, se sám (jeho vlastnictví či výkon činností spojených s jeho nabýváním) stává zdrojem prožitku a tudíž motivací.

3. Fenomén přenosu prožitků z budoucnosti na současnost, jejich syntézy a zafixování je natolik výrazný, že člověk si postupně během svého života vytváří potřebu (či spíše něco jako "metapotřebu") vztáhnout vše, co činí, k něčemu vyššímu, k něčemu, v čem nalézá smysl, k něčemu, co je skutečnou hodnotou apod. Tj. od mechanismu přenosu a syntézy prožitků je odvozen i mechanismus vztahování současného k budoucímu, který je existenciální dimenzí člověka a který má podobu hledání smyslu.

4. Aniž bychom si to dostatečně uvědomovali, žijeme každý spíše prožíváním očekávané budoucnosti než aktuální současností. Jen málokdy a v málokterých situacích situací to, co prožíváme, vzniká převážně na základě nějakého vnějšího podnětu působícího na čidla vyvolávající prožitky. Rozhodující většina našich prožitků tvořících prožitkové bohatství našeho života je přenášena z očekávané budoucnosti na současnost.

Ekonomie nejenže může a musí počítat se změnou struktury prožitků jednajících lidských subjektů při výkladu celé řady otázek, ale může poskytnout i cenná východiska objasnění příčin a logiky změn této struktury. Uveďme některá z těchto východisek:

1. Mechanismus přenosu, syntézy a zafixování prožitků nad zprostředkováními podmiňujícími dosažení budoucích prožitků (těmito zprostředkováními může být vlastnění určitých statků nebo výkon určitých činností) plní dvojí roli:
- Na jedné straně výrazně zvyšuje motivace k vlastnění zprostředkujících statků či k výkonu zprostředkujících činností. Protože tyto zprostředkující statky či činnosti umožňují často produktivnější dosažení původního cílového stavu než situace, kdy se původní cílový stav dosahoval bez jejich existence, zvyšuje se i efektivnost rozhodování z hlediska dosažení původních cílových stavů.
- Na druhé straně odpoutává aktuální aktivity člověka od původních cílových stavů (příslušná zprostředkování se sama stávají tím, k čemu člověk směřuje svoji činnost).

2. Tato dvojakost mechanismu restrukturace a vývoje prožitků může vést ke vzniku rozporů, které subjekt pociťuje a se kterými se vyrovnává. Rozporů v tom smyslu, že člověk na jedné straně dosahuje toho, co mu prospívá, současně však produkuje to, co ho ohrožuje či co mu škodí. Tyto rozpory vznikají právě tehdy, když jednání člověka sloužící k dosahování jeho vlastních cílů má neparetovské důsledky (tj. přímo či nepřímo vede ke snížení užitku někoho jiného, případně i jeho samotného).

Pokud osobní spotřeba určitého statku přináší požitek či slast (Lust) a je současně v některých případech produktivní (tj. přináší budoucí příjem jako investiční statek, je současně statkem "nižšího řádu" i "vyššího řádu". Připomeňme, že s touto možností produktivní spotřeby Böhm-Bawerk nepočítá. Proto musíme dát tomuto statku dvojí ocenění:

- Jednak jako statku, který přináší "určitý stupeň slasti".

- Jednak jako statku, který zprostředkuje získání budoucích statků určených k osobní spotřebě. Protože však část těchto statků by měla rovněž produktivní užití, "utíkal" by nám horizont, od kterého bychom odvozovali hodnotu současných statků, do nekonečna. Nejedná se jen o nějaký okrajový problém, ale o problém zásadní povahy, zejména z následujících důvodů:

1. Pokud budeme abstrahovat od dvojího hodnocení statků, které jsou spotřebovány v rámci osobní spotřeby (tedy jejich ocenění prožitkem a současně jako produktivních statků, jejichž ocenění je dáno budoucím prožitkem z těch statků, které jsou prostřednictvím nich získány). Pokud produktivní charakter spotřeby nebudeme brát v úvahu, bude ekonomická teorie dávat závěry, které by způsobovaly, že se reálná volba, kterou denně provádějí lidé, výrazně odlišuje od teoretické volby, tj. od volby, kterou popisuje ekonomická teorie. Navíc volba realizovaná podle teorie by byla mnohem méně "ekonomická" než volba, kterou lidé reálně uskutečňují. A to je již nejen nedostatek, ale dokonce ostuda teorie, pokud by se teorie s takovou situací smířila.

2. Pokud nebudeme počítat s tím, že spotřeba má produktivní charakter, tak teorie bude přehlížet vliv reálné ekonomiky na vývoj prožitkového mechanismu. Je sice pravda, že tento mechanismus do ekonomie nepatří. Ekonomie jako věda by si ovšem měla být vědoma nejen vlivu prožitkového mechanismu na ekonomické chování lidí, ale také vlivu ekonomické reality na vývoj prožitkového mechanismu, protože tímto vlivem je zpětné působení prožitkového mechanismu podstatně determinováno. Proč? Protože prožitkový mechanismus člověka má tu vlastnost, že prožitky vznikající při bezprostředním uspokojení potřeby mají tendenci se přenášet na zprostředkující články (činnosti a situace, které podmiňují uspokojení potřeby). Prožitkový mechanismus je tedy pružnější a "chytřejší" než teorie užitku předpokládá. Kromě toho prožitek, který determinuje individuální subjektivní volbu, může vznikat i na základě zprostředkujících (např. výrobních) statků a zprostředkujích činností (např. práce, která nemusí být vždy strastí "Unlust").

Existenci schopnosti člověka přeměnit vnější motivace ve vnitřní, tj. schopnosti "přenést" pozitivní prožitek, který je spojen s dosažením určitého cíle, na aktivity, které podmiňují dosažení cíle, či na statky, které jsou pro dosažení cíle nutným prostředkem, lze konstatovat a doložit množstvím nejrůznějších příkladů.

Mohou to být třeba prožitky závodníka sedícího v kokpitu vozu F1. Ten je během závodu každým okamžikem desetinku vteřiny vzdálen smrti, řízení vozu je z hlediska psychické i fyzické zátěže doslova stresující záležitostí, potí se dlouhé hodiny v neprodyšné kombinéze, vibrace a řev motorů, polykání zplodin, přetížení odstředivými silami a námaha krčních obratlů, nárazy do páteře... Stěží si lze představit stav většího "trýznění" člověka. Prožívá však závodník tyto chvíle jako trýznění? Nikoli. To by byl špatný závodník a žádná stáj by si jej nenajala. K čemu zde dochází? K přenosu prožitků, které v případě úspěchu doprovázejí odměnu, na aktivitu podmiňující dosažení tohoto úspěchu. Tento přenos prokazatelně existuje, má svoje zákonitosti. A nedochází k němu jen v prezentovaném případě. Obecně platí, že člověk může vykonávat určitou činnost na špičkové úrovni a osvojit si předpoklady pro tuto činnost jen tehdy, pokud se pro něj samotná tato činnost stane zdrojem pozitivních prožitků, vnitřní motivací. Jinými slovy a možná jednodušeji řečeno: K tomu, aby člověk byl na špičkové úrovni, musí dělat činnost, která jej zároveň baví.

Mnohé z toho, co pociťujeme jako příjemné, má dlouhodobou historii. Lov ryb v našich podmínkách je dnes spíše zábavou než cestou k zajištění obživy domácnosti. Nicméně rybář pociťuje příjemný pocit již ve chvíli, když si kupuje rybářský prut. Ze vzduchovky má radost každé dítě, právě tak jako zdatný šedesátník, když dostane k narozeninám loveckou pušku.

Můžeme tedy shrnout: Mnohé z toho, co je pro nás prospěšné, se pro nás (z hlediska historického i individuálního vývoje) stává postupně i příjemným.Ať již se jedná o činnost, kterou k dosažení určitého prospěšného cíle vykonáváme, nebo o statek, jehož použití je k dosažení cíle potřebné. Naše prožitky nezůstávají neměnné. Mají tendenci přenášet se z cíle na prostředky nutné k dosažení cíle.

Neoklasická ekonomie předpokládá, že osobní spotřeba, resp. spotřeba domácností je neproduktivní fenomén. Přijetí tohoto předpokladu znamená, že lze vyčlenit absolutně konečnou spotřebu, která končí vyvoláním užitku a která nemá produktivní charakter v tom smyslu, že by přispívala k tvorbě budoucího příjmu (např. formou nabývání vlastnictví nějakého výrobního faktoru v podobě lidského či sociálního kapitálu).
Podíváme-li se na reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních složek spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak současně vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do výroby a tudíž i zdrojem budoucího příjmu.

Vidíme tedy, že současný ekonomický systém nemůže být dostatečně věrohodně a relevantně popsán ekonomickou teorií vztahující volbu prováděnou lidmi či domácnostmi jako ekonomickými subjekty k užitku. Především je zřejmé, že v době, kdy začíná přechod ke vzdělanostní společnosti (vzděláním popoháněné či na vzdělání založené společnosti), nelze opomenout produktivní charakter spotřeby.

Cestu dalšího rozvoje ekonomické teorie nalezl již v roce 1957 v práci "Teorie spotřební funkce" M. Friedman. Zde ukazuje a dokazuje pozoruhodnou myšlenku. Ať již domácnosti spoří nebo spotřebovávají, tak či onak vytvářejí své majetkové portfolio stávající se z finančních i fyzických aktiv, lidského a nikoli lidského majetku, přičemž se chovají tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu (výnosů) z tohoto portfolia. Friedmanova postřehu týkajícího se cílové orientace chování domácností i jednotlivců si u nás povšimnul M. Sojka (1996) i R. Holman (1999). Odsud již je jen malý krůček k ekonomii produktivní spotřeby.

Osobní spotřebou totiž ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší je najít příklady produktivní spotřeby než neproduktivní.

Vliv (osobní) spotřeby na budoucí příjem je fenomén, který, při pozornějším pohledu na věc, vnáší do jakéhokoli systému ekonomické teorie vztahující cílovost ekonomických procesů k užitku neřešitelný rozpor. Pokud předpokládáme, že individuum vztahuje veškeré své jednání k dosahování užitku (maximalizaci slastí a minimalizaci strastí) a pokud i připustíme možnost "oddiskontovat" budoucí prožitky, vzniká otázka, jak ocenit budoucí příjem ze spotřeby, při které jsou současně dosahovány prožitky. Tento rozpor je v rámci teorie užitku neřešitelný.

Předpokládejme nyní, že účelovost  ekonomického jednání lidí a tím i účelovost ekonomických procesů je (byť i třeba jen "koneckonců") určena produktivním charakterem (osobní) spotřeby. V tom případě lze tuto účelovost vyjádřit takto:

Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

Strukturu aktiv domácnosti, tj. "rodinné portfolio" lze členit a prezentovat různým způsobem (neexistuje ustálená deskripce aktiv srovnatelná s účetní v případě firmy), např.:

- aktiva ve formě fyzického kapitálu (pokud domácnost vlastní pozemky, nemovitosti, apod.),

- aktiva ve formě finančního kapitálu (pokud domácnost vlastní úspory, obligace, akcie, apod.),

- aktiva ve formě lidského kapitálu (vzdělání členů domácnosti, jejich zdraví, apod.)

- aktiva v podobě sociálního kapitálu (společenské kontakty a společenské postavení členů domácnosti).


Příklad výčtu aktiv domácnosti:

- Aktiva ve formě fyzického kapitálu (pokud domácnost vlastní pozemky, nemovitosti, další investiční majetek, který bezprostředně používá k podnikání či který pronajímá).

- Finanční aktiva vyjadřující vlastnický podíl domácnosti (akcie apod.).

- Finanční aktiva typu úspor (v podobě termínovaných vkladů, nakoupených dluhopisů apod.).

- Fyzická úsporová aktiva (zlato, šperky, umělecké předměty, sbírky).

- Plně likvidní aktiva (peníze).

- Aktiva v podobě "schopnostního" lidského kapitálu (počet členů domácnosti, jejich vzdělání, výcvik, zdraví atd.).

- Aktiva sloužící k provozu domácnosti umožňující dosahovat úspor času (většinou se jedná o předměty dlouhodobější spotřeby).

- Aktiva sloužící k zajištění obživy domácnosti a jejího běžného provozování.

- Aktiva sloužící k dosažení určité společenské pozice domácnosti (např. formou demonstrativní spotřeby).

- Aktiva v podobě sociálního kapitálu (začlenění v sousedských vztazích, širších rodinných vazbách, spolcích, náboženských organizacích, politických organizacích apod.).

- Aktiva morálního typu (důvěryhodnost členů domácnosti v povědomí širšího okolí).

Subjektivní užitek (požitek či prožitek), který leží v mimoekonomické sféře, tak nahrazujeme něčím, co zůstává v ekonomické sféře. Prožitkový mechanismus je z tohoto hlediska mechanismem rozhodovacím (nahrazuje kalkulaci, která "on-line", v reálném čase není s to plnit svou roli), nikoli cílotvorným. Mj. takový pohled odpovídá i tomu s čím se běžně setkáváme v realitě, totiž tomu, že naše psychika má schopnost to, co je pro nás prospěšné, "prožitkově ocenit" jako příjemné, tj. nejen jako zdroj budoucího příjmu, ale i formou subjektivně prožívaných pozitivních prožitků.

Jako příklad poctivého a důsledného uvažování dané problematiky lze uvést přístup G. Beckera k otázce porovnání současných a budoucích užitků (Becker, G.: Preference a hodnoty. Grada Publishing, Praha 1997., s. 24-25). Čistě ekonomickým uvažováním G. Becker poodkryl to, co se odehrává v hloubi naší psychiky:

1. Člověk se rozhoduje nejen podle současných, ale i podle budoucích užitků.

2. Proto v jeho psychice musí existovat mechanismus přenosu či oddiskontování budoucích užitků do současnosti.

3. Pokud má mít člověk schopnost porovnat oddiskontované budoucí užitky se současnými, musí existovat společná půda pro toto srovnání. Má-li současný užitek podobu prožitku, pak i oddiskontovaný budoucí užitek musí mít podobu nějakého současného prožitku. Člověk tak vlastně prostřednictvím svého prožitkového mechanismu porovnává současné prožitky s budoucími prožitky přenesenými do současnosti.

4. Váha, kterou mají přenesené (oddiskontované) budoucí prožitky v poměru k současným prožitkům, závisí na tom, jakýmslovy G. Beckera"představivostním kapitálem" člověk disponuje. Ten, kdo má vyvinutý představivostní kapitál, nemusí budoucí prožitky podhodnocovat

Přečtěme si nyní některé pasáže, v nich se G. Becker k této otázce vyjadřuje:

- "Poptávka po statcích a zkušenostech zvyšujících budoucí osobní kapitál je stimulována tehdy, když tento kapitál zvyšuje užitek, a je omezována, když osobní kapitál užitek snižuje. Například důkazy o tom, že kouření dlouhodobě poškozuje zdravotní stav, které začaly být shromažďovány v 60. letech, způsobily rozsáhlý pokles v poptávce po tabákových výrobcích. Počáteční pokles poptávky po tabákových výrobcích vyvolal další rozsáhlá omezení, neboť kouření je věcí zvyku, a protože tlak na skoncování s ním přišel z referenčních skupin, kde bylo kouření mnohem méně rozšířeno. Mnoho lidí běhá pro zdraví a cvičí jenom proto, že to rozšíří jejich schopnosti užít si života." (Becker 1997, s. 20.)

- "Trvalá změna v prostředí, vyvolaná například hospodářským rozvojem, obvykle způsobuje větší změnu v chování mladých lidí než starých. Podle běžné interpretace jsou mladí lidé mnohem pohotověji sváděni od svých zvyků a tradic třpytem nového (západního?) prostředí. Podle naší interpretace reagují mladí a staří lidé odlišně, dokonce i když mají shodné preference a motivace. Aby mohli staří lidé drasticky změnit své chování, musí buď stáhnout investice ze svého kapitálu, který byl uzpůsoben starému prostředí nebo investovat do kapitálu, který je uzpůsoben novému prostředí. Jejich motivace to udělat může však být dost slabá, protože jim zbývá poměrně málo let, během nichž by dosahovali výnosů z nových investic, a z většiny lidského kapitálu lze stahovat investice pouze pomalu. - Mladí lidé naproti tomu nejsou tak svazováni akumulacemi kapitálu přizpůsobeného starému prostředí. V důsledku toho nemusí mít odlišné preference nebo motivace nebo být vnitřně pružnější, aby byli více ovlivněni změnou prostředí: mají pouze větší motivaci investovat do znalostí a dovedností (kvalifikace) přizpůsobené novému prostředí." (Becker 1997, s. 54 -55)

- "Ekonomie obvykle předpokládá, že jsou diskontní sazby budoucích užitků konstantní a dané pro každého, i když se mohou u jednotlivých lidí lišit. Takový předpoklad vytváří vhodné počáteční zjednodušení, ale nemůže vysvětlit, proč se diskontní sazby liší podle věku, příjmu, vzdělání a dalších osobních rysů, nebo proč se mění s časem u stejného jedince tak, jak jedinec dospívá." (Becker 1997, s. 24)

- "Váha, kterou jedinec klade na budoucí užitky při určování nynějších rozhodnutí, je ovlivněna tím, jak dobře si může představit podobu budoucích užitků. Schopnost anticipovat budoucí užitky není pevně stanovena, i když má pravděpodobně biologické složky (viz podnětná analýza provedená Rogersem, 1994). Lidé mění váhu připisovanou budoucím užitkům vynakládáním většího množství času, úsilí a statků na vytváření osobního kapitálu, který jim pomáhá lépe si představit budoucnost. - Celá staletí filozofové, ekonomové a mnozí další tvrdí, že většina lidí podhodnocuje budoucí užitky, protože si jen obtížně představuje budoucnost. To sice může být pravda, ale zároveň se lidé cvičí, aby omezili a někdy i více než potlačili jakýkoli sklon k jejímu podhodnocování. Analýza provedená v této knize dovoluje lidem maximalizovat diskontovanou hodnotu nynějších a budoucích užitků vynaložením času a dalších zdrojů na tvorbu "představivostního" kapitálu, který jim napomáhá lépe ocenit budoucí užitky (viz Becker a Mulligan, 1994)." (Becker 1997, s.. 24.)

- "Představivostní kapitál nejen že ovlivňuje diskont budoucího užitku, ale rovněž mění preference statků působením na nynější a budoucí volby. Ten, kdo klade větší váhu na budoucí důsledky současných voleb, je mnohem pravděpodobněji angažován v aktivitách, které zvyšují budoucí užitky, možná na úkor současného užitku." (Becker 1997, s.. 25.)(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 4.2 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře