Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: U tzv. vtahováním do lumpáren lze obecně stejně, jako na to upozorňuje Ken Binmore, použít pravidlo Kantova morálního imperativu. Je racionální (tedy v mezích praktického rozumu) např. i v ČR nekrást (i když každému občanu se něco v životě tzv. ztatilo, i.e. byl okraden) v obchodech, jelikož pokud by to bylo činili všichni zhroutilo by se zásobování atd. Pak můžeme přijmou stejně jako Immanuel Kant, že zlodějina není obecně přijatelnou zásadou. Koalice vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad nám v realitě už několikrát svůj turbo vývoj, tedy spíše „Ikarův pád“ ukazaly.Důsledkem poziční investování tyto „Ikarovy pády z hůry“ zažívají proto, jelikož koalice vzájemného krytí obecně porušování přijatých zásad samy nestojí o své rozekrytí, proto často nechají aktéra, který by je mohl svým rychlým růstem rozekrýt,vyletět výše a spadnout. ( např. turboabsolventa VŠFS Davida Vodrážky atd.)
Pamatujme na to, že i poziční investování má svůj užitek ve smyslu hodnoty užitkové funkce u(x), kde x ϵ X, je reálné číslo, se kterým jsme zvyklí pracovat na jeho abstraktní úrovni. Nesmíme ale zapomínat, že je také svázáno s něčím konkrétním, že má svého nositele - konkrétní výsledek nějakého dění, případně pravděpodobnostní směs takových konkrétních událostí. V jednoduchých případech, kdy se zabýváme izolovanými preferencemi jediného subjektu, nám vědomí této situace plně stačí. Jinak je tomu, jestliže do situace vstupuje více subjektů, každý s vlastními preferencemi a užitkovou funkcí. Pokud mezi nimi jsou nějaké vztahy, bývají spojeny s potřebou nějakým způsobem si zdánlivě abstraktní užitek předávat (třeba jako prohry a výhry v konfliktu) nebo se o něj dělit (při spolupráci na jeho získávání, tedy budování koalic vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad ). Přitom užitkové funkce jednotlivých účastníků dané situace mohou pro tentýž výsledek nabývat různé hodnoty a ani preferenční uspořádání výsledků nebývají shodná.

honza: Já jsem psal, že si myslím, že v čele společnosti nejsou systematičtí lumpové. S teorií pozičního investování a porušování obecně přijatých zásad plně souhlasím, ale považuji ji také za výsledek selhávání lidského faktoru. Především však toho, že si lidé bohužel moc neumějí vládnout a v českém prostředí často z liberálních pozic i fungování státu zpochybňují z podstaty. Tudíž se pohybujeme mezi selháním trhu na jedné straně a selháním státu na straně druhé. Pokud se týká legalizace lumpáren ano, souhlasím, že vymahatelnost práva je v ČR nízká, ale to se táhne už od devadesátých let přes amnestii v roce 2010. Tudíž bych nepopřával tolik sluchu spikleneckým teoriím, ale spíše bych se snažil běžnými procesy a důrazem na jejich dodržování věci zkvalitnit.

honza: Jinak pokud se týče pozičního investování, tak to ve skutečnosti užitkovou funkci jedince deformuje, protože odvozuje užitek nikoli z výsledného produktu/transakce, ale rovněž z ochoty a schopnosti jednotlivce do něčeho vložit svůj (sociální či finanční) kapitál. Tudíž daný produkt/transakce ve skutečnosti už nemusí přinášet užitek pouze sama o sobě, ale skrze získání privilegované pozice posléze legitimizuje prvotní výdaj. Ne že by to bylo až tak negativní, ale problém je, že v situaci rostoucí příjmové diferenciace jsou možnosti populace k takovým transakcím výrazně diferencované a tudíž ti, kteří tyto možnosti nemají, zůstávají v podpalubí bez ohledu na své chování a schopnosti. Z tohoto je vhodné odvodit míru redistribuce a dalších nástrojů jak zlepšit rovnost příležitostí ...

ondrey: Ti, kteří nemají možnosti (mají omezený disponibilní důchod) nevstupují do hry např. typu Titanic. Tedy nezůstavají v podpalubí s ohledem na své chování a schopnosti, jelikož nevstupují do hry a snaží se ovlivnit společenská dění svým volebním hlasem, tedy musí spolupracovat s lidmi jak doc.Valenčík říká ve svém díle (2008) "stejného smýšlení a sdružovat se". Nestávají se slouhy a snaží se vynutit za spoluprace s dalšími dodržování obecně přijatých zásad. Je třeba říci, že dokonalý společný nositel užitku patrně v realitě neexistuje. Je zvykem za něj považovat peníze, ale ty v širším kontextu nevyhovují ani jedné z podmínek takže lze univerzality i linearity peněz(totéž množství peněz má v různých zemích různou kupní sílu a pokud měna není konvertibilní, nebývá v zahraničí spojována s užitkem vůbec; navíc, totéž množství peněz znamená jiný užitek pro boháče a jiný pro chudáka.) Pokud jde o podmínku linearity, bylo výzkumem zjištěno, že užitek peněz roste s jejich množstvím zhruba logaritmicky a některé ekonomické modely tento fakt respektují (logaritmický růst užitku peněz musíme chápat trochu volně; není řečeno o jakém základu má logaritmus být i když v modelech, které ho respektují, to často bývá přirozený logaritmus; navíc matematicky čistý logaritmus je mezi hodnotami O a 1 záporný, takže logaritmický užitek peněz pro tak malé hodnoty nevyhovuje a příslušný logaritmus musíme vhodně posunout- třeba uvažovat funkci ln( a+ 1) pro množství peněz a ≥ 0). Protože ale nic lepšího než peníze pro úlohu společného nositele užitku nemáme, budeme je muset akceptovat.V teorii her, ve kterých k předávání užitku mezi hráči dochází, se často, jak Honza Mertl spravně poukazuje předpokládá, že všichni účastníci modelovaných situací se pohybují ve stejném ekonomickém prostředí a jsou zhruba stejně "bohatí", takže lze univerzalitu i linearitu užitku peněz považovat v uvažovaném oboru hodnot a s přimhouřením oka za splněné. Při studiu některých ekonomických modelů se ale tento předpoklad může ukázat jako příliš odvážný a pak je užitečné na nevýhody spojené s užíváním peněz jako společného nositele užitku nezapomínat, tedy v případě vzniku koalic vzájemného krytí. Teorie her je dnes rozsáhlá matematická disciplína o které bylo napsáno mnoho monografií a ještě mnohem více časopiseckých a sborníkových článků. Určitá potíž s teorií her je v tom, že matematicky modeluje hodně komplikovanou a mnohotvárnou skutečnost, která v různých případech nabývá velmi rozmanitých konkrétních podob. Přitom by její matematický model měl být přehledný a natolik jednoduchý, aby s ním šlo dobře pracovat. V tom má obecně doc. M.Kroh částečně pravdu ovšem na jednom konci je matematika tedy neempirická, exaktní činnost a vedle ní jsou experimentální přírodní vědy (seřazeny např. sestupně podle míry determinismu - fyzika, chemie, biologie atd.). Na druhém konci jsou anglicky zvané humanitní obory počínaje filozofií (analogie matematiky, jako neempirické činnosti) a sociálními vědami, které mají blížeji k přírodním vědám jako např. ekonomie. Uprostřed tohoto rozdělení vědění se badatelé zkoumající socialní skutečnosti (např. ekonomické chování lidí)ocitají v těchto epistemologických otázkách značně rozděleni.Tento rozkol mezi vědou a filozofií označil August Comte za rozvod, ale neznamenal nic než kantovské odmítnutí metafyziky a ne filozofických problémů samotných.Comte s Johnem Stuartem Millem přichází s oživením pojmu "sociální fyzika".V této nové struktuře vědění se podle známe formulace měli filozofové stát "specialisty na obecniny".Osobně se příkláním k takovému popisu reality, tedy objevování objektivní reality, jak vhodnými matematickými modely, tak i další neempirickou činností, tedy filozofií.

kroh: Jsem na dovolené mimo Prahu a mám tudíž méně času psát příspěvky.Nicméně pokusím se postupně reagovat na připomínky Radima Valenčíka.
1) To, že nám vládnou či nevládnou lumpové - jde o nedorozumění. Chtěl jsem říci, že mezi elitami jsou i slušní a poctiví lidé. Ti těží z různých "konkurenčních" výhod, například už se do určité pozice narodili ("dědicové" trůnů či podnikatelských impérií), ale také se mohou propracovat vlastní pílí (sportovní celebrity, umělci, vědci ...) atd. Ti všichni nemusí vůbec porušovat obecně přijaté zásady, a přesto mohou uspět. Jak jsem to rychle "spíchnul", byly tam i zkratky. Měl jsem napsat, že není pravda, že nám vládnou samí lumpové.
2) Obecně přijaté zásady:
Nic jsem nepodsunul, protože pokud je něco obecně přijaté, je to zobecněné minimálně v krátkodobém měřítku, objektivizované. Samozřejmě stupeň obecnosti může být různý, ale považovat za obecné pouze to, co se jako obecné prokázalo v dlouhodobém horizontu, považuji za přílišné zúžení. Moje zásadní výtka ale spočívá v něčem jiném. Výklad v brožuře je příliš abstraktní, nezkoumá to, zda obecně přijaté zásady jsou pokrokové, konzervativní, zpátečnické apod. Čili popis systému jejich porušování se může hodit stejně na neapolskou Camorru jako na nějaký revoluční subjekt. Porušení existujících převažujících zásad tedy může být i pokrokové, nemusí jít okamžitě o něco špatného. Popis v bružuře automaticky (axiomaticky) předpokládá, že dané obecně přijaté zásady jsou správné, ale v praxi to tak být nemusí. Ve společnosti existuje vždy variabilita obecně přijatých zásad (zásady mohou být uznávány pouze ideologicky, ve společenském vědomí), a ty se dostávají do konfliktu. Samozřejmě lze z nich vyabstrahovat nějaký společný průnik (zásady obecné morálky ...), ale když jde do tuhého, dojde ke střetu. Tudíž Radim Valenčík se může shodnout s panem Černíkem v abstraktních modelech teorie her, ale pokud dojde na migraci, volební preference atd. shoda je ta tam (pokud jsem správně pochopil vývody dotyčného v komentářích, které mají politický dopad). Prostě prezentované pojetí mi trochu připomíná tvrzení předlistopadových vládců, že systém je OK, pouze lidé jsou špatní. Mohu se mýlit, ale takový dojem z toho mám, nemohu si pomoci.
3) Ještě poznámka o logických systémech. Tenhle problém řešili už staří Řekové (Zenónovy paradoxy) a vyřešili (Aristoteles) tím, že je nutno "dovolit" překročit logický systém. A lidé to také v dějinách dělali neustále. Tudíž hra Titanic má v reálném životě (a já říkám díky Bohu) i jiná, než matematicky dokazatelná řešení. Stačí jen vyjít za hranice dané teorie a použít teorii jinou.