Teorie her jako bojové umění (12)

6. únor 2013 | 08.00 |

Teorie her jako bojové umění (12) 

Jaký původ má moralita?

Předcházející pokračování našeho seriálu nastoluje řadu otázek a patrně vyvolalo i určité emoce. Řekli jsme si, že pokud se hraje hra typu Vězňovo dilema (viz díl (10 - 11)), je optimální strategií čistá nekooperativní strategie (nedodržet dohodu, zradit či podrazit druhého apod.). A protože se s hrami typu (ne úplně šťastně pojmenovaných, jak jsme si již řekli) Vězňovo dilema setkáváme prakticky na každém kroku, "normálnímu člověku", tj. tomu, kdo se ještě nenaučil číst realitu prostřednictvím teorie her, se to nelíbí. A není divu.

Vzniká dokonce dojem, že na jedné straně barikády stojí ti, co si uchovali smysl pro morálku, na druhé straně pak ti, co se zbavili morálních zábran (a k tomu jim mohla dopomoci třeba i teorie her).

Ukážeme si, že tomu tak není. Je tomu dokonce v určitém smyslu právě naopak. Správně pochopená teorie her:

1. Umožňuje ukázat, jaký původ má existence morality ve společnosti.

2. Zdůvodňuje, proč se vyplatí být morálním.

3. Vyzbrojuje toho, kdo chce být morální a ví, proč se vyplatí být morálním, nástroji (v souhrnné podobě typu bojového umění), které mu umožní obstát i ve velmi turbulentních dobách ve smyslu uchování morality vlastní i podílu na uchování či obnově morality ve společnosti.

Zdánlivá odlišnost teorie od reality

Při experimentech zkoumajících chování lidí v situacích her typu Vězňovo dilema se narazilo na významný rozpor mezi tím, co říká teorie, a tím, jak se lidé reálněchovají. Ve hrách typu Vězňovo dilema mají oba hráči dvěmožnosti - spolupracovat nebo zradit. Sobecká volba zradit vedek vyššímu zisku než spolupráce, pokud druhý hráčspolupracovat chtěl, ale k nižšímu, pokudtaké zradil. Racionálním chováním obou obviněných je udat svého spolupachatele, i když optimálním řešením je mlčení obou. Výsledek, kdy zrada je tím "správným rozhodnutím", vedl k mnoha diskuzím a pokusům o vysvětlení. Také bylo provedeno několik experimentů. Ukažme si výsledek nejznámějších a nejvýznamnějších:

zrada

kooperace

neznámé rozhodnutí

Shafir, Tversky (1992)

97

84

63

Li, Taplan (2002)

83

66

60

Busemeyer (2006)

91

84

66

Jména a rok uvádějí, kdo a kdy příslušné experimenty realizoval. Čísla v jednotlivých sloupcích vyjadřují procentuální zastoupení "zrad", tj. případů, kdy příslušný hráč, který mělzaručenou informaci, že druhý hráčzradil (první sloupec), nezradil (druhý sloupec),případněnebyl o rozhodnutí druhého hráče informován (třetí sloupec), a volil nekooperativnístrategii.

Další experimenty ukázaly, že ochota zradit či kooperovat je do velké míry ovlivněnavelikostí odměny (trestu).

Podívejme se nyní blíže na to, v čem je odlišnost mezi tím, jak by se "teoreticky" měli hráči(tj. konkrétní lidé) chovat, a tím, jak se chovají "ve skutečnosti":

1. Pokud nevíme, jak se druhý rozhodl, měli bychom zradit (a ne jen v 60-66 % případůnekooperativního chování).

2. Pokud víme, že nás druhý zradil, měli bychom jej rovněž zradit tím spíše (a ne jen v 83-97 % případůnekooperativního chování).

3. Pokud víme, že druhý kooperuje, pročjej zrazovat (a pročdokonce v 66-84 % případůnekooperativního chování, tj. dokonce ve větším množství případů, než když nevíme, jak sedruhý hráčzachoval)? I když i v tomto případě z modelu hry typu Vězňovo dilema vyplývá, že i v tomto případě je optimální strategií zradit druhého.

Jak tuto zdánlivou odlišnost teorie od reality objasnit?

K objasnění uvedené odlišnosti se nabízí hned několik vysvětlení. Nejdříve jejich přehled:

1. Pokud dva hráči hrají hru typu Vězňovo dilema opakovaně, vyplatí se jim za určitých podmínek spolupracovat. Mezi uvedené podmínky patří zejména to, že počet opakování musí být dostatečně vysoký a žádný z hráčů nesmí vědět, která hra je poslední. Pokud by to totiž věděli, nemělo by smysl, aby se v posledním kole chovali kooperativně. Pak by se ovšem nechovali kooperativně ani v předposledním kole atd. Matematická teorie her typu Vězňovo dilema s opakováním je velmi složitá. Simulace a turnaje, ve kterých se střetly různé počítačové programy, ukázaly, že nejlepší strategie je "jak ty mě, tak já tobě" s vložením vstřícných kroků. Tj. hráč druhého hráče "trestá" (chová se nekooperativně), pokud tento v předcházejícím kole nespolupracoval, a "odmění" (chová se kooperativně), pokud tento v přecházejícím kole spolupracoval. Navíc - jak se ukazuje - i v případě, že druhý nekooperuje, se vyplatí občas vložit vstřícné gesto (kooperovat). Uvedený výsledek lze číst i tak, že moralita se rodí z pochopení nutnosti vzájemné koexistence a prospěšnosti spolupráce. Problematika her typu Vězňovo dilema s opakováním je sice velmi zajímavá (z matematického i filozofického hlediska), pro naše účely převedení teorie her do uživatelské podoby bojového umění však není příliš významná. Proto se jí již dále nebudeme věnovat.

2. Všichni jsme výsledkem vývoje přírody. Přirozený výběr do nás vtiskl svou pečeť v podobě genetické výbavy, a to i pokud jde to, jak svět prožíváme, co nám přináší potěšení, v čem nalézáme smysl. Od přírody (v pravém smyslu tohoto slova) jsme vedeni k tomu, abychom neporušovali obecně uznávané zásady v rámci určité komunity. Teorie her k analýze tohoto fenoménu má účinné nástroje v podobě modelování evolučně stabilních strategií. Ukazuje se, že to, co pociťujeme jako správné, co nás těší, v čem nalézáme smysl apod., je logickým výsledkem her určitého typu. Tomuto problému se budeme dále ještě věnovat.

3. V realitě se hra typu Vězňovo dilema hraje vždy v určitém kontextu. Každý z hráčů se může například obávat, že jej komunita, ve které se hra hraje, odhalí jako nepoctivého a potrestá. Přinejmenším ztratí reputaci (důvěru ostatních). Zde je původní legenda dvou vězňů zcela na místě. Zrada (výpověď obviněného v neprospěch druhého obviněného včetně přiznání za účelem snížení trestu) se ve věznici trestá a to mnohdy krutě. Kontextuálnímu objasnění toho, proč hráči ve hrách typu Vězňovo dilema kooperují, budeme věnovat samostatnou pozornost. Bude to pro nás odrazovým můstkem k pochopení toho, co se odehrává "pod pokličkou" viditelného dění.

Úloha k zamyšlení 1(12)

Kde "končí" teorie her a kde "začíná" role ostatních disciplíny popisujících lidské chování (psychologie, etiky, teologie apod.)?

Úloha k zamyšlení 2(12)

Lze doplnit výplatní matici hry typu Vězňovo dilema tak, aby tato vyjadřovala ztrátu reputace, příp. možnost potrestání hráče, který se zachoval nekooperativně?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře