Jaké reformy a proč? (16) – Školné jako evergreen?

16. únor 2014 | 10.10 |

Tento týden v pátek skončily státnice a hlavní vlna zkoušení, takže konečně mohu začít žít jako normální člověk a dohánět resty. V rámci toho se vracím k dost podnětné diskusi ve skupině "Reformy? – Reformy!" na Facebooku, viz:

https://www.facebook.com/groups/728107677207981/

Nejdříve nejvýznamnější příspěvky, které zde byly uveřejněny (L. Knihové a D. Vyhlídala):

L. Knihová:

Ráda bych se ještě vyjádřila k poněkud komplexnější otázce již dříve v této diskusi položené. Jak vytvořit zpětnou vazbu mezi bezprostředními i zprostředkovanými ekonomickými efekty vzdělávacích služeb a financováním těch subjektů, které se o ně zasloužily.

Bezprostředním efektem vzdělávací služby je získání konkrétní znalosti či dovednosti, bezprostředním ekonomickým efektem je vyšší zaměstnatelnost daného člověka, který nečerpá dávky v nezaměstnanosti, ale naopak odvádí daně do veřejných rozpočtů, zprostředkovaným ekonomickým efektem pak např. vytvoření pracovního místa či schopnost začít v určité oblasti podnikat díky vynikajícímu vzdělání a získání přístupu k novým informacím (patenty, technologie, apod.). V době existence sociálních sítí a interaktivního webu není vůbec problém vytvořit prostředí pro zpětnou vazbu. Důležité je, aby bylo stimulační a aby se vyhodnocením zpětné vazby zabývali skuteční odborníci, tj. aby to nebyla zpětná vazba pro zpětnou vazbu. Zcela evidentně je zde multidisciplinární přesah. Jedná se tedy vlastně o to, jak propojit v současnosti "nepropojené ukazatele": co umím, je má dovednost dobře uplatnitelná na trhu práce, a kdo za to zaplatí. Vznikne-li společenská poptávka po takové zpětné vazbě, pak by logicky mohla vést k diverzifikaci výše přidělování finančních zdrojů či jiné finanční podpory pro ekonomické subjekty poskytující vzdělávací služby na vynikající úrovni, ať již vzdělávací instituce v rámci formálního vzdělávání, firmy s předmětem podnikání vzdělávání v rámci neformálního vzdělávání či zaměstnavatelé v rámci vzdělávacích programů pro své zaměstnance. Státem pověřený subjekt bude monitorovat úroveň vzdělávacích služeb, sbírat data a zabývat se jejich analýzou s cílem podporovat kvalitní vzdělávací subjekty a transparentní sdílení informací o nich. Současně bude mít přesný přehled o úrovni aktuálně poskytovaných vzdělávacích služeb jednotlivými subjekty. Svou roli by to mohlo sehrát např. při přidělování grantů ze Strukturálních fondů EU (plusové body). Stát a jeho prodloužená ruka v podobě instituce k tomu určené bude tedy dobře informovaným hospodářem, který bude moci zodpovědně, vhodně a racionálně alokovat finanční prostředky pro příští "sklizeň". Ostatně není to nic až zas tak nového ve světě. Podobný model vyhlásil prezident Barack Obama ve Spojených státech: na místo plošné podpory zvolil strategii individuální podpory vynikajících vzdělávacích projektů, přičemž jejich odbornou úroveň posuzuje nezávislá komise. I další kroky, které se za jeho vlády uskutečňují v oblasti povýšení znalostí a dovedností všech obyvatel, zajisté stojí za zamyšlení - viz článek:

http://www.educationonline.cz/.../165-60-pracovnich-pozic...

60 % pracovních pozic budoucnosti bude vyžadovat více než maturitu...

www.educationonline.cz

Tato důležitá informace mě zaujala ve vystoupení prezidenta Baracka Obamy ze dne 24. září 2011, kdy hovořil na téma vzdělávání, pro které jeho vláda připravila zcela nové podmínky a zařadila tuto oblast mezi své výsostné priority. Pracovní trh a nabídka pracovních míst se nám zásadním způsobem proměnily.

V rámci tématu propojování dovedností s širšími ekonomicko-rozvojovými strategiemi o roli a zapojení vzdělávacích institucí a úkolech veřejné politiky píše i zpráva Skilled for Life? přinášející některé výstupy z výzkumu kompetencí dospělých PIACC. "Propojování dovedností s širšími ekonomicko-rozvojovými strategiemi může státům pomoci na cestě k větší prosperitě založené na dovednostech. Vládní programy mohou mít vliv jak na strategie konkurenceschopnosti zaměstnavatelů (způsob, jakým společnosti organizují svou práci s cílem získat konkurenční výhodu na trzích, na kterých působí), tak na strategie trhu s produkty, které určují, na jakých trzích daná společnost soutěží. Spolu s tím, jak se společnosti přesouvají k produktům s vyšší přidanou hodnotou a do oblasti trhu služeb, dochází obvykle také ke zvyšování úrovně dovedností, které společnosti požadují, a k nárůstu míry jejich využívání. Vzdělávací instituce zaměřené na nové technologie a inovace se mohou zapojit do rozvoje dovedností, které budou utvářet ekonomiky budoucnosti.

Klíčové body pro veřejnou politiku:

- Shromažďovat aktuální informace o poptávce a nabídce dovedností.

- Vytvořit pružné nastavení trhu práce.

- Poskytnout kvalitní kariérní poradenství.

- Zajistit konzistenci kvalifikací a jejich snadnou interpretovatelnost.

D. Vyhlídal:

Ten článek, který jste, Ladislavo, uvedla je jen obrovská manipulace!

60% pracovních pozic v budoucnosti bude vyžadovat jisté penzum znalostí a dovedností. Získaných buďto na škole, nebo klidně i jinak (zvl. tech opravdu špičkových), jako příklad uvedu, že 80% vysoce kvalifikovaných IT pracovníků jsou dnes samoukové. Tu svou školu předběhli, žádná je to nedokázala odpovídajícím způsobem naučit (ti ve státní správě si pak nějaké VŠ dodělali, protože pozice vyžadovala papír o VŠ vzdělání nebo protože mohli poskočit v tabulkách na odměňování). Tohle je evropská, nikoliv světová tragédie, požadovat po někom ne ověření, co umí a zná, ale papír, kterým se daná organizace alibisticky přikryje. Proto se Severoameričané (USA + Kanada) bez ohledu na Obamovy populistické žvásty nehonosí tituly a když, tak jen ve vztahu k Evropě. (A ty výzkumy si docela dobře dovedu představit.) Připomněla jste mi Churchilla a já, podobně jako on, věřím jen těm statistikám, které si zfalšuji sám (a mám pro to hluboké důvody). A, zcela jste vynechala to nejdůležitější. To, co v té Americe funguje a tady daleko méně. Ať už vzdělání a vzdělávání pojímám v jakkoliv širokém smyslu, vždy bude jen předpokladem.

Nejdůležitější je ochota vůbec se zapojit na trhu práce, v rozporu s tím, co nahoře tvrdí Radim, klidně na základních pozicích. Pokud prokáží, že to mají, výše se dostanou.

Jinak jsem v komentáři k materiálu psal, že výše úroku z půjčky v Kanadě je 2 % nikoliv 10 %, musel bych znovu najít ten odkaz, ale tady se opakovaně skáče, ty původní odkazy tu chybí. A nakonec k Radimovi, cituji: "A argument, že studenti budou záměrně studovat obory, které jim neumožní se uplatnit, je sám o sobě absurdní. Nehledě na to, že univerzity asi nebudou takovéto "únikové" obory rozšiřovat, protože systém bude generovat informace o tom, jak si vedou absolventi té či oné univerzity v jednotlivých oborech." - Samozřejmě, že ano. Dnes například na vysokých školách studují tisíce ekologů, filosofů, stovky režisérů, archeologů. Pokud nebude školné půjčkami financovat soukromý sektor, který jediný dokáže zohlednit poptávku ale, jakoukoliv formou zase jen stát, naprosto nic se nezmění.

Těch 10 % jsou studenti, kteří mají z různých důvodů problém se splácením své půjčky, nikoliv úrok.

L. Knihová:

Jsem ráda, že pan kolega zmiňuje Churchilla. Něco z něj bychom právě potřebovali: jeho buldočí povahu a strategické myšlení. Věci by se dotáhly do konce, a pak by slovo "reforma" u nás nebylo tolik zprofanované a k odborníkům, kteří umějí pracovat s výzkumnými daty, bychom měli důvěru.

D. Vyhlídal:

No, já tady ale příliš takových odborníků nevidím. Ostatně to, o čem jsem psal, potvrzuje, ač to Radim popíral, i tento článek:

http://www.novinky.cz/.../327399-dospele-deti-nechteji...

Dospělé děti nechtějí pracovat a ždímají rodiče. Zneužívají zákon  – Novinky.cz:

"Stále více mladých lidí odmítá pracovat nebo si aktivně hledat zaměstnání a parazituje na příjmech a často i důchodech svých rodičů. Vyžadují, aby jim poskytovali nejen bezplatné bydlení, ale hlavně je živili, obstarávali další servis a dávali jim ještě peníze na útratu."

www.novinky.cz

Situace kolem školného by, jinak, Ladislavo, byla dávno dotažena do konce, kdyby si levice ze školného neudělala laciné politikum a strašáka!

Především tentokrát nemohu souhlasit s řešením, které navrhuje L. Knihová, cituji: "Státem pověřený subjekt bude monitorovat úroveň vzdělávacích služeb, sbírat data a zabývat se jejich analýzou s cílem podporovat kvalitní vzdělávací subjekty a transparentní sdílení informací o nich. Současně bude mít přesný přehled o úrovni aktuálně poskytovaných vzdělávacích služeb jednotlivými subjekty." Nesouhlasím nikoli v detailech, ale principiálně. To vše, co L. Knihová píše, může již dnes akreditační komise. Dokonce by se velmi významné informace daly získat propojením dat z matriky studentů (a absolventů) vysokých škol s údaji úřadu práce (což se částečně dělá) či informacemi o odvodech např. do systému důchodového pojištění. To vše ale nic neřeší. Systém vysokého školství je strnulý, v podstatě cechovní, má vůči státu při vymáhání přerozdělování obrovskou lobbystickou sílu a je schopen podřídit si fungování jakékoli instituce tak, aby žádný tlak na výkonnost tohoto systému nevznikl. Vím, že to, co říkám, je velmi nepopulární v akademickém světě. Tak dodám ještě něco více nepopulárního: Dokud nebude vytvořeno skutečné konkurenční prostředí, a to nikoli rozhodováním nějaké "nezávislé instituce" (rozhodování o tom, kdo je lepší a kdo horší), ale fungováním mechanismů založených na jasných pravidlech, k žádné změně k lepšímu nedojde.

K tomu ještě jedno triviální konstatování, na které se znovu a znovu zapomíná: Odborníci, kteří vědí, co se bude odehrávat v jednotlivých oborech, jaké schopnosti lidí budou zapotřebí a k jakým změnám bude docházet, jsou na univerzitách, kde se tyto obory učí. A ne nikde jinde, v nějakých státních institucích apod. Univerzity prostě musí převzít zodpovědnost na sebe. Vytváření nějakých "poradních orgánů" a "komisí", které mají tyto odborníky sdružit, a posílit tak kvalifikovanost rozhodování státních orgánů vede k tomu, že se tyto orgány mění v místo lobování ve prospěch jednotlivých univerzit, resp. fakult, skuteční odborníci jsou z těchto orgánů vytlačováni a nahrazováni těmi, co umí s každým vyjít zadobře, když jde o prosazení dílčího zájmu.

Zásadní chyby v úvaze se dopouští i D. Vyhlídal. Částečně je to tím, že tak trochu ztratil schopnost číst. Každý problém totiž natolik ideologizuje a vidí v jednoduchých polárních politických schématech, že mu mnoho z toho, co je napsáno "černé na bílém" uniká. Proto se k většině toho, co napsal, nemá smysl vyjadřovat. K tomu nejdůležitějším ano, protože to je velmi poučné. Cituji z jeho podání: "Pokud nebude školné půjčkami financovat soukromý sektor, který jediný dokáže zohlednit poptávku, ale, jakoukoliv formou zase jen stát, naprosto nic se nezmění." Zde plete několik věcí dohromady, takže se to pokusím rozplést formou navazujících poznámek:

- Pro fungování systému jsou důležité motivace a informace. A pro to, aby systém informace a motivace generoval, je nutné maximálně omezit arbitrární přerozdělování a maximálně podpořit konkurenci v rovnoprávných podmínkách.

- Pokud bychom se zaklínali tím, že dobré je jen to, co je soukromé, tak by bylo nejlepší vše svěřit soukromým univerzitám. Ale tak to není. Největší problémy vznikají vždy tam, kde dochází k porušování rovnoprávných podmínek konkurence vytvářením privilegovaných vztahů mezi státem (jeho institucemi) a soukromými subjekty. Prostě někdo státní zakázku získá formou toho, co liberální teorie veřejné volby pojmenovává jako problém "dobývání renty", a někdo ne. O tomto neblahém fenoménu vyšly i u nás obsáhlé vědecké monografie, např.:

http://neoluxor.cz/odborne-knihy/fenomen-dobyvani-renty--29603/?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=5-CPC-DSA&utm_content=Beletrie&gclid=CIeRrpOl0LwCFc_MtAodNWAAug

- S problémem "dobývání renty" se musí vyrovnat každý, kdo do svého návrhu přímo či nepřímo kromě role obecně platných pravidel promítne i nějakou přerozdělovací roli státu. Proto mě velmi zajímalo, jak je to v Kanadě s dotováním a garantováním půjček, které soukromé banky studentům poskytují. Pokud tyto půjčky poskytují za 2 % a tržní úročení, které by zvažovalo povahu těchto půjček, by dle mého skromného odhadu muselo být nejméně na úrovni 12 %, pak v takovém systému dochází k dost masívnímu netržnímu přerozdělování. To neznamená, že systém musí být špatný. Bylo by nutné znát, jak funguje v detailech. (Pro oblast, kterou se zabýváme, platí, jak rád říká P. Gočev, "ďábel se skrývá v detailech".)

- V systému, který navrhuji, vycházím z toho, že univerzity (vysoké školy) – a nejen ty soukromé – jsou plnohodnotné vlastnické subjekty. Veřejné univerzity patří samy sobě v pravém smyslu slova. Jako plnohodnotný vlastnický subjekt mají navíc řadu předností oproti firmám. A to i velkým firmám. Velká část jejich špičkových pracovníků s nimi spojuje celý život. Mají zpravidla svou dlouholetou historii. Disponují sítí absolventů. Koncentrují poznatky z oborů, ve kterých působí, a jsou tudíž schopny činit kvalifikovaná rozhodnutí. Jsou nositeli morálního kreditu velmi intenzívně vnímaného veřejností, která prostřednictvím studujících vidí "dovnitř" do této instituce. (V tomto smyslu jsou "soukromější", resp. vlastnicky plnohodnotně čistší, než např. banky.)

- Základem mého systému jsou kontrakty mezi univerzitami (jako plnohodnotnými vlastnickými subjekty) a studenty. Teorie nazývá tyto kontrakty HCC – human capital contracts, viz:

http://en.wikipedia.org/wiki/Human_Capital_Contract

(Nejedná se o můj výmysl, ale o teorií poměrně dobře prozkoumaný problém.)

- V našem přístupu nazýváme tyto kontrakty "přenesenou cenou" (každý platí tím, co mu vzdělání vynese, podle toho, kolik mu vynese, a nezprostředkovaně, tj. přímo tomu, s kým kontrakt uzavřel). Tento systém maximálně omezuje možnosti dobývání renty a parazitního přerozdělování. Rozhodně více než současný anglický systém (který znám a který považuji za zmršený) a jsem přesvědčen, že i než kanadský (který neznám a který může fungovat lépe než anglický, bylo by opravdu dobře o něm vědět více).

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 4.75 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší