Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

maxim 2:
K rodině:

Jestli si dobře vzpomínám, tak v komunismu mělo platit: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb". Podle mne to fungování "správné" rodiny docela dobře vystihuje (a v určité formě je tam i předpoklad zásluhovosti). Takže si myslím, že pan docent Kroh má s odkazem na komunismus pravdu.

****

Mám otázku:

Může se nějaký obor stát "kapitalistkým" pouhou změnou kritérií při jeho finacování, když navíc by se zřejmě i nadále na jeho provozu z nějaké části nebo v jiné variantě i zcela podílel stát ?

A když navíc ten způsob financování by nevycházel ze svobodného rozhodnutí účastníků trhu, ale byl by uměle vymyšlen a nařízen shora ?

Pan docent Kroh ve svém článku píše:

"Jaké jsou tedy základní rysy kapitalistického typu společnosti? Je to společnost s dominancí průmyslově organizované výroby, ve které je vztah mezi výrobcem a spotřebitelem zprostředkován trhem, přičemž obě strany vztahu vystupují jako soukromí, v rámci daných podmínek svobodně se rozhodující vlastníci."

"Kapitalistický" způsob financovní VŠ by byl tedy IMHO ten, že by stát nedával (a nenařizoval) nic a obě strany (VŠ na jedné straně a student na druhé) by si podmínky studia určili sami - t.j.asi by to většinou dopadlo tak, že by student musel platit školné v plné výši. A odložené školné jen v případě, že by se na tom obě strany samy a z vlastní vůle dohodly.

karelmayer: Docent Valenčík se rozhodl nejen velmi detailně okomentovat jednotlivé téze Michaela Kroha v jeho článku „Co je to kapitalismus“, ale předložit i svou ucelenou teoretickou koncepci. Pozornost, která je tak věnována fenoménu „kapitalismus“ je zřejmě odrazem „uvolňování“ mysli po létech socialistické ideologické indoktrinace. Pozitivní je tak odklon od hledání „lepšího socialismu“ k hledání „lepšího kapitalismu“ nebo alespoň „nového kapitalismu“.

Oponentura některých názorů M. Kroha R. Valenčíkem jde však někdy do polohy oponentury pro oponenturu. Jistě v detailu máme každý trochu jiný názor téměř na vše. Možná větší míra respektu této odlišnosti by uvolnila čas pro řešení významnějších rozporů. Z tohoto pohledu pokládám diskuse o tom, zda je rodina „komunistická“ nebo „kapitalistická“ instituce celkem za marginálii. Již za reálného socialismu extrémně narůstal počet rozvedených manželství, a tedy k rozpadu tradiční „křesťanské feudálně-zemědělské rodiny“ běžně docházelo.

Z tohoto pohledu pokládám za velmi problematické mechanické „bonifikování“ rodičů-důchodců „dobře vychovanými“ dětmi částečným transferem jejich sociálních odvodů přímo na účet rodičů. Všechna tato opatření v praktické rovině nesmírně administrativně náročná by se sice pokoušela zavést jakousi spravedlnost (zásluhovost), zajistitelnou však pouze v globálně-byrokratickém systému, který by musel garantovat více měně plnou zaměstnanost a součinnost všech společenských institucí konajících podle jednotných pravidel.

Systém by musel primárně přesně definovat jednotlivé účastníky „důchodového systému“, tzn., kdo a jak ovlivňuje výchovu (v nejširším smyslu slova) dětí (rodiče, škola, kultura, sdělovací prostředky atd.) a určit podíl těchto účastníků výchovného procesu na výchově a to i z hlediska času a prostoru.

Přitom život vše řeší podstatně jednodušeji. Jsem-li dobrý rodič, vychovám-li dobře své děti, jistě mi tyto děti v důchodu to, co jsem pro ně udělal, vrátí péčí a i případným vlastním „doplatkem“ k důchodu ze svého příjmu, bude-li to třeba.

Osobně se domnívám, že navrhovaný směr rozvoje důchodového systému zaspal minimálně 50 let. Dnes v době masového „singlovství“ a feminizovaných „mama-hotelů“ je již pozdě. Jedinou útěchou může být, že do příštích generací se přenese jen „genetický kód“ těch, kteří se nebáli „vyrobit“ dítě. Je ale také jasné, že probíhající změny nejsou skokové, ale pozvolné, tzn., že i z dětí těch „geneticky transportujících“ výrobců dětí budou další singls a další bezdětní maminčini mazánkové.

Vzhledem k tomu, že tuto planetu Zemi potkalo neštěstí v podobě katastrofálního přemnožení druhu Homo sapiens sapiens, lze vše, co směřuje ke snížení počtu obyvatel (a to dokonce bez válek a nemocí) vnímat jako naprosto akceptovatelné a rozhodně by v tom nemělo být hledáno něco katastrofálního.

Společnost se současnému trendu brání různými přídavky na děti a dalšími úlevami. Možná, že by bylo možné (a určitě praktičtější) bavit se o změnách daňových zákonů směřujících k podpoře rodiny nebo alespoň „plození dětí“.

Možná, že podobný pohled by byl aplikovatelný i na systém vysokoškolského vzdělání. Při natalitě 1,5 je jasné, že pro ty masy studentů, kteří se nechtějí reprodukovat, je to v podstatě pouze příprava na bezdětný život s programově minimálním přínosem pro příští generace. Proč by tito bezdětní studenti neměli být nějak sankcionováni za svou „nereprodukovatelnost“ v podobě „vysokoškolské daně“ vázané přímo na příjem a nepřímo na „bezdětnost“. Ztrácí se tam sice přímá vazba na konkrétní alma mater, ale každý by si již při výběru školy uvědomil, že musí studovat na dobré škole, aby měl z čeho zaplatit „vysokoškolskou daň“ (i když přímý odvod této daně do příslušné školy by jistě byl technicky velmi snadný, stejně jako dnes odvod důchodového připojištění do příslušné pojišťovny). Problém by spíše byl v tom, proč se ke studiu na vysoké škole v přijímacím pohovoru do zaměstnání přihlašovat. To jen státní správa požaduje pro mzdové tabulky prokázání vzdělání. Kapitalista potřebuje schopné pracovníky, a ne věčné studenty s diplomy z několika vysokých škol, kteří v praxi shoří.

---
karelmayer.pise.cz

maxim 2:
Formulace pana doc.Kroha "...Jde o segment, který může vstoupit bez problémů do budoucího nekapitalistického společenského systému." nenapovídá, že v rámci své analýzy pan docent uvažuje v perspektivě jen o nějak modifikovaném kapitalismu.

Moc nevěřím tomu, že by daňová politika mohla nějak zásadněji ovlivnit porodnost... Nikdo si nepořídí dítě, aby platil nižší daně.

Pokles porodnosti je sice v zásadě pozitivní, méně příznivé už ale je, že neproporcionálně zasahuje vrstvy vzdělanější a kompatibilní s pracovní etikou a hodnotovým žebříčkem evropské civilizace. Což ovšem znamená, že relativní zastoupení těchto vrstev v populaci bude klesat, a to i při nulové migraci. To do budoucna nemusí být moc příznivé.

Pojmy, jako je "kapitalismus", si vytváříme my lidé a je tedy v podstatě na nás a na obsahu našich teorií, jakým způsobem si ho vymezíme. Není to něco, co by bylo nějak objektivně pevně dané a jde jen o to to objevit.

Tento systém se ovšem za dobu své existence proměnil do takové míry, že se možná může vynořit i otázka, do jaké míry se o kapitalismus ještě vůbec jedná.

K takové otázce může provokovat i nedávno vyšlá kniha "Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel" Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla, kde je patrný zejména originální vklad JUDr.Tejkla, který své myšlenky dlouhodobě publikuje v méně ucelené podobě různě na internetu. JUDr.Tejkl je znalcem Marxe, ale sám marxista není, nezastává např.marxistickou teorii pracovní hodnoty.

Ukázka z knihy zde: http://casopisargument.cz/2017/12/15/ilona-svihlikova-miroslav-tejkl-kapitalismus-socialismus-a-budo ucnost-aneb-mikes-uz-prisel/

Popravdě řečeno jsem čekal, že kniha vzbudí nějakou odezvu a bude diskutována... A ono nic.

karelmayer: Naprosto souhlasím s tím, že pojmy jako „kapitalismus“, „socialismus“ a podobné nic samy o sobě nevypovídají, jsou objektivně nezměřitelné a fyzicky „nehmatatelné“. V podstatě označují určitou realitu, často však subjektivně interpretovanou. Pak samozřejmě „kapitalismus“ může znamenat pro každého „pozorovatele“ něco jiného. Navíc sama realita se v čase mění, vyvíjí, takže i tato označení se musí upřesňovat (např. „kapitalismus období laissez faire“, „reálný socialismus“). Všichni víme, že pro někoho byl sovětský systém „socialismem“ a pro někoho už „komunismem“. Dnes se lze setkat i s názory, že šlo o „státně-monopolní kapitalismus“. Přesto je nutné mít pro popis reality nějaké pojmy, abychom se vůbec byli schopni o této realitě bavit. Výměna názorů mezi teoretiky Michaelem Krohem a Radimem Valenčíkem by měla zřejmě pomoci nalézt základní charakteristiky. Sklouzávání do zbytečných podrobností však způsobuje čtenáři únavu a podstatu zatemňuje.

Souhlasím i s tím, že daňová politika stejně jako jiná propopulační opatření nezpůsobí populační explozi. Přesto se domnívám, že některá finanční propopulační opatření jako sociální dávky nebo snížení daní (i za socialismu byli vdané ženy i muži s dětmi daňově zvýhodňováni) mají vliv zejména u nižších příjmových skupin (a tito lidé také často jsou ochotnější k rodičovství). Daňovou bonifikaci jsem zmínil proto, že ji vnímám jako „zvýšení odměny za práci“, což je jistě spravedlivější, než přijímat sociální dávky „bez práce“.

Tato bonifikace „přes práci“ je také jediná smysluplná bonifikace v případě příchodu méně kvalifikovaných a méně kulturně kompatibilních migrantů očekávajících „automatické sociální dávky“ i bez práce.

K publikaci Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla se nemohu dostatečně vyjádřit, ani jsem o ní nevěděl. Našel jsem si ale na internetu několik videí z presentace knihy autory. Obávám se, že jde více o propagandistickou publikaci a pak je menší publicita asi pochopitelná. Způsob, jakým je odsuzována renta je na pomezí tézí o zahnívajícím kapitalismu. Ten zahníval tak intenzivně až z toho socialismus zkolaboval. Stále se jaksi nedokážeme smířit s tím, že jednotlivé fáze kapitalismu jsou objektivní realitou a snahy o vnější zásahy mohou pouze systém destabilizovat, nikoliv však předělat podle vůle subjektu.

---
karelmayer.pise.cz