Už několik dní si říkám – "Proč nenecháte Peroutku (a v této kauze i Zemana) na pokoji?". Peroutkovi tím nepomůžete (dokonalý nebyl) a Zemanovi neuškodíte (o něm víme, že dokonalý není). Začínám si myslet, že nekritickou obhajobou Peroutky obhajujete spíše svá současná selhání. Že podobně jako si on ve své době dělal určité iluze o Hitlerovi (a ty si dělal), tak si dnes děláte iluze o těch, co se dostali k moci na Ukrajině a co se odkazu brutalit, ke kterým otevřel prostor právě Hitler, hlásí. Žádná paralela není dokonalá (protože je jen paralelou), ale na této (jak ukážu v druhé části článku) je více, než to vypadá na první pohled.

Z Milana Zeleného se stal mistr ve vytrhávání z kontextu

Milana Zeleného si velmi vážím. Ostatně Ferdinanda Peroutku taky. V článku "Poukázka do koncentráku aneb Jak číst Peroutku" však M. Zelený obhajuje neobhajitelné. Abych nebyl obviněn, že něco vytrhávám z kontextu, dáváme jeho článek celý (modře):

Již bible učí, že za pobloudilé ovečky nelze vinit prostého pasáčka, ale vždy a jen jeho pána. Prezidentův mluvčí Ovčáček je v tom tedy nevinně, Peroutkův text Dynamický život zjevně nepochopil jeho nadřízený – Miloš Zeman.

Zmíněná Peroutkova úvaha pochází z 26. dubna 1939. V dobách extrémního nebezpečí, persekuce a hrozby vězení či popravy je velmi těžké a náročné veřejně oslovit národ a je až neuvěřitelně snadné a krutě rozmarné plácání neinformovaných "soudů" s odstupem 76 let.

Prostě to udělat musel

Česká tradice exulantská, od Komenského a Havlíčka, po J. Baťu, Peroutku a (vnitřního exulanta) Čapka, vyrůstá z masivního podloží statisíců prostých lidí, kteří komunikují a rozumí komunikaci v celé škále náznaků, jinotajů, dvojsmyslnosti a významných gest, úsměvů i dobře umístěných pauz. Toto podloží je dědictvím i pokladem národního přežití – minulého., současného i budoucího. Jsou to ale právě špičky, hroty a výkvěty téhož úrodného podloží, které svojí viditelností musí často obětovat sami sebe.

Peroutkův "Dynamický život" byl zcela jasnou cestou do koncentráku – a Peroutka o tom riziku dobře věděl. To, že přežil, vrátil se a byl bez okolků vyhnán do exilu, jsou jen následky toho prvního osudného kroku, který v daném kontextu doby národní "špička" udělat musí. Ne proto, že se chce obětovat, ale proto, že už jinak nemůže, že už je plně definovaná svým myšlením a přesvědčením. Prostě musí. V takové chvíli již to současné, úrodné podloží lidového pochopení nepomůže, nespasí a neochrání. Co je bolestné, naštěstí již jen vůči mrtvým, je nepochopení a arogance generací, tak vzdálených v mlhavé a jen těžko pochopitelné budoucnosti.

Z vůdce národa vůdcem národů?

Peroutka (v Praze, v dubnu 1939) otvírá úvahu výčtem fakt tak, jak se tehdy jevila pochopitelná: Hitler byl před šesti lety demokraticky zvolen kancléřem a stal se vůdcem národa; odčinil následky válečné porážky, vrátil Němcům národní hrdost, rozběhl průmysl, snížil nezaměstnanost, atp. Patří mu místo v německé Walhalle. "Celý svět stojí pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie, jsou odsunovány do pozadí svalnatou rukou Německa." Poukazuje na "tři spěšné návštěvy britského ministerského předsedy u hlavy německého státu," které jsou "sensací světových dějin." Později se tomu říkalo Mnichov a mnichovská zrada.

Pak Peroutka vsunuje svoji základní myšlenku: Hitler stojí na významném rozcestí "... kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů." Tou vsuvkou "snad" si připravuje půdu pro své další i konečné úvahy. Další věta upozorňuje čtenáře, že "Toto vše jsou ne úsudky, nýbrž fakta, nezávislá na úsudcích."

Mluví, myslí a jedná jako Němec

V dnešní době názorů, úsudků, víry a propagandy se fakta z textů vytrácejí, spolu s realitou a racionalitou. Tehdejší čtenáři však, v ohrožení své vlastní existence, rozuměli.

Pak už je Peroutka na lavinovém svahu, který má jen jednu možnou bránu vyústění. Začíná: "Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec." Dále: z každé stránky spisu "Mein Kampf" lze zjistiti, že: "jeho autor se pokládá za kvintesenci německého způsobu myšlení a cítění... Vůdce a německý národ jedno jsou..."

"Maje již své první místo ve Walhalle, [Hitler] nemůže být postaven do Slavína;" pozor, milý Peroutko, pozor.

Pozor: "Pozdrav Heil Hitler jest německý pozdrav, na který mají právo jen příslušníci německého národa. Který Čech nebo Slovák by jím tak zdravil ... nikdo nemůže býti Čechem a Němcem zároveň ... tedy i po 15. březnu 1939 Čech zůstává Čechem ... Vůdce a říšský kancléř není Čech a Češi nejsou Němci... Mein Kampf zůstane biblí německého národa, kdežto biblí českého národa jsou spisy jiné ... České politické metody musí se vytvářet podle našich vlastních poměrů a zkušeností ..."

Národní vůdcové mohou být jen Češi

Pravda, zní to dnes podivně, ta Peroutkova oslava národa a důvěra v národ, ale tehdy to představovalo vzpouru proti němectví, proti Vůdci a proti německému "Sjednocení evropských národů". Čeští lidé tomu rozuměli a čerpali z toho povzbuzení, naději a inspiraci v nejtemnějších letech naší historie. Proto se stal Peroutka národní ikonou a modelem českého novinářství v době svobody i v dobách porobení.

Svůj vlastní rozsudek koncentráku si pak, zcela nevyhnutelně, podepsal sám: "Národní vůdcové mohou vyrůstat jen vždy z vlastní národní půdy." Alea iacta est, sekera padla. Následné přežití a odchod do exilu jsou již jen náhodné a nepředvídatelné rozmarnosti dějin.

Stárnoucího Ferdinanda Peroutku jsem měl čest a privilegium poznat v newyorském exilu. Článek "Dynamický život" mu vynesl koncentrák. K zatčení došlo v létě roku 1939 (Dachau, Buchenwald). Dle mého názoru to byla právě ta jeho poslední slova.

Němci a národ jeho odhodlanou dvojsmyslnost pochopili již tehdy; dnešní vůdcové ČR – ani dnes ne.

V exilu mě Peroutka zaujal následujícím "reaganovským" výrokem:

"Škodlivá lhostejnost státu byla nahrazena škodlivou všemohoucností státu, a občan ztratil poslední útulek, kam by se skryl před domýšlivým dohlížitelem. Lidskost je odsuzována jako chyba, která je pod úrovní cílevědomého politika." 

Ferdinand Peroutka

Stejně tak rezonoval již mrtvý, věčný exulant, Karel Čapek:

 "Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie."  

Karel Čapek

Viz: https://hlidacipes.org/milan-zeleny-poukazka-do-koncentraku-aneb-jak-cist-peroutku/

K článku M. Zeleného mám řadu závažných výhrad:

1. V článku uveřejněném na Novinky.cz "Vybírat citáty z článků je podlé, napsal kdysi sám Peroutka", který je pokusem obhájit F. Peroutku, se mj. připomíná jeho citát: "Zbavte dvacet vět souvislostí, do níž byly zasazeny, a uděláte přívržence agrárníků z muže, jenž proti nim bojoval," napsal v březnu roku 1947 Ferdinand Peroutka ve Svobodných novinách." Platí to ovšem i naopak. Vytrháváním z kontextu lze udělat z normálního, vznešeného, ale občas chybujícího člověka světce bez vady. A ve vtrhávání vět z kontextu za účelem jednostranné argumentace M. Zelený postupuje opravdu mistrně. Pro srovnání s tím připomínám svůj článek (již z 22. dubna 2015, tj. napsaný týden před Ovčáčkovým žvástem), kde najdete celý Peroutkův text inkriminovaného článku z 26. dubna 1939, jeho rozbor v adekvátních kontextech a seriózní hodnocení F. Peroutky, za kterým si stojím, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/2263-hitler-peroutka-a-zradna-pritomnost.html

2. Hned první Zeleného větu lze považovat za – přinejmenším úlet: "Česká tradice exulantská, od Komenského a Havlíčka, po J. Baťu, Peroutku a (vnitřního exulanta) Čapka, vyrůstá z masivního podloží statisíců prostých lidí, kteří komunikují a rozumí komunikaci v celé škále náznaků, jinotajů, dvojsmyslnosti a významných gest, úsměvů i dobře umístěných pauz." Srovnávat např. K. Čapka v dané době s F. Peroutkou je absurdní. Dovede si někdo představit, že by K. Čapek (který si ještě v "Bílé nemoci" o Hitlerovi určité iluze dělá, i když nesrovnatelné s tím, co píše F. Peroutka 26. dubna 1939) napsal něco tak ubohého na začátku roku 1939 jako F. Peroutka?! Ale o principiálním rozdílu mezi Čapkem a Peroutkou jsem hovořil již ve svém článku z 22. dubna 2015. Těch, kteří moc dobře věděli, jaké zlo nastupuje, a nebáli se vystoupit proti zlu, si můžeme připomenout, více:

- Toto jsou unikátní záběry z roku 1938, z vystoupení Voskovce a Wericha:

https://www.youtube.com/watch?v=Xi1TP7khjZk

- A toto je píseň ze hry "Těžká Barbora":

https://www.youtube.com/watch?v=qLnrJmjuEvo

Zde je text této písně (ale lepší je si ji poslechnout):

CO NA SVĚTĚ MÁM RÁD                            

Ten, kdo se na svět dívá a ke všemu kývá,

ten samozřejmě bývá vždy vážený a ctěn,

takový mozek ptačí tomu to snad stačí,

já, ať se páni mračí, já musím s pravdou ven.

Co na světě mám rád, nedám si brát,

než s lumpy tancovat, to se chci radši prát!

Teď slyšte drazí páni, mé písně poslání:

teď je po tancování, teď se budeme prát!

Malý kousek od Prahy (30 km od Václaváku) směrem na Říčany je malá obec Klokočná. Je zde vyhlášená Restaurace U Sapíků na Klokočné (dříve U Koně). Jídlo je zde opravdu prvotří a ceny jen mírně vyšší. Zvlášť maso všech druhů umí skvěle připravit. V horním konci vesnice si lze udělat krátkou, ani ne kilometr dlouhou procházku s nádhernými výhledy na Posázaví.

Foto 1: Počasí není nejlepší,

Před několika dny vyhořela část Ranče Málkov. Doufám, že brzy bude zase v provozu. Byli jsme se tam s manželkou podívat a při této příležitosti jsme vystoupili i na nedalekou Koukolovu horu.

Foto 1: Průhled mezi stromy při výstupu na Koukolovou horu.

Před několika dny vyhořela část Ranče Málkov. Doufám, že brzy bude zase v provozu. Byli jsme se tam s manželkou podívat a při této příležitosti jsme vystoupili i na nedalekou Koukolovu horu.

Foto 1: Z kopce nad Málkovem na druhou stranu od ranče je pěkný výhled na Tmáň a Andělské schody.

Trochu mě bolí noha a tak jsem se zmohl jen na malý výlet po Praze. Jako rodilý Brňák přiznávám, že je to pěkné město. A čím víc jsem pěkných měst ve světě poznal, tím větší poklad v ní nalézám.

Vydal jsem se od zastávky tramvaje 22 "Pražský hrad" přes Královské zahrady a Letnou k zastávce tramvaje číslo 17 "Nábřeží kapitálna Jaroše", necelé tři kilometry. Vřele doporučuji.

Pro ty, co chtějí poznat a pochopit, o co v dnešním světě jde, a nebojí se přemýšlet, může být série, kterou postupně uveřejním pod názvem "Evoluce

Ukrajina apod.

Všechno je jinak. Může se stát, že US to dotlačí až ke genocidě ruského obyvatelstva na východě Ukrajiny (možná v koordinaci s internováním obyvatel v Pobaltí).  Budou se snažit za každou cenu vyprovokovat Rusko ke vstupu do války. Putin se bude snažit vyhnout se válce i za cenu obětování ruského obyvatelstva na Ukrajině. Otázka je, do jaké míry spolupracují ruští

V den 70. výročí setkání spojenců na Labi mám velkou radost z toho, že můj článek "Vyvražděte

Poprvé zazněla otevřená výzva k preventivnímu

Poprvé zazněla otevřená výzva k preventivnímu

Trochu mě bolí noha a tak jsem se zmohl jen na malý výlet po Praze. Jako rodilý Brňák přiznávám, že je to pěkné město. A čím víc jsem pěkných měst ve světě poznal, tím větší poklad v ní nalézám.

Vydal jsem se od zastávky tramvaje 22 "Pražský hrad" přes Královské zahrady a Letnou k zastávce tramvaje číslo 17 "Nábřeží kapitálna Jaroše", necelé tři kilometry. Vřele doporučuji.

Válka proti EU s použitím devastujících migračních zbraní začala. Že přeháním? Vůbec ne. Když byl pod přihlouplými záminkami destabilizován Kaddáfího režim, nevědělo se, k jak hlubokému propadu dojde a že tento propad vyvolá mohutnou migrační vlnu? - Ale vědělo. Byly na to studie. Vědělo se i to, kam budou směřovat. Teď sklízíme a ještě dlouho budeme sklízet následky. A nejen tohoto úspěchu "boje

Trochu mě bolí noha a tak jsem se zmohl jen na malý výlet po Praze. Jako rodilý Brňák přiznávám, že je to pěkné město. A čím víc jsem pěkných měst ve světě poznal, tím větší poklad v ní nalézám.

Vydal jsem se od zastávky tramvaje 22 "Pražský hrad" přes Královské zahrady a Letnou k zastávce tramvaje číslo 17 "Nábřeží kapitálna Jaroše", necelé tři kilometry. Vřele doporučuji.

Před několika dny (16.4.) uveřejnil

Událost dne: Slonkové seznam:

V sobotu 18.4. hořela Ranč Málkov. Včera a předevčírem jsem zveřejnil foto z tragické události. Ve svém archivu jsem našel fotky z loňského podzimu Ranče Málkov i

Předevčírem, v sobotu 18.4. hořela a Ranč Málkov a byla dost poškozena, viz:

https://praha.idnes.cz/na-berounsku-hori-ranc-malkov-d2k-/praha-zpravy.aspx?c=A150418_181649_praha-zpravy_kha

Byl

V sobotu 18.4.2015 se na Smíchově konala velmi úspěšná demonstrace proti "Transatlantické obchodní a investiční partnerství".

Podrobněji o demonstraci:

Předjaří jen nejvhodnější doba na procházku k pramenům. Loni jsem byl u pramene Botiče a pak i jeho přítoku - Chomutovického potoka, který je vzdálen od Prahy ještě víc, než samotný pramen Botiče. Objevil jsem přitom krásný les s výhledy až k pohraničním horám.

Rychle se

Předjaří jen nejvhodnější doba na procházku k pramenům. Loni jsem byl u pramene Botiče a pak i jeho přítoku - Chomutovického potoka, který je vzdálen od Prahy ještě víc, než samotný pramen Botiče. Objevil jsem přitom krásný les s výhledy až k pohraničním horám.

Slovo "Doleva" použité v názvu neznamená, že jít do leva musí být nutně špatné. Například orientace na vytváření rovnosti příležitostí je dle mého názoru levicovým prvkem a současně nutnou podmínkou reforem, o které jde. Dal jsem jej tam proto, že si toto označení vzala do názvu vznikající platforma v rámci ČSSD. Progam, který zveřejnila, považuji za velmi nešťastný a špatný.

Cestou

Bude se stále víc mluvit o Řecku. Něco jsem k tomu napsal ("Řecká krize: Blíží se bod zvratu"):

Rychle

Předjaří jen nejvhodnější doba na procházku k pramenům. Loni jsem byl u pramene Botiče a pak i jeho přítoku - Chomutovického potoka, který je vzdálen od Prahy ještě víc, než samotný pramen Botiče. Objevil jsem přitom krásný les s výhledy až k pohraničním horám.

O Velikonocích jsem se prošel Botanickou zahradou v Tróji. Je krásná vždy. I v zimě. Teď na jaře zvlášť. A to jsem netušil, že se přívětivé jarní dopoledne změní ve skutečný blizzard (tj. víc než normální vánici). O to větší zážitek. Navíc - zasněžené kytky působí docela silným dojmem.

Foto 1: Praha přes kostelík ve Vinici svaté Kláry.

Foto

O Velikonocích jsem se prošel Botanickou zahradou v Tróji. Je krásná vždy. I v zimě. Teď na jaře zvlášť. A to jsem netušil, že se přívětivé jarní dopoledne změní ve skutečný blizzard (tj. víc než normální vánici). O to větší zážitek. Navíc - zasněžené kytky působí docela silným dojmem.

Foto 1: Nestvůry nad Prahou. Začíná poletovat sníh.

Foto

O Velikonocích jsem se prošel Botanickou zahradou v Tróji. Je krásná vždy. I v zimě. Teď na jaře zvlášť. A to jsem netušil, že se přívětivé jarní dopoledne změní ve skutečný blizzard (tj. víc než normální vánici). O to větší zážitek. Navíc - zasněžené kytky působí docela silným dojmem.

Foto 1: To se povedlo, že? I se čmelákem.

Foto

O Velikonocích jsem se prošel Botanickou zahradou v Tróji. Je krásná vždy. I v zimě. Teď na jaře zvlášť. A to jsem netušil, že se přívětivé jarní dopoledne změní ve skutečný blizzard (tj. víc než normální vánici). O to větší zážitek. Navíc - zasněžené kytky působí docela silným dojmem.

Nejdříve nejkrásnější kytky. Fakt byly nádherné.

Foto 1: Znám ze Středomoří.

Dost málo na tom, že je naše společnost rozdělena, ale začíná se rýsovat něco jako DVOJVLÁDÍ. Zatím se týká "jen" prezidentovy cesty do Moskvy. Pokud si však připomeneme, jak se kauza vyvíjela, lze se obávat, že je to spíš první vlaštovka než náhodné vybočení.

Podle prvních signálů vláda byla ochotna

Trochu mě bolí noha a tak jsem se zmohl jen na malý výlet po Praze. Jako rodilý Brňák přiznávám, že je to pěkné město. A čím víc jsem pěkných měst ve světě poznal, tím větší poklad v ní nalézám.

Vydal jsem se od zastávky tramvaje 22 "Pražský hrad" přes Královské zahrady a Letnou k zastávce tramvaje číslo 17 "Nábřeží kapitálna Jaroše", necelé tři kilometry. Vřele doporučuji.

Trochu mě bolí noha a tak jsem se zmohl jen na malý výlet po Praze. Jako rodilý Brňák přiznávám, že je to pěkné město. A čím víc jsem pěkných měst ve světě poznal, tím větší poklad v ní nalézám.

Vydal jsem se od zastávky tramvaje 22 "Pražský hrad" přes Královské zahrady a Letnou k zastávce tramvaje číslo 17 "Nábřeží kapitálna Jaroše", necelé tři kilometry.

Před půlnocí. Prý vláda rozhoduje o budoucnosti světa: proplatí - neproplatí? (cestu Miloše do Moskvy). Bože, jak trapné a směšné. Rozhoduje jen o vlastním harakiri. Miloš si to zaplatí ze svého a na to čeká. Těší se, jak malej kluk. Když mu to vláda neodsouhlasí, dá to ze svého, resp. z toho, co ze svého dával na oddlužené ČR (jako vlastencec). A vláda bude vypadat jako blbečkové.
Babiš to

Trochu mě bolí noha a tak jsem se zmohl jen na malý výlet po Praze. Jako rodilý Brňák přiznávám, že je to pěkné město. A čím víc jsem pěkných měst ve světě poznal, tím větší poklad v ní nalézám.

Vydal jsem se od zastávky tramvaje 22 "Pražský hrad" přes Královské zahrady a Letnou k zastávce tramvaje číslo 17 "Nábřeží kapitálna Jaroše", necelé tři kilometry. Vřele doporučuji.

Víkend v Brně jsem využil ke krátké návštěvě Pálavy. Času jsem měl málo, takže šlo jen o takový letmý dotek. Ale stál zato.

Foto 1: Pohled na Dívčí hrad.

Foto 2: I takové vzácné houby zde rostou. Mám dojem, že je to šarlatovec, ale doplnění od odborníka uvítám.

Dnešní poklidná návštěva Pražské botanické zahrady v Tróji se změnila v mírné dobrodružství. Všechno zlé k něčemu dobré. Jen koukněte:

Vločky měly i několik centimetrů.

Vila Chytilové.

Fialky

Víkend v Brně jsem využil ke krátké návštěvě Pálavy. Času jsem měl málo, takže šlo jen o takový letmý dotek. Ale stál zato.

Foto 1: Pohled z mikulovského náměstí na Svatý kopeček.

Foto 2: Pálava. Odsud je cesta k nejhezčím místům nejkratší.

 Josefské údolí mezi Adamovem a Křtinami skrývá spoustu zajímavých míst. Měl jsem možnost tudy nedávno projíždět. I když jsem měl málo času, neodolal jsem se a zavzpomínal na některá místa svého mládí.

 Foto 1: Jeskyně Výpůstek je v současné době přístupná. Prý se vším všudy patří k nejzajímavějším v Moravském krasu.

 Foto

Ve čtvrtek 19.3.2015 se konala zajímavá akce o nebezpečí války v Evropě, o které jsem již informoval (viz dále). Vystoupil na ni O. Krejčí, M. Obrtel a já.

Josefské údolí mezi Adamovem a Křtinami skrývá spoustu zajímavých míst. Měl jsem možnost tudy nedávno projíždět. I když jsem měl málo času, neodolal jsem se a zavzpomínal na některá místa svého mládí.

 Foto 1: Pohled do nitra Býčí skály. Tady se za protektorátu měly vyrábět naváděcí zařízení k V-2.

 Foto

Josefské údolí mezi Adamovem a Křtinami skrývá spoustu zajímavých míst. Měl jsem možnost tudy nedávno projíždět. I když jsem měl málo času, neodolal jsem se a zavzpomínal na některá místa svého mládí.

 Foto 1: Ještě jednou detail fascinující Venušiny jeskyně a pak půjdem k Býčí skály.

 Foto

Josefské údolí mezi Adamovem a Křtinami skrývá spoustu zajímavých míst. Měl jsem možnost tudy nedávno projíždět. I když jsem měl málo času, neodolal jsem se a zavzpomínal na některá místa svého mládí.

 Foto 1: Pohled z Venušiny jeskyně na silnici.

 Foto