Jaké reformy a proč (21) Elegantní teorie 1

24. únor 2014 | 08.27 |

Pokud chceme prosadit komplex reforem, které by vyvedly současný ekonomický vývoj ze slepé uličky a otevřely cestu k ekonomice založené na produktivní spotřebě, neobejdeme se bez silné a elegantní teorie. Jinak (s nadsázkou) řečeno - máme-li projít mnohovrstevnými "pozemními" zátarasy a bariérami, které nás čekají při praktickém prosazování nutných reforem, musíme mít "stoprocentní převahu ve vzduchu" (v oblasti idejí, v oblasti teoretického zakotvení reforem).

V několika dalších příspěvcích se pokusím ve stručnosti, populárně, ale odborně korektně příslušné teoretické zázemí vyložit. V návaznosti na předcházející příspěvky vycházím z toho, že k prosazení reforem nestačí jen nějaké "elity" či "svícený panovník" - závisí především na tom, jak širší veřejnost pochopí, o co jde. Elity lze snadno koupit a mocní se většinou podřizují tomu, co se po nich chce ze strany těch, co umí pro sebe vytěžit maximum v každé situaci, aniž by si to přiznali.

V prvním pokračování objasním, čím se liší ekonomie produktivní spotřeby od hlavního proudu současné ekonomie a proč je základem řešení problémů. Uvidíme, že cestu k pochopení té ekonomické teorie, kterou potřebujeme, otevírá odhalení rozporu v samotných základech neoklasické teorie. (Zde se nabízí analogie toho, jak cestu ke speciální teorii relativity otevřelo odhalení rozporů v Maxwellových rovnicích; pro znalce dodávám: vím, že bych takováto "gosenovská" přirovnání neměl používat, ale ono je zde na místě.)

Základy ekonomie produktivní spotřeby

Jedním ze základních pojmů neoklasické ekonomie je užitek. Neoklasická teorie chápe užitek:

1. Původně a převážně jako subjektivní fenomén typu pociťovaného požitku (prožitku, slasti-strasti...).

2. Někdy a později spíše jako projev preferencí, aniž by byla specifikována jejich povaha či podoba.

V jedné i druhé interpretaci se předpokládá finalita užitku ve vztahu k ekonomickému systému. Tj. to, že racionální rozhodování je vztaženo k maximalizaci užitku (jakkoli interpretovaného), který nemá zpětnou vazbu na ekonomické procesy.

Jedním z významných představitelů neoklasické ekonomie, který rozvinul předpoklad neproduktivnosti osobní spotřeby či spotřeby domácností, byl Eugen von Böhm-Bawerk. Tento ekonom zároveň patří k zakladatelům a hlavním představitelům teorie užitku, kterou přejímá i současná neoklasická koncepce. Böhm-Bawerk (1991) např. říká:

"Všem statkům bez výjimky je – již podle pojmu statku (Gut = statek, gut = dobrý – pozn. překl.) – vlastní jistý vztah k lidskému blahobytu. Existují ovšem dva podstatně různé stupně vztahu k blahobytu (Wohlfahrtsbeziehung). Nižší existuje tehdy, má-li statek vůbec schopnost prospět lidskému blahobytu. Naproti tomu vyžaduje vyšší stupeň, aby statek nebyl pouze vhodnou příčinou, ale aby byl zároveň také nepostradatelnou podmínkou blahobytu (eines Wohlfahrtserfolges), takže s vlastnictvím anebo ztrátou stojí a padá požitek (Lebensgenuss)." (Bőhm-Bawerk, E.: Základy teorie hospodářské hodnoty statků. Academia, Praha 1991., s. 30.)

"Za prvé: Naše potřeby, přání, počitky jsou skutečně porovnatelné a společným srovnávacím bodem je intenzita slasti nebo odporu (Lust und Unlust), jež pociťujeme.

Za druhé: Jsme schopni odhadnout absolutně a relativně stupeň slasti a odporu, jež nám statky poskytují, respektive před nimiž nás chrání a tuto schopnost skutečně – i když se dopouštíme chybných ocenění – uplatňujeme.

Za třetí: Právě tato určení velikosti slasti nebo odporu jsou základem našeho chování vůči statkům; a to jak pro intelektuální soud o velikosti významu, jejž mají statky pro náš blahobyt, tedy pro hodnocení, tak i pro naše praktické hospodářské činy; z čehož plyne

Za čtvrté: že věda naprosto nesmí zanedbávat subjektivní potřeby, požitky atd. a subjektivní hodnotu, která má v nich svůj základ, ale že musí hledat kořeny pro vysvětlování hospodářských věcí právě v nich. Ekonomie, která nevytvoří teorii subjektivní hodnoty, je postavena na písku." (Bőhm-Bawerk, E.: Základy teorie hospodářské hodnoty statků. Academia, Praha 1991., s. 75.)

Srovnej též: ""Snažím se chápat ekonomii jako matematiku slastí a strastí (calculus of pleasure and pain)", napsal William Jevons. Snad žádná slova nevystihují Jevonsovu ekonomii lépe než tato. Člověk je veden snahou maximalizovat slasti a minimalizovat strasti, koupit si co nejvíce uspokojení a co nejméně utrpení. To je ono chování ekonomického člověka, které má politická ekonomie studovat." (Holman, R.,: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 164.)

Fischerovo schéma objasnění úroku

Problém úroku, který vzniká při směně současných peněz za peníze budoucí (jako rozdíl mezi nominální hodnotou budoucích a současných peněz) a který je cenou peněz současných placených z peněz budoucích, rozpracoval americký ekonom Irwing Fisher. K objasnění velikosti úroku nabídl schéma, které je zobrazeno na grafu 1.1.:

Graf 1.1.: Fischerovo schéma

Křivka  AZ popisuje investiční příležitosti, tj. jaký budoucí výnos (příjem) nám vynese investování současných investičních prostředků (současného příjmu):

V bodě  A bychom všechen současný příjem spotřebovali.

Pokud investujeme  AB našeho současného příjmu, získáme budoucí příjem X.

Pokud investujeme 0C našeho současného příjmu, získáme budoucí příjem Y.

V bodě 0 se vzdáváme veškerého současného příjmu a získáváme budoucí příjem ve výši Z.

Poměr mezi investovanými prostředky a budoucím příjmem se neustále zmenšuje. I zde působí zákon klesajících výnosu investiční příležitosti, kterými disponují ostatní subjekty, mají klesající míru výnosu. (Tento poměr odpovídá sklonu tečny te.) Jinými slovy – první peněžní jednotka, kterou nespotřebujeme a investujeme, bude mít zpravidla vyšší výnos, než další peněžní jednotka. Zákon klesajících výnosů je příčinou konkávního tvaru křivky AZ.

Oproti křivce investičních příležitostí (kterou lze chápat jako zvláštní případ hranice produkčních možností) stojí indiferenční křivky IC vyjadřující v tomto případě vztah subjektivních preferencí nějaké osoby mezi jejím současným a budoucím příjmem – jinými slovy, body na indiferenční křivce zobrazují všechny kombinace současného a budoucího příjmu, které spotřebiteli přinášejí stejný užitek. Optimum  dotyčné osoby se nachází v bodě dotyku příslušné indiferenční křivky dané osoby (ICe) s křivkou jejích investičních příležitostí (tj. s křivkou AZ). Bod E říká, kolik peněz dotyčná osoba investuje – AC, tj. spotřebuje peněžní částku ve výši 0C, i jaký budoucí výnos dotyčná osoba získá – Y. Poměr mezi budoucím výnosem a investovanou částkou v případě poslední investované jednotky potom určí úrokovou míru, která odpovídá sklonu tečny te.

Podíváme-li se pozorně na graf 1.1., zjistíme, že se v něm předpokládá schopnost člověka porovnávat současné a budoucí užitky v podobě prožitků. Na tomto základě jsou totiž konstruovány příslušné indiferenční křivky. Jak vidíme, máme schopnost porovnávat užitek (požitek, prožitek) ze současné spotřeby s užitkem (požitkem, prožitkem). Tuto schopnost máme – obrazně řečeno – "v naší hlavě" (nikde jinde se totiž takové porovnání nemůže odehrát). Přitom platí, že musíme být schopni porovnávat to, co se dá porovnat. Musíme tedy mít schopnost svým způsobem představit si a prožít budoucí požitek či prožitek "on-line", tj. v současnosti. Když se podíváme, jak se rozhodujeme v čase, zjistíme, že tomu tak skutečně je. K tomu viz též: "Podle Fishera úrok existuje jen jako výsledek spolupůsobení dvou příčin, které nazval ochotou (willingness) a příležitostí (oportunity).

Ochota lidí vzdát se přítomné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí je subjektivním principem, spoluurčujícím úrok. Lidé jsou obvykle netrpěliví ve spotřebě, to jest dávají přednost přítomným statkům před statky budoucími. Úrok překonává tuto netrpělivost - vyvolává ochotu nespotřebovávat dnešní důchod a poskytnout jej k investici. Každý člověk má přitom určitou subjektivní časovou preferenci (time preference), která mu říká, kolikrát oceňuje dnešní statky (dnešní důchod) více než budoucí statky (budoucí důchod). Například jestliže oceňuje dnešní statky 1,05krát více než budoucí statky, bude ochoten vzdát se dnešního důchodu ve prospěch budoucího důchodu jen tehdy, bude-li jeho budoucí důchod minimálně 1,05krát vyšší než důchod dnešní. Jinými slovy, bude ochoten investovat nebo zapůjčit jinému investorovi svůj důchod minimálně na 5% úrokovou míru.

Příležitost investorů investovat dnešní důchod do výrobních metod přinášejících vyšší budoucí důchod je objektivním principem, spoluurčujícím úrok. Investor využije dnešní důchod k pořízení kapitálových statků, které investuje do výroby. Na konci výrobního procesu získá důchod, který je vyšší než investovaný. Poměr mezi očekávaným budoucím důchodem a dnešním (investovaným) důchodem determinuje maximální úrok, jaký je investor ochoten platit. Například investiční příležitost, která slibuje přinést budoucí důchod 1,08krát vyšší, než je dnešní investovaný důchod, se vyplatí maximálně při 8% úrokové míře.

Fisher graficky znázornil určení úrokové míry spolupůsobením subjektivní ochoty a objektivní příležitosti investování dnešního důchodu za účelem získání budoucího důchodu...

Křivka AZ je křivkou investičních příležitostí... - Tvar křivky vyplývá z toho, že investiční příležitosti se postupně zhoršují (působí zákon klesajících výnosů z kapitálu), takže každá další jednotka dnešního investovaného důchodu přináší postupně zmenšující se budoucí důchody." (Holman, R.,: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 303-305.)

K tomu: Všimněte si, že upřednostňování současné spotřeby před budoucí Fisher zdůvodňuje "netrpělivostí". V rovině naší psychiky ovšem působí i jiné faktory – vždyť máme schopnost i na něco se těšit, která působí zcela opačně. Vedla by spíše k upřednostňování budoucí spotřeby.

Lze předpokládat, že v případě pořízení a spotřeby většiny statků lze identifikovat jak subjektivní efekty (vyvolání požitku), tak i budoucí příjmové efekty (vliv pořízení a užívání statku na budoucí příjem). Neoklasická teorie přitom předpokládá důsledné oddělení statku sloužících ke spotřeba a statků, které jsou spojeny s investováním do budoucího příjmu. A právě to je její velký problém, protože:

1. Převažující část aktů spotřeby, která nám přináší užitek ve smyslu pozitivního vnitřního pocitu, má též podstatný pozitivní vliv na náš budoucí příjem, např.:

- Dívka si pořídí kabelku, má z ní radost, ale tak je tomu mj. i proto, že tím působí na své okolí, otevírá si cestu k úspěšnosti.

- Domácnost si pořídí zahradní gril, členové domácnosti z toho mají radost, ovšem mj. i proto, že se těší, jak budou zvát návštěvy a podvědomě oceňují užitek ze společenských kontaktů, které takto budou nabývat.

2. A podobně i převažující část toho, co budeme považovat za investici do budoucího příjmu, nám při pořizování této investice přináší subjektivní pocit potěšení (když investujeme do lidského kapitálu formou studia, platíme si nějaký kurz apod.), nebo když si koupíme investiční zlato, může nám to rovněž přinést vzrušení.

Mj. - k tomu, jak je to s našimi prožitky, jsem věnoval samostatný díl seriálu o reformách, pojednávající též o smyslu našeho žití, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/1005-jake-reformy-a-proc-10-smysl-naseho-ziti.html

V další části se proto budu zabývat tím, jak vyjádřit rozhodování člověka jako spotřebitele i investora v případě, kdy nelze striktně oddělovat jedno od druhého, tj. kdy i spotřeba má produktivní charakter. Uvidíme, že existují nástroje, kterými můžeme popsat rozhodování člověka za těchto podmínek velmi přesně a odhalit jevy, které v rámci neoklasické ekonomie zůstaly nepovšimnuty.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 4 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jaké reformy a proč (21) Elegantní teorie 1 prof.dr. martin strnad 24. 02. 2014 - 09:56