(71.215) Hra: Co přinesl 1.1.2014 – Superaféra 203

6. leden 2014 | 07.00 |


Nejzajímavější událost z prvního dne roku 2014 (1.1.2014) jsem zaznamenal na CRI (China Radio International):

Politbyro ÚV KS Číny 30. prosince svolalo schůzi, na které se rozhodlo o ustanovení skupiny pro prohloubení reforem.Vedoucí skupiny bude čínský prezident Si Ťin-pching. Skupina představitelů pro prohloubení reforem je odpovědná za návrhy, koordinaci a podporu reforem. Bude zkoumat a zjistí významné zásady, politiky a celkové programy reforem v ekonomických, politických, kulturních a společenských systémech a dalších oblastech. Také budou podporovat realizaci od toho se odvíjejících opatření důležitých reformních politik. Na schůzi byla mimo jiné stanovena protikorupční práce čínské Komunistické strany pro rok 2014. Podle ní by čínští komunisté měli proti korupci nejen bojovat, ale také se jí snažit zabránit.

Viz: http://czech.cri.cn/811/2013/12/31/1s146960.htm

Zpráva je o to zajímavější, že krátce před tím (29.12.2013, tj. den před schůzí politbyra) proběhla médii zpráva, že čínský prezident (právě ten, který je pověřen vedením skupiny k prohloubení reforem) poobědval bez ochranky v normální restauraci. O tom, že to není prázdné gesto a proč to není jen prázdné gesto, jsem napsal přímo ve svém novoročním předsevzetí, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/915-moje-novorocni-predsevzeti-pro-rok-2014.html

Zdá se, že se Čína může pokusit o jiný typ reforem, než o ty, které jsou nyní ordinovány zemím EU. Smyslem "našich" kvazireforem je podlomit ekonomický růst a prohloubit ekonomickou segregaci společnosti, otevřít tak cestu k tomu, aby mohlo dojít k redukci společnosti a přežili jen ti, co si prostřednictvím zneužití degenerovaného institucionálního systému (institucionálního systému ovládnutého strukturami založeným na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad) vyvedli a vyvádějí dostatečné prostředky jak z veřejných fondů, tak i ze soukromých prostředků těch, co se nemohou bránit. (Proč jsou u nás prosazovány právě tyto kvazireformy, je samostatná otázka.)

Z hlediska toho, čemu se již v rámci svého seriálu věnuji téměř rok, je zpráva z CRI zajímavá i proto, že umožňuje plynulý přechod od aplikace teorie k porozumění toho, jaké hry a proč se s námi hrají, k pochopení toho, jaké reformy jsou nutné a možné provést, aby se otevřel nový růstový prostor. Jediným nedostatkem zprávy je, že je příliš stručná.

Za naprosto klíčové považuji to, jak se v Číně přistoupí k zavedení penzijního systému. Velmi stručně naznačím, proč to považuji za tak významné:

1. Zavedení penzijního systému nahradí administrativní řešení problému omezování porodnosti. Dobrý penzijní systém populační dynamiku sám vhodně utlumí bez jakýchkoli distorzí.

2. Pokud by Čína zavedla zásluhový, ale fondový systém (otevřený všem mezinárodním finančním aktivům), bude to pro ni mít dva fatální problémy:

- Vystavuje se rizikům, která bude přinášet vleklá a permanentně se vracející finanční krize (která má původ jednak v tom, že současný typ ekonomiky již neposkytuje růstový prostor, jednak ve způsobu financování veřejného dluhu USA prostřednictvím pozice dolaru ve světě).

- Její ekonomika bude vydíratelná finančními centry mimo Čínu.

3. Pokud zavede jen rovný důchod pro všechny, nevyužije možnosti, které se jí nabízejí. Navíc tento systému nemusí působit dostatečně efektivně na utlumení populační dynamiky.

4. Pokud zavede průběžný systém a bude do něj vnášet různé formy přerozdělení, ocitne se její penzijní systém ve stejných problémech, jako obdobné systémy v zemích EU (třeba u nás), mj.:

- Systém není dostatečně motivující, každý se snaží o to, aby do tohoto systému odváděl co nejméně.

- Nutně vyžaduje administrativní stanovení hranice odchodu do důchodu, což tento systém dělá příliš hrubým, pokud jde o konkrétní lidské osudy.

- Obtížně se zajišťuje jeho udržitelnost.

5. Pokud se Čína odhodlá jít cestou průběžného a současně plně zásahového systému bez administrativního omezení doby odchodu do důchodu, může si tím otevřít cestu pro reformy ve všech dalších systémech sociálního investování a sociálního pojištění (tj. i např. a zejména systému financování péče o zdraví a financování vzdělání). Plně zásluhový systém (obdobný tomu, co funguje např. ve Švédsku, který je nazýván NDC) bez stanovení hranice odchodu do důchodu má řadu předností:

- Je udržitelný ze své vlastní povahy.

- Motivuje k tomu, aby si každý volil takovou profesní přípravu a takovou cestu svého profesního růstu a profesního uplatnění, aby se mohl co nejdéle uplatňovat na profesních trzích.

- Představuje nejefektivnější způsob individuálních úspor (co do systému dám, to dostanu zhodnocené zpět).

- Vytváří základní solidární bázi, kdy každý má zájem na tom, aby všichni ostatní byli úspěšní (čím více je v systému, tím více se spravedlivě rozdělí).

- Takovýto systém může otevřít cestu k novému růstovému prostoru založenému na produktivních službách – službách spojených s nabýváním a uplatněním lidského kapitálu.

Rozhodně se tedy vyplatí sledovat, co se bude v Číně dít. Z mého osobního hlediska (kdy mě život poučil, že je nutné myslet i na sebe) nejde ani tak o to, že mi nějak výjimečně záleží na Číně. Je to pěkná země, ale asi se tam stejně nikdy nedostanu. Jde o něco jiného. Pokud by Čína svými reformami nakročila správným směrem, nebude možné s takovou bezohledností (a v některých případech i hloupostí) prosazovat devastující reformy u nás a v okolních zemích. A dokonce bude možné otevřít cestu k přípravě takového komplexu reforem v oblasti systémů sociálního investování a sociálního pojištění, které by otevřely růstový prostor a přeorientovaly ekonomický růst v souladu s možnostmi ekonomiky založené na produktivní spotřebě (spotřebě spojené s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu).

Pro doplnění ještě rozhovor J. Polanského (ptá se). S J. Kotrbou (odpovídá) v Britských listech uveřejněný 1.1.2013 nazvaný "S Babišem klidně, s křesťany nikdy, se zpravodajstvím ČT do pekla". Něco jsem v něm podtrhl. Čekal jsem však víc. A na můj vkus je to hodně postmoderní:

* Všechno je jinak. Začátkem roku byl prezidentem Václav Klaus a vládla vláda Petra Nečase, nyní na Hradě sedí Miloš Zeman a k ujmutí se vlády se chystá vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL. V čem to byl pro Česko dobrý a v čem špatný rok? Jsme dál než na jeho začátku?

Jsme. Pochopili jsme, že i v úřednické vládě mohou být kvalitní ministři a ne vždy je stranická knížka tou nejlepší kvalifikací pro exekutivní funkci. Polovina ministrů Rusnokovy vlády dle mého obstála se ctí. Čínské lunární vozítko Nefritový králík (Ji-ču) zahájilo výzkum Měsíce v rámci mise Čchang-e 3 a ukázalo, že Země má novou supervelmoc. Pochopili to doufám i v některých pražských kavárnách. Byl zvolen nový papež František. Katolická církev v Česku se ho prozatím rozhodla ignorovat. Nejhorší nepřítel je ten vlastní. Byl zvolen nový český prezident Zeman. Akce Volte Karla splnila svůj cíl a její protagonisté mohou být spokojeni. Kníže zůstal lidu blíže. Nejhorší nepřítel je ten vlastní. Zemřela Margaret Thatcherová a nikdo toho nelitoval. Zemřel Hugo Chávez a litovalo toho půl amerického kontinentu. Lance Armstrong přiznal doping a lidé stále koukají na podobné sportovce. Na Štědrý den padaly v České republice teplotní rekordy, aniž k tomu zelení vydali alarmistickou zprávu o globálním oteplování. Prý föhn (to není fén, ale fén). Bývalá ukrajinská premiérka Julija Tymošenková zahájila ve vězení hladovku s požadavkem, aby Viktor Janukovyč podepsal asociační dohodu s Evropskou unií. Janukovyč nepodepsal, úředníky, kteří dohodu připravovali, nechá stíhat za vlastizradu. Stovky tisíc demonstrantů demonstrují a prozatím je jim to houby platné. Prezident si z Moskvy přinesl silnější argument. Laciný plyn. Doba Tymošenkové skončila. EU má problém. Ukrajina ne. Volby v Česku skončily. Slavným nevítězstvím sociální demokracie, trapným pokusem o vnitrostranický puč z důvodů oprávněných, hledáním nepřítele, hledáním koalice a nalezením lidovců. Sobotka dostal, co chtěl. Almužnu.Pojďme si, my ostatní, namísto almužen chudým, dát k Vánocům či Novému roku dárek: Stát, který se dokáže postarat (z "našich" peněz, samozřejmě) o všechny potřebné tak, aby nebylo třeba rozdávat almužny. Křesťani pak ostrouhají... Že jsem snílek? Že jsem blázen, komunista, anarchista a kdovíco ještě? No a co? Neplatím si stát, abych jednou musel žebrat. Poučil jsem se totiž u nového katolického papeže Františka: "Nechceme tento globalizovaný ekonomický systém, který nám tolik škodí. Chceme spravedlivý systém, který všem umožní jít vpřed." (Sardinie, 22. 9. 2013) To by byl dárek, kdyby se zrealizoval nějakým Božím přičiněním... No není on nakonec papež také komunista? Jeho kázání jsou jako vzkazy na dálku pro kardinála Duku a jemu podobné. Radit na dálku Dukovi ale bohužel nenese výsledek. On vidí jen na blízko. A co nechce vidět, nevidí. Například nemravnost a nelegitimitu církevních restitucí. Nicméně, jak pravil jeho tiskový mluvčí, páter Badal, člen Rady Českého rozhlasu: "Pálení františků katolíky nabude letos mimořádného významu." Byl jsem poučen, že křesťanská charita a s ní spojená "open society" mají vedle sociálně tržního aspektu hospodářství jeden jasný obsah. Nejprve bohatí v rámci svých zákonů okradou chudé a nemajetné. Pak drobet z toho, co nakradli, selektivně dávají v almužnách, charitě, sponzoringu a na podporu hladově krotké open society. Ten, jenž je ochoten milovat ruku, která jej okrádá, dostane dárek. Kapří polévku od primátora Hudečka. Na ty jiné, zloděje nemilující, se udělá zákon, jak je izolovat od slušné společnosti, buřiče jedny. Když to nejde jinak, zahýbe se s kursem měny. Chudí a bezdomovci jsou totiž nutní pro strašení třetí třídy a čím dál větší ožebračování zaměstnanců. Produktivita práce stále roste. Počítače počítají stále rychleji, pracovníci pracují také rychleji a efektivněji. Roboti už i luxují. Na kupní síle mezd a kvalitě sociálního systému ten více než půlstoletý pokrok ale není vidět... Čím to asi bude? My, kteří chceme silný stát, chceme mít záruky sociální péče, která nebude milosrdenstvím, ale právem. Nárokovým. On to byl v podstatě dobrý a užitečný rok. Mnozí přišli o iluze.

* Vy jste se o Bohuslavu Sobotkovi vyjádřil, že "nemá koule" a ČSSD jste označil jako stranu, jejíž členové jen hledají správný zadek, kam mají vlézt. Co čeká sociální demokracii, co čeká jejich předsedu?

Sociální demokracie měla před třinácti lety program. Dlouhodobý. Sociálně demokratický. Třináct let ho česala, aby byl předvolebně krásný, až jí z něj zbyla pleš. Sobotka je slabý předseda i vyjednavač. Je bez vize pro toto století. Mrzí mne to, neboť bych si přál silného předsedu, schopného zkonstruovat funkční socialistický koncept vládnutí a naplnit ho i praktickými kroky. Takového Putina české politiky. Věrného ideji socialismu, ne oprašování kapitalismu. Upnout se k jedinému taktickému řešení vládní trojkoalice a tomu obětovat vše, to není cesta pro perspektivního předsedu. Pozná to za čas sám. Lidovci v Sobotkově vládě mají dostat jak Ministerstvo kultury (rozhoduje o financování církví, o vydání řady movitých i nemovitých památek), tak i Ministerstvo zemědělství (pod které spadá Katastrální úřad i Pozemkový fond, Státní lesy a řada dalších institucí, které budou pro vydávání majetků církvím klíčové). A to je ústupek, který je trestuhodný. Stejně jako submisivní způsob vyjednávání s arcibiskupstvím. Vyjednávání s Babišem prozatím vypadalo tak, že Sobotka nabízel a Babiš vyčkával. A co se mu líbilo, vzal. Kupodivu mi nevadí konflikt zájmů budoucího ministra financí, neb na něj je a bude vidět. Na lidovecké rejdy v úřednickém podzemí Ministerstva zemědělství ovšem vidět není. Nicméně domnívám se, že jako "jeden kněz nedělá církev" a jedna vlaštovka jaro, tak sociální demokracii netvoří pouze Sobotka a jeho rosolovitý kandidát na ministra vnitra. Vidím v ní víc lidí, kteří mají šanci Sobotku nahradit v případě neúspěchu. Hejtmani, někteří agilnější starostové a primátoři, někteří senátoři. Vadí mi ale pasivita vnitrostranické programové diskuze. Po smrti Valtra Komárka jako kdyby na levici už nebyli lidi s energií spolutvořit politiku této země. Straníci by měli hájit svoje ideje, jinak bude sociální demokracie v dalších volbách už nevolitelná a zaměnitelná s těmi subjekty politického středu, které už leží na smetišti. Ti, které oslovuje dnes ČSSD ústy Jiřího Dienstbiera, Vladimíra Špidly a okruhu MDA, jsou spíše voliči zaniklé liberální Unie svobody či Bursíkových (modro)zelených než voliči tradiční nekomunistické levice. Ona "intelektuální" levice je nesrozumitelná jak nádražní rozhlas a pokud jí rozumím, tak takovou levici nechci. Nechci levici plnou naivních keců o globálním oteplování, nechci levici plnou náručí lidských práv ve Rwandě. Chci levici, která mi dá nekompromisní odpovědi na otázky, které zajímají mne. Tady a teď – v Česku. Chci levici, která se dokáže postavit systémově proti nepřetržité privatizaci veřejných statků a služeb. Která dokáže za jedno volební období ukázat voličům, proč byla volena. Zbytečně politicky pasivní jsou bohužel i odboráři. Vyjednávají "drobečkově" a ne "třídně". Spokojí se nakonec vždy s málem. Stačí jim nasypat do misky. A všichni už to vědí... A nikdo z nich strach nemá.

* Vydrží vláda, kterou povedou a jak nejhůře a nejlépe mohou dopadnout po trojích volbách, které budou příští rok?

Vláda nejspíš vydrží. Otázka je, jak a kdo v ní bude vládnout. V případě té minulé nevládl Nečas, ale Kalousek. Nečas a jeho ODS sklízeli důsledky. V případě této vlády bude nejspíš vládnout okruh ekonomických poradců Andreje Babiše a ministři ANO, ne Sobotka. Protože jemu půjde o jediné, k čemu se upnul v supervolebním roce: Aby vláda vládla. Ten ryze symbolický úspěch mu nejspíš bude dopřán... Důsledky si ale ponese sociální demokracie.

* Pokud vláda vydrží, bude v ní Andrej Babiš ministrem financí. Označil jste ho za "schopného pravičáka, ne nějakého absolventa CEVRO". Je Babišův kurz nezvedání daní a podpory byznysu cestou, kterou Češi přijmou a jeho hnutí se tudíž stane pevnou součástí politického spektra?

Babiš je úspěšný podnikatel, který dostal vzdělání v poctivé době. Má státnice i z marxismu, takže tuší, že mnoho věcí spolu souvisí. Neupjal se k apologetice jedné ekonomické školy trhu bez přívlastků jako Klaus, ale k funkčnosti stále složitějších systémů - v praxi. Za dvacet let obstál. Nezavřeli ho. A platí daně v Česku, ne na Mauritiu. Ekonomie v době, kdy studoval, se studovala bez balastu žvástů. Babiš tudíž není tlučhubový neoliberální ideolog, který s obtížemi zvládá Paretovu optimalizaci. Podpora byznysu je správná, stejně jako ekonomická diplomacie, která s sebou nese odklon od ideologizující zahraniční politiky. Dalajlámovy zájmy nejsou zájmy českého průmyslu a zájmy Washingtonu v Afghánistánu či Gruzii nemusí být a nejsou zájmy ČR. Česko se může a musí starat o politickou pozici Evropské unie, i když i na ni může mít (například na Ukrajině či v Izraeli) odlišný názor. A musí vědět, kdo a za kolik do Česka dováží klíčové suroviny – plyn a ropu. Že i toto může být neuváženou diplomacií zásadním způsobem poškozeno, ukázalo v minulosti několik hlupáků na místě velvyslance v Moskvě a v Pekingu. Jejich ministři zahraničí tenkrát netušili, že nemá smysl mít v čele úřadu lidi, kteří nenávidí zemi, ve které slouží. To je nyní napraveno alespoň částečně... Znám Jana Kohouta dlouho, oceňuji ho jako schopného diplomata a nemyslím, že by chtěl dělat Sobotkův ministr zahraničí zásadně něco jiného. Hynek Kmoníček je navíc výjimečně kreativní diplomat na vynikající pozici vedoucího zahraničně politické kanceláře prezidenta... Česko s ministrem financí Babišem bude nejspíš i pragmaticky podporovat euro.

* Prezident Miloš Zeman po mohutném rozjezdu podle mnohých ztrácí autoritu díky katastrofě zemanovců ve volbách, povolebním "výkonu" svých blízkých v ČSSD a i kvůli tomu, že Babiš je prostě silný Babiš. V jaké pozici je Zeman? Čeká na příležitost, nebo je odepsaný, jak naznačuje například komentátor Fendrych?

Martin Fendrych patří k onomu poraženému okruhu, který zde spoluvládl dvacet let. Od něj kritiku Miloše Zemana beru asi stejně, jako kdyby ji vyslovoval Jan Ruml. Psi štěkají... Prezident Miloš Zeman vždy měl a dodnes má výjimečně špatný personální odhad. Často se mýlí a nic s tím nedělá. Spolutvořil kádrové obsazení vedení SPOZ, nechal vyhodit věrného a pracovitého Baxu, ve zlém se rozešel se Šloufem. Výsledkem bylo přesvědčení bafuňářů okresního formátu, že budou hrát první ligu. Zeman tomu nechtěl bránit. Není přitom nejtěžší zvítězit, ale neožrat se z toho. Opilost mocí je horší než hloupost, je to chyba. Ale zemanovci nikdy nebyli Zeman. On zemanovce jako politickou sílu nepotřebuje. Oni bez něj nejsou nic. Takže se nedivím, když Milošovi došla trpělivost.

* Co může Zeman udělat pro "restart" svého prezidentství?

Autorita prezidenta nevzniká nebo nezaniká kvůli výkonu druhých, ale jen a pouze kvůli výkonům vlastním. A úřad prezidenta má stále MOC i VLIV. Což právě nejvíce vadí Zemanovým kritikům. Uvidíme, jak se vyrovná prezident s fenoménem "silný Babiš"... Myslím, že tento souboj ukáže, zda dřív bude zákon o státní službě než Babiš ministrem, nebo zda prezident ustoupí a vymění možnost nejmenovat místopředsedu vlády za "svého muže" v kabinetu.

* V České televizi vznikl tábor "vzbouřenců", kteří kritizují údajnou cenzuru a nadržování Zemanovi v televizním zpravodajství. Lídryni tohoto "odporu" Danielu Drtinovou často kritizujete. Jak se nicméně vypořádáváte s konkrétními body údajného ovlivnění zpravodajství, které předložila? V jakém stavu je podle Vás všeobecně zpravodajství a publicistika ČT?

Horší to může být vždycky. Za výkony zpravodajství nemůže ale jen Drtinová, to je výsledek atmosféry v redakci, která je pravicově anarchistická a neomylně vždy vycítí slabé ředitele. Čili řešení problému zpravodajství a publicistiky nehledejme v kanceláři šéfredaktora, ale v kanceláři generálního ředitele Dvořáka a jemu podřízeného ředitele redakce Šámala. Kdyby ti dva ctili kodex ČT a neměli v zádech neschopnou právničku, Drtinová by tam už dávno nepracovala. A polovina redakce také ne. Stačí respektovat kodex a postupovat podle zákoníku práce.

* V soukromých médiích dochází k zásadním přesunům: Babiš koupil Mafru, J&T převzalo český Ringier, Bakala koupil Aktuálně.cz a bude propouštět, nový projekt chystá někdejší šéfredaktor LN Dalibor Balšínek. Co z tohoto mixu nakonec příští rok může vzejít?

Nic. Komerční média jsou ve vleklé krizi, zaviněné pádem reklamního trhu a množstvím internetových alternativ. Jsou to obři na hliněných nohou obrovských fixních provozních nákladů. V době mediální plurality bez hranic nemá smysl kupovat média kvůli modelování názorů společnosti na politické otázky. Nechápu ty nákupy. Ale je možné, že rozprodej aktiv může být nakonec zajímavý... J&T koupila nejživotaschopnější segment: bulvár. Ten stále ještě nestagnuje. A navíc získala telefonního operátora. Dalibor Balšínek vytvoří nějakou další tribunu pravicových pomluv, jako bylo 51PRO. Nic jiného neumí. Kdo mu na to dá peníze, chci ale vědět. Dnes se naštěstí nepíše rok 1990. Vzkaz pro všechny křesťany a investory do komerčních médií: Godot nepřijde. Přestaňte ho vyhlížet.

* Na výzvu ukrajinského časopisu jste publikoval krátký příspěvek, ve kterém v zásadě varujete Ukrajinu před sbližováním s EU. Čím dle Vás Ukrajině víc prospěje partnerství s Ruskem?

Zopakuji tu definici, neb se mi ta zkratka líbí. Měl jsem zformulovat do "několika vět" názor na EU pro ukrajinský časopis. I učinil jsem: "Ideál Spojených socialistických států evropských, který zmutoval do neoliberální podoby jak obchodní dům, který se změnil na 'shopping mall'. Když na to máte, je to ráj svobody koupit si ty druhé. Běda ovšem těm, kteří mají prázdnou kapsu. Jste jen zboží, které se nabízí na prodej jak šlapky u silnice. Demokracie, která se dá koupit. Nejlépe je těm, kteří pronajímají jednotlivé stánky... Nicméně ti, kteří jsou uvnitř, jsou rádi, že jsou uvnitř. Venku je hůř. Tak si vyberte. Svobodu rozhodnout ještě máte. Až se rozhodnete být uvnitř, už ji mít nebudete..." Geopolitická danost se nedá změnit. Ukrajina s Ruskem sousedí. Mít velkého souseda znamená vždy být v jeho sféře vlivu. V tom dobrém i v tom zlém. Víme to od doby, kdy sousedíme s Německem. V dobrém: Do pohraničí i vnitrozemí přivedli Němci technickou inteligenci, založili zde desítky továren, přivedli do hor železnici, práci i pokrok. Chemie a strojírenství v Česku 19. století by bez německých inženýrů - konstruktérů a stavitelů, jakož i obchodníků, nepřinesly tolik možností výroby i odbytu. Na druhé straně – Němci vytvořili silnou menšinu, která pak stála za etnickými konflikty, které skončily Henleinem a protektorátem. Ale stále si odmítáme připustit obě strany téže mince. Snaha evropského komisaře Štefana Füleho, Catherine Ashtonové, britských či amerických tajných služeb rozeštvat "blízké pohraničí" Ruska má pro "západní" část Evropy nepopíratelný efekt ekonomický i politický. Slabé Rusko, jaké bylo za opilého Jelcina, je ideální trh na ovládnutí přírodního bohatství Asie a získání geopolitické převahy nad Čínou. Vzhledem ke změně klimatu jsou dnes Sibiř i asijské republiky v postsovětském prostoru jedinými dostupnými masivními zdroji zdrojů energie, fosilních paliv, nerostných surovin i levných pracovních sil. Tato druhá studená válka se nevede o demokracii – způsob volby a charakter politiky. Vede se ze strachu o budoucí přežití. O suroviny. Sílící Rusko a sílící Čína jsou svými politickými systémy i ekonomikami pro kapitalismus stále nebezpečnou alternativou. Jsou to politické systémy, které si nehrají na absolutní oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. Ukrajina je nárazníkovým pásmem. Už staletí. Už za carského Ruska místní elity šilhaly po evropské kultuře – francouzské architektuře, nábytku a krajkách, baletu i italské opeře. A když šlechta skončila po revoluci v emigraci, stýskalo se jí. Nikdy se s tou vybájenou Evropou nesžila. A Evropa ji nikdy nepřijala. Dnešní Ukrajina je zemí, která je a bude nucena žít vedle Ruska, kulturně, vojensky, ekonomicky i etnicky je na něj navázaná. Být oddělena hranicí EU, netěžila by z geopolitických výhod. A v EU, jak známo, není nic než kšeft, ve kterém mají navrch bohatí. Dokázala nám to privatizace českého průmyslu i zemědělství.

* A co říci k blízké budoucnosti Ruska, kritizovaného za porušování lidských práv, autoritářství, nedemokratičnost, utlačování homosexuálů a národnostních menšin?

Stejně jako o NSA, BND a CHCQ profízlované Evropě, ani o Rusku si nedělám iluze. Demokratická participace občanů na veřejné správě je zde, stejně jako v Evropě, už odjaktěživa jen pro někoho. Koncept vnucování lidských práv, přijatý Západem v době vrcholících liberálních idejí a v šoku z konce kolonialismu a apartheidu, ve snaze být lepšími než otcové, je dnes nepoužitelný kdekoliv. Emancipace mužiků v prvních letech 20. století nepřinesla do carství uvyklé pravoslavné kultury svobodu. Touha po pevné, silné vládě byla patrná vždy. Evropští i američtí socialisti teprve teď zjišťují, že "občanské" sebeurčení, které dopřáli v minulém roce tradičním kulturám v severní Africe, přineslo jen chaos, ne demokracii podle teoretika sametových revolucí Gene Sharpa. Stejně jako americká "svoboda" snesená v pumovnicích bombardérů nepomohla Iráku. Jen za říjen to bylo 964 mrtvých – 855 civilistů, 65 policistů a 44 vojáků. V tom jsou američtí demokraté (ale i evropští socialisté) ideologičtější a agilnější než republikáni (či evropští konzervativci). Rusko je a zůstalo státem, který, má-li zůstat státem, se nemůže utápět v "demokratických" politických půtkách, jaké zažívá už dvě desítky let tápající Evropa. Čtyřletý volební cyklus a střídání "stojedničkových" koalic evropským státům neumožňuje provádět dlouhodobější kroky. Jedna vláda zákon přijme, druhá ho o čtyři roky později zruší... To není cesta vpřed. Autoritu státu potřebuje Rusko pro udržení země pohromadě. Přeje si to vláda, armáda, bezpečnostní složky i dominantní pravoslavná církev. To smiřuje a spojuje trůn a oltář. A to je i důvod netolerance ke všem projevům jinakosti. Nemusí jít nutně o homosexuály, jde i o liberály, anarchisty... Může se nám to nelíbit, ale "liberální" turistické nudisty na pláži chtějí lynčovat a trestají pokutami či vězením i v "demokratickém" Řecku, nejen v "totalitním" Íránu. V Rusku je to podobné. Ateismus se neprojevuje mrdáním v přírodovědném muzeu nebo močením v chrámu. Názor lze vyjádřit i kultivovaně, ne pankáčsky. Podle zásady svrchované rovnosti jsou si všechny státy rovny. Zásada nevměšování představuje právo každého suverénního státu řídit své záležitosti bez zásahu zvenčí. To jsou hlavní z několika základních pilířů mezinárodního práva, obsažené v Deklaraci zásad mezinárodního práva (1970). Respektuje to i Charta OSN. Vzhledem k tomu, že ženy získaly rovnoprávnost ve Švýcarsku teprve v roce 1971 a nikomu to do té doby nevadilo, je naše dnešní upjatost k euroamerickému konceptu lidských práv farizejská a nelze v ní nevidět politické motivy. Rasová rovnost (přes pozitivní diskriminaci) nastala v USA de iure teprve vloni – teprve tehdy soustavou odvolacích soudů prošel rozsudek, kterým v roce 1968 Nejvyšší soud prohlásil jakoukoliv formu rasové segregace za neústavní. V roce 1976 prezident Jimmy Carter pln studenoválečnického nadšení prohlásil: "Náš závazek k lidským právům musí být absolutní... Protože jsme svobodní, nemůžeme být lhostejní k osudu svobody kdekoliv." Důvod je to i dnes – třeba k zabíjení Afghánců americkými drony. Bez soudu. Absolutní závazek USA k lidským právům? Spojené státy sice ratifikovaly Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, avšak s pěti výhradami, pěti vysvětleními a čtyřmi vyhlášeními. Neratifikovaly První a Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, ani Opční protokol k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen či Konvenci o právech dětí. Nepodepsaly a hlasovaly proti Deklaraci práv původního obyvatelstva. Proboha, kdo má dnes právo poučovat druhé o lidských právech?

Rusko, jehož prezident je volen občany přímo (stejně jako ten český), prohlásilo, že buduje systém "řízené" demokracie. Pravoslaví se má stát v ústavě "základem národní a kulturní svébytnosti Ruska". "Demokracie participačních rituálů" podle Putina nezajišťuje zejména mezinárodní bezpečnost státu, ani požadovanou kvalitu veřejné správy. Být homosexuálem v Rusku asi není nic potěšujícího. Ale to není nic potěšujícího ani v Polsku nebo na Slovensku.

Viz: http://blisty.cz/art/71571.html#

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře