Teorie her jako bojové umění (13)

7. únor 2013 | 08.00 |

Teorie her jako bojové umění (13) 

K úloze 1(12) - o tom, kde jsou hranice teorie her

Při vysvětlení zdánlivých rozporů mezi teorií her a realitou se ukazuje (jak jsme to naznačili již v minulém dílu seriálu), že:

1. To, co se na první pohled jeví jako rozpor mezi teorií a realitou, lze objasnit kontextem příslušné hry. A tento kontext lze popsat rovněž prostřednictvím aparátu teorie her.

2. To, co má podobu našich citů, přesvědčení, nalézání či ztráty smyslu, víry v něco apod. je určitým způsobem (jako fenomén naší psychiky) odvozeno od logiky (a to dokonce matematické logiky) her, kterými lze popsat naše chování.

Na každém stupni rozvoje teorie jsme však schopni vyjádření kontextu her a našeho specificky lidského prožívání světa popsat prostřednictvím teorie jen částečně a neúplně. Teorie však může postupovat stále dál. Z tohoto hlediska bude mj. poučné, kam se dostaneme při odpovědi na otázky nastolené v dílu (1.1), viz:

http://radimvalencik.pise.cz/191789-teorie-her-jako-bojove-umeni-11.html

O přirozeném (přírodním) původu našich morálních dilemat

0pt;line-height:115%;font-family: "Times New Roman","serif";color:black;mso-themecolor:text1">V tomto dílu se budeme zabývat tím, jak je naše chování předurčeno vývojem našeho (tj. lidského) druhu, jakou roli sehrála příroda a co k tomu může říci teorie her.

Morální dilemata, která řešíme, výstižně popisují některé známé hry hráčů s nenulovým součtem. Nejznámější z nich jsou hry typu Vězňovo dilema, o které jsme si již něco řekli, jeho obdobou jsou hry typu Tragédie společného (Tragedy of Common), kterou se budeme později zabývat velmi podrobně, ale i další.

V těchto hrách má každý z hráčů dvě strategie:

- Kooperativní, tj. takovou, že dodrží obecně uznávané zásady, které umožní všem hráčům v dané hře (oběma hráčům či celé komunitě) přinést největší prospěch.

- Nekooperativní, tj. takovou, že poruší obecně uznávané zásady, čímž všichni hráči společně získají méně (často mnohem méně) ve smyslu součtu jejich výplat, ale sám hráč, který zvolí strategii porušení obecně přijatých zásad více, než kdyby ostatní hráči obecně přijaté zásady porušili a on sám ne.

Jsme "od přírody" předurčení spíše k tomu, abychom se chovali kooperativně či nekooperativně? Je v nás přírodou (či něčím jiným, co stojí mimo přírodu) zakódován sklon k tomu, abychom dodržovali obecně přijaté zásady a usilovali o prospěch všech zúčastněných (hráčů, tj. celé komunity), nebo u nás převažuje sklon k individuálnímu prospěchu na úkor komunity, dosahovaném porušováním obecně přijatých zásad?

Analýza "přespolečenského" období vývoje člověka jednoznačnou odpověď nedává. Pod pojmem "předspolečenský" vývoj chápeme velmi dlouhé období evolučního utváření biologické podstaty člověka vydělováním od ostatních hominidů ještě do vzniku specificky lidské kultury. Je to mnohem období delší, než je trvání lidské civilizace. Lze předpokládat, že toto období do nás geneticky "zakódovalo" řadu faktorů, které ovlivňují naše jednání, a které jsou následně různé ovlivňovány (kultivovány, ale příp. i deformovány) vývojem lidské kultury, aniž bychom si to vždy dostatečně uvědomovali. Každopádně se setkáváme s tím, co nás vede k využívání kooperativních strategií (a dodržování obecně přijatých zásad), právě tak jako k využívání nekooperativních zásad (a nedodržování obecně přijatých zásad):

- Vznikající lidská pospolitost či člověk jako živočišný druh by nepřežili v rámci přirozeného vývoje, pokud by byli příliš "sobečtí", málo "kooperativní", pokud by v jejich geneticky predeterminovaných faktorech ovlivňující jejich chování nebyl zabudován sklon k sounáležitosti, dodržování zásad prospěšných pro celou komunitu, dokonce i sebeobětování. To, co považujeme za morální, je zkrátka "v nás", má to kořeny v hluboké minulosti a ať se nám to líbí či nikoli, ovlivňuje to naše chování.

- V rámci lidské pospolitosti, každý z nás jako jednotlivec mohl získat individuální výhodu, která mu umožnila lépe se prosadit, a to i v rámci biologické soutěže o přežití genů. Ani tohoto genetického dědictví se nezbavíme a sklon k získání výhody na úkor celé komunity je v nás zabudován právě takovým způsobem a sahá též hluboko do minulosti.

K tomu několik poznámek pro názornější pochopení toho, o co jde. Každá z poznámek by si zasloužila samostatné rozpracování, které by ovšem odklonilo námi sledované téma jiným směrem, než je ten, který sledujeme. Takže jen ve stručnosti:

- Podobné dilema rodu a jednotlivce je zakódováno nejen u antropoidních opic, opic obecně, ale i u psů a dalších živočichů žijících v komunitách.

- Dilema kooperativnosti a nekooperativnosti, individualismu či altruismu apod. má více vrstev, což je dáno také tím, že i komunita se může chovat "sobecky" v rámci širší komunity.

- Některé aspekty uvedeného dilematu velmi výstižně popsal M. Dostojevský v díle Zločin a trest. Zde si povšimnul mj. i toho, že člověk, který se rozhodl vědomě porušovat obecně uznávané zásady v rámci komunity se, může považovat na něco vyššího a nacházet v tom nejen zdůvodnění pro sebe, ale i zdroj motivací. Na druhé straně vede ke ztrátě smyslu našeho žití. Takže to, co nás pudí k zodpovědnosti za komunitu, však může jednotlivce stejně dohnat.

- Víme, že lidské mládě se rodí - na rozdíl od jiných živočichů - velmi bezbranné a vyžaduje po dlouhou dobu značnou péči. Z biologického hlediska takový handicap není nutný (přirozený výběr by nepochybně mohl najít lepší řešení). Vysvětlení lze hledat v tom, že lidský rod je tímto "znevýhodněním" nucený ke větší kooperativnosti (dodržování obecně uznávaných zásad prospěšných pro celou komunitu). Uvedená "nevýhoda" tak posouvala hranici mezi kooperativností a nekooperativností ve prospěch kooperativnosti (morality) a tím se zdánlivá evoluční nevýhoda mění v evoluční výhodu. Tato "vynucená moralita" (bezbranností a potřebou dlouhodobé péče o potomky, jinak příslušné komunity nebyly schopné přežít) byla patrně evoluční reakcí na rozvoj lidského rozumu, tj. schopnosti uvědomovat si svoji individualitu a používat rozum k potlačení přirozených motivací.

Co k tomu dokáže říci teorie her

V každé době se mezi oběma principy našeho chování vytvářela a i v současné době vytváří určitý typ rovnováhy. Tuto rovnováhu lze modelovat prostřednictvím aparátu tzv. evolučních her, v rámci kterých se testují různě evolučně stabilní strategie. Tj. i zde můžeme dát odpověď na důležité otázky prostřednictvím aparátu teorie her.

Co důležitého z toho vyplývá pro nás

Je vždy dobré podívat se na sebe z nadhledu. V tomto případě z hlediska toho, jak nás vytvářela příroda. Jsme výsledkem vývoje přírody a "nevyskočíme ze své kůže". Tomu, kdo má velké nutkání zbavit se zábran, považovat se za něco vyššího lepšího, než jsou ostatní, lze doporučit, aby si přečetl Dostojevského. Alespoň prozatím, než se dostaneme s využitím aparátu teorie her k podrobnějšímu popisu toho, jak jsou utvářeny naše emoce, naše prožitkové struktura, naše hledání smyslu a vztahování naší existence k tomu, co má smysl a dává smysl našemu žití.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře