(71.136) Hra: Co přinesl 14.10.13 – Superaféra 124

18. říjen 2013 | 08.00 |

Nejvýznamnějším materiálem publikovaným v pondělí 15.10.2013 byl článek J. Schnaidera vtipně nazvaný "Aféra Nagyová: Abychom ve Strakovce neměli Afghánistán" v ČESKÁPOZICE.CZ:

Události kolem expremiérovy šéfky kabinetu obnažují bezpečnostní riziko, jímž je vláda, která si neví rady se zpravodajskými službami. Třináctého června tohoto roku policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu zadrželi Janu Nagyovou, ředitelku kanceláře předsedy vlády, Milana Kovandu, ředitele Vojenského zpravodajství, Ondreje Páleníka, bývalého ředitele Vojenského zpravodajství, Jana Pohůnka, ředitele odboru vnější kontroly Vojenského zpravodajství, a několik dalších osob, kterým nyní nemusíme věnovat pozornost. Vypukla spektakulární kauza, a protože skončila pádem vlády, můžeme ji s nadsázkou zvát Nagygate. Celý případ sestával ze tří částí. V první šlo o velmi nestandardní "komunikaci" premiérovy kancléřky Nagyové se zpravodajskou službou, ve druhé o velmi nestandardní okolnosti tří rezignací na poslanecký mandát a ve třetí o kontakty premiérovy kancléřky Nagyové do prostředí byznysových kmotrů, které se však bohužel stávají jakýmsi "standardem". Pravdě se podobá, že celou kauzu udrží při životě (a demisi vlády při oprávněnosti) především nebo pouze ona pikantní část první – zpravodajská. Minulý týden se k ní vyslovili dva protagonisté: Milan Kovanda a Jan Pohůnek. Zvláště rozhovor prvního z nich pro Právo (12. října) stojí za důkladné přečtení. Zdá se totiž potvrzovat ty pesimističtější z odhadů stavu přinejmenším jedné části zpravodajské komunity. Současně obnažuje bezpečnostní riziko, jímž je vláda, která si neví rady se zpravodajskými službami. Neumí je úkolovat ani kontrolovat a vlastně od nich radši nechce nic slyšet. Tento stav přitom v podstatě trvá (s výjimkou několika světlejších záblesků) od změny režimu před mnoha a mnoha lety – a kdoví, jestli tomu předtím bylo jinak. Mimo službu postavený, přesto však do práce chodící exředitel Vojenského zpravodajství Milan Kovanda hovořil v rozhovoru velmi otevřeně. Tím ale asi veškerý respekt končí, nebudeme-li mluvit o zcela odlišné jeho činnosti předchozí. A právě v té naprosté odtažitosti se skrývá jádro problému. Páleníkovi a Kovandovi je dáváno za vinu, že jako ředitelé Vojenského zpravodajství nechali sledovat tehdejší manželku premiéra Petra Nečase na základě jakéhosi požadavku od její konkurentky, premiérovy kancléřky Jany Nagyové. Té se nakonec podařilo premiéra Nečase odloudit od rodiny, dosáhnout rozvodu a provdat se za něj. Těžko kdo kdy uvěří, že pokyny Nagyové vůči vojenským zpravodajcům ohledně tehdejší paní Nečasové s tím neměly nic společného. Budeme-li sledovat zmíněný Kovandův rozhovor popořádku, zaujme nás hned zkraje, že si Kovanda nemůže vzpomenout, jak to všechno kolem Vojenského zpravodajství a premiérovy manželky vlastně začalo. Nelze tedy ani vyloučit, že o těchto aktivitách Vojenského zpravodajství neexistuje mnoho řádných písemných dokladů, existují-li vůbec jaké. Kovanda inkriminovanou "situaci" prý nebral jako nařízení Nagyové nebo Nečase, ale jako impulz od předsedy vlády ČR a vrchní ředitelky kabinetu. Upřesnil to ve smyslu, že to "nikdy nebral tak, že ten úkol jde od vrchní ředitelky, ale vždycky jsem viděl, že ten úkol jde z výše". Jako průzkumník "byl vychovaný v duchu, že rozkaz se rovná zákonu". A k tomu všemu ještě dodnes žije v dojmu, že premiér může úkolovat Vojenské zpravodajství. Co věta, to průšvih. Podle "zpravodajského zákona" (§8/4 zákona č. 154/1994 Sb., o zpravodajských službách) úkoluje služby vláda (nikoliv premiér), a to pouze v mezích jejich zákonné působnosti. Je sice teoreticky představitelná extrémní situace, že by v neodkladném případě služba začala konat na základě ústního pokynu premiéra, ale k tomu by musel existovat naprosto nezpochybnitelný důvod, a takový úkol by musela neprodleně projednat a schválit vláda.Nedostal-li by pak ředitel zpravodajské služby onen úkol řádně uložen ihned po nejbližším zasedání vlády, musel by veškeré tyto činnosti ukončit a přemýšlet o své rezignaci. Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by "ona situace", o níž hovoří Kovanda, měla byť jen vzdáleně tyto parametry. Úkoly musejí být dány zpravodajské službě písemně, protože podle zákona o Vojenském zpravodajství (§22/2c zákona č. 289/2005 Sb.) předkládá jeho ředitel kontrolnímu orgánu písemná zadání úkolů uložených vládou nebo prezidentem republiky. Je též na parlamentním kontrolním orgánu, aby řádně provedl příslušná šetření. S ředitelkou premiérova kabinetu v podstatě neměli Páleník ani Kovanda vést jinou než společenskou konverzaci. Nebyli oprávněni od ní přijímat jakékoliv pokyny týkající se činnosti jimi řízené zpravodajské služby, ani jí předávat jakékoliv informace (není ani jasné, zda kancléřka měla vůbec jakou bezpečnostní prověrku). Podle §8/5 "zpravodajského zákona" se podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů uskutečňuje v případě Vojenského zpravodajství prostřednictvím nebo s vědomím ministra obrany. Tuto funkci zastával do 7. prosince 2012 Alexandr Vondra, po něm Karolína Peake (od 12. do 20. prosince 2012) a po ní paradoxně kumulovaně premiér Petr Nečas. Pouze a jedině prostřednictvím (nebo s vědomím) těchto politiků mohly být vládě poskytovány příslušné výstupy Vojenského zpravodajství. Byly-li ředitelům činěny jakékoliv překážky v zákonném postupu, měli zjednat průchod zákonu se stejnou chrabrostí, jakou osvědčili jako vojenští průzkumníci proti Tálibánu.Kovandovo právní vědomí je tedy založeno na tom, že rozkaz je zákonem, aniž by bylo alespoň korigováno zásadou, že nesmí poslechnout rozkaz, který je zjevně protiprávní.Své aktivity ve funkci ředitele zpravodajské služby dosud obhajuje tím, že mu v nich "zákon nebránil". Zřejmě dodnes neví, že jako ředitel zpravodajské služby mohl dělat pouze to, co mu zákon přikázal či umožnil, a spletl si to s postavením občana, který naopak může dělat vše, co mu zákon nezakazuje. Další neznámou končinou je pro Kovandu zřejmě "působnost zpravodajských služeb". Již zmíněný "zpravodajský zákon" v §5/3 praví, že Vojenské zpravodajství zabezpečuje informace:

• mající původ v zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost České republiky;

• o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany;

• o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany České republiky;

• o záměrech a činnostech ohrožujících utajované skutečnosti v oblasti obrany České republiky.

Všude se opakuje podmínka, že jde o oblast obrany (a jde-li o bezpečnost, pak zase musí mít informace "původ v zahraničí"). Jak se k tomu má, byť lidsky pochopitelná, starost o bezpečí premiérovy manželky a rodiny, je skutečně záhadou.Kovanda jako by nevěděl o policejní službě na ochranu ústavních činitelů. Podle "zpravodajského zákona" (§8/3) jí totiž měl předat veškeré informace týkající se případného ohrožení ústavních činitelů, protože jejich ochrana je v kompetenci policie, nikoliv Vojenského zpravodajství (a těžko si představit, že by mu v tom mohl vadit sledovaný vlastní zpravodajský záměr ohledně premiéra a jeho rodiny). Kovanda vysvětluje, proč se do oněch sporných aktivit pustil. Konal prý v dobrém úmyslu, v dobré víře, tak jako vždy. Nezná slovo "to nejde". A bezelstně dodal: "Jestliže mi řeknou, že nemají důvěru v nikoho jiného, tak se ve mě probudí vojenská krev a pýcha a hrdost na organizaci. Že něco hrozí a je to na premiérovu manželku, tak je to prostě potenciální hrozba, a pak to vnímám jako hrozbu pro tento stát." Tálibánce obelstil, ale tady si naběhl jako malý kluk. Je však vůbec možné, aby ředitel zpravodajské služby uvěřil tomu, že premiér a jeho kancléřka nemají v celém státě důvěru v nikoho jiného, než v něj, ostříleného afghánského veterána?! To už volá po psychotestech!Nadto hrozba premiérově manželce – při vší úctě k ní – opravdu není hrozbou pro stát. Ale Kovandova logika je nezdolná: "Konali jsme z hlediska bezpečnosti tak, jak nám to bylo řečeno, a tím pádem se přece nemůže mluvit o nějakém zneužití." Nikoliv náhodou to připomíná poručíka Mazurka z Černých baronů, "protože kazeň je to hlavni, a tak to ma byt, protože tak je to spravně".A tak když Nagyová požádala Kovandu o sledování šoféra z Úřadu vlády s přítelkyní a jeho podřízený mu vysvětlil, že toto by z hlediska zákonné působnosti Vojenského zpravodajství opravdu nešlo, ředitel se nedal. Sjednal (!) a z rozpočtu zpravodajské služby zaplatil (!!) soukromé sledování šoféra s přítelkyní privátní detektivní agenturou a výsledky osobně (!) donesl Nagyové. A "odůvodnil" to tím, že Vojenské zpravodajství prý může "zjišťovat schopnosti těch agentur, takže my jsme to v tomto duchu udělali a mohli jsme zjistit, jaké oni mají schopnosti. Jde o věc, které v ničem zákon nebrání". No comment.Na otázku, zda mu zůstala bezpečnostní prověrka nejvyšší stupeň "přísně tajné", Kovanda řekl: "Ne, prověrka mi zatím zůstala, nicméně podle zákona mi oznámili, že se mnou bylo zahájeno šetření, jestli jsem dál způsobilý ji mít. Bude to záviset na tom, jak dopadne soud. Pokud nás odsoudí, tak mi ji automaticky seberou."Něco je špatně. Buď si to vyložil špatně Kovanda, nebo Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). Způsobilost seznamovat se s utajovanými informacemi se však rozhodně neodvíjí až od rozhodnutí soudu. NBÚ musí konat neprodleně a samostatně. Další zmatek dělají obvinění žonglováním se slůvky, co je a co není sledování. Paní Nečasovou prý nesledovali, protože prováděli kontrasledování, tedy obranu proti jejímu případnému sledování. Jak to ale mohli udělat, aniž by paní Nečasovou sledovali? Kdyby ji nesledovali, nevěděli by, co se kolem ní děje. Takže ji museli sledovat, aby mohli zjišťovat, co se děje kolem ní (když už jim tu chabou legendu budeme baštit). Takže v posledku příjemce zprávy o "kontrasledování" paní Nečasové se stejně dozvěděl všechno o pohybu paní Nečasové, jako kdyby ji nechal sledovat.Kovandovi lze vyčítat asi jen jednu věc. Nechal si někým namluvit, že když obstál v řídící funkci ve vojenském průzkumu, zvládne ji i ve Vojenském zpravodajství. Je to jako kdyby někdo chtěl úspěšného trenéra zápasníků volného stylu angažovat coby trenéra šachistů. K navození tohoto mylného dojmu mohlo přispět i to, že vojenský průzkum (tzv. 601. skupina speciálních sil) je bůhvíproč organizační součástí Vojenského zpravodajství, ačkoliv jde o naprosto odlišné "disciplíny"!Takže Kovanda se jako úspěšný průzkumník nechal bona fide najmenovat do vrcholné řídící pozice v jemu neznámé organizaci. Jeho vlastními slovy: "Když jsem nastoupil do té funkce, tak jsem řekl, že to, abych pochopil, jak celý ten aparát funguje, mi bude trvat jeden rok." Kovandovi pak nezbylo, než věřit "zkušeným lidem" v přejímané organizaci. A když mu řekli, že určité věci jsou nastaveny a probíhají určitým způsobem, tak on, "v tu chvíli s hloubkou jeho tehdejších znalostí", prostě dělal, co mu řekli. Tím byl ale eliminován určitý kontrolní aspekt, který samovolně vykazuje systém rotace ve funkcích v demokratické společnosti.Jak bylo naznačeno, oněm ředitelům lze vyčítat především jejich neuvážené rozhodnutí, že se nechali vmanipulovat do funkce, pro niž neměli předpoklady. Možná, kdyby do zpravodajské služby nastoupili na nižší funkce a měli dost času se s touto nesmírně specifickou branží seznámit, že by z nich mohli být dobří zpravodajci. Takto to ale uchopili za špatný konec.Větší hrůzou jsou však všichni ti kolem, kteří se na tomto kroku méně či více podíleli. Jejich odpovědnost je bohužel politicky jaksi vyčpělá. Nicméně, proč si je tu nezopakovat.Podle zpravodajského zákona (§4/4) jmenuje ředitele Vojenského zpravodajství, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny příslušném ve věcech bezpečnosti, ministr obrany se souhlasem vlády. Z výkonu své funkce je ředitel Vojenského zpravodajství odpovědný ministrovi obrany, který ho též se souhlasem vlády odvolává.

• 19. června 2007 ministryně obrany Vlasta Parkanová předložila a odůvodnila sněmovnímu výboru pro obranu návrh na jmenování Ondreje Páleníka ředitelem Vojenského zpravodajství. Zpravodajem k tomuto návrhu byl předseda výboru Jan Vidím. V rozpravě vystoupili poslanci V. Klučka, A. Seďa, M. Hrbata a J. Vidím. Následně všichni přítomní členové výboru (poslanci M. Bičík, J. Čepelka, A. Černý, K. Černý, J. Fiala, M. Hrbata, T. Kladívko, V. Klučka, P. Kubuš, J. Raninec, A. Seďa, P. Severa, M. Tesařík, J. Vidím) odhlasovali usnesení, že výbor tento návrh projednal (tak bezzubě to stanoví zákon, souhlasu netřeba). 27. června 2007 byl návrh odsouhlasen vládou premiéra Mirka Topolánka (z 13 přítomných členů vlády bylo 13 pro). 28. června 2007 pak ministryně obrany Vlasta Parkanová jmenovala Ondreje Páleníka ředitelem Vojenského zpravodajství.

• 12. září 2012 vláda Petra Nečase projednala materiál předložený ministrem obrany Alexandrem Vondrou a hlasy všech 15 přítomných členů vlády odsouhlasila návrh jmenovat Milana Kovandu ředitelem Vojenského zpravodajství. Sněmovnímu výboru pro obranu tento návrh odůvodnil ministr obrany 19. září 2012. Zpravodajem k návrhu byl opět Jan Vidím. V rozpravě vystoupili poslanci L. Bubeníková, P. Hulinský, M. Vacek. Následně všichni přítomní členové výboru (V. Horáček, L. Bubeníková, J. Pajer, Z. Boháč, J. Černochová, J. Vidím, A. Seďa, V. Klučka, K. Černý, P. Hulinský, D. Kádner, M. Vacek, A. Černý, M. Rusová) odhlasovali usnesení, že výbor tento návrh projednal. Ministr obrany Alexandr Vondra pak k 1. listopadu 2012 jmenoval Milana Kovandu ředitelem Vojenského zpravodajství.

Vzdáleně tuším nespokojené mručení, a tak to řeknu naplno. Dotyční představitelé Vojenského zpravodajství poškodili jeho prestiž nejen tím, co udělali, ale také tím, že se u toho nechali chytit. Zní to možná trochu provokativně, ale čistě technicky na tom něco bude. Dost důvodů k tomu, aby všichni ti, kteří mají sebemenší roli na jmenování ředitelů zpravodajských služeb, dali konečně hlavy dohromady, přestali se okopávat do holení a většinově drtit menšinu, a začali proboha už něco důstojného dělat! Nestojíme o to, aby se ve Strakově akademii zahnízdily způsoby průzkumníků z Afghánistánu!

Viz: http://www.ceskapozice.cz/domov/pravo-bezpecnost/abychom-ve-strakovce-nemeli-afghanistan?utm_source=newsletter&utm_medium=mail&utm_campaign=ns_cnt_sp

K článku snad lze dodat již jen to, že jde o miliardy. Vojenská rozvědka (přesněji Vojenské zpravodajství) není jen pro okrasu. Hraje mimořádně významnou roli při podpoře obchodu se zbraněmi. Aférou upadla její prestiž a funkčnost natolik, že budeme významně vytlačeni z řady obchodů v této oblasti, což nás bude ročně stát miliardy či možná desítky miliard a každou rodinu několik tisíc korun. Otázkou je, jak k tomu mohlo dojít, resp. co je hlavní příčinou. Řeknu to záměrně velmi obecně: Za sérii několikanásobného selhání několika institucí může to, že se jejich reprezentace plně nechala ovládnout naší lokální modifikací základního globálně sdíleného paradigmatu. A tato lokální modifikace se vyznačuje plnou servilitou vůči existující hierarchii moci a považováním za normální toho, co normální není, co je porušením obecně přijatých zásad. To, jak se "obhajuje" M. Kovanda, je snad tou nejlepší ilustrací. A také jak tato "obhajoba" i to, že je považována dosud za něco "normálního" i ze strany klíčových politických, kontrolních, bezpečnostních a dalších institucí svědčí o tom, jak je náš institucionální systém promořen působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře