(70.4.1) Hra: Odkud kam jdu a kam se snažím dojít

2. červen 2013 | 08.00 |

Navazuji na včerejší díl, resp. na sérii (70.1-4) příspěvkem, který je trochu více osobní. Pokusím se v něm vyjádřit, odkud a zejména kam chci v rozpracování teorie her jako bojového umění dojít. Jsem stále více přesvědčen, že začalo období, kdy se "láme chleba", tedy přesněji láme se to, co nazývám stávající základní ideové paradigma, jehož hlavní funkcí je kamuflování činnosti struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. To stávající, které jsem popsal v sérii, na kterou odkazuji, je již neudržitelné. Vystřídání stávajícího základního ideového paradigmatu může mít různá vyústění i sám proces jeho změny může mít různou podobu. Velmi významné je však to, že pokud víme, o co jde, můžeme do procesu změny a ovlivnění jejího výsledku efektivně vstoupit. To je taky hlavní důvod, proč seriál píšu. Ovšem nejen to. Je to (asi bohužel) jediná příležitost, jak lze něco pozitivně ovlivnit. Řešení krize stávajícího ideového paradigmatu a ovlivnění vývoje ve směru pozitivního řešení je právě to hřiště, na kterém se hraje ta hra, která je nejvýznamnější a kterou lze ovlivnit.

Pokud mám být badatelsky korektní, bylo by přesnější formulovat výše uvedené tvrzení jako hypotézu, jejíž platnost se mi jeví na základě její konfrontace s realitou stále pravděpodobnější. Dokonce si troufnu tuto hypotézu upřesnit. Stávající základní ideové paradigma jako svou hlavní funkcí plní kamuflování činnosti struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (a současně vymezuje oblast těch zásad, které jsou neporušitelné). Proto bude jednou z jeho nejnebezpečnějších modifikací metamorfóza do podoby katastrofické vize rozpadu institucionálního systému společnosti a její infrastruktury. (Tomu bude věnovat samostatnou pozornost v závěru této série.) Pokud normálním lidem dojde, kdo a proč tento typ katastrofické vize jako něco fatálního, jako něco, čemu nelze zabránit, šíří a pokud si normální lidé dokážou představit pozitivní alternativu (která existuje), může vše (zjednodušeně řešeno) dobře dopadnout. To je také hlavní důvod mé snahy. Ta je čas od času odměněna, tentokrát následujícím komentářem čtenáře, kterého osobně neznám, kterému však chci poděkovat nejen za podnětné myšlenky, ale i za povzbuzení, kterého se mně tím dostalo

Komentář k článku (70.2) THBU "O co se opřít" (30. 05. 2013) od ondrey:

"Výborně vyloženo to o co v celé THBU jde. A fortiori pozorný čtenář pochopí, že struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad mohou mít za důsledek i to, že normativní herní modely situací v realitě nefungují, i když se hráči chovají racionálně, jsou plně informováni o výplatách, podmínkách, pravidlech atd. V jakékoliv situaci by měla předcházet analýza dalších hráčů, zda-li nevstupují do hry explicitně "nakaženi" koalicí vzájemného krytí."

Odkud kam jdu a kam se snažím dojít

Úvodní poznámka

Lhal bych, kdybych řekl, že o tom, kam chci dojít v teoretickém rozpracování otázek, kterými se zabývám (a návazně srozumitelném výkladu těchto výsledků), mám naprosto jasnou představu. Ne. Ta se mně postupně vyjasňuje. Na druhé straně mám tuto představu natolik dostatečně jasnou, abych směr toho, kam se snažím dojít, držel a pracoval v celém rozsahu úloh, které to, odkud vycházím a kam chci dojít, propojují.

To má na jedné straně pozitivní význam. Vím prostě, co potřebuji řešit a co ne. Negativním a nepříjemným důsledkem je, že leccos, co je podstatné, přehlížím.

Malá rekapitulace

Bádáním v oblasti toho, co jsem nazval "redistribuční systém" (šťastně či nešťastně, berme to pracovně) a k čemu jsem se snažil uplatnit teorii her (kterou jsem před tím nestudoval), jsem se začal zabývat v únoru 2006 (dost dávno, ale zase ne tak moc).

Od počátku mně šlo o to najít klíč k popisu role vztahů, které mají následující vlastnosti:

1. Vytvářejí se mezi lidmi a na základě nich vznikají sociální sítě (ve smyslu jejich vymezení Bourdieu, Putnam, Coleman...).

2. Ovlivňují tvorbu koalic a rozdělení výplat v různých prvcích společenského systému či na různých místech společenského systému. - Právě k odhalení mechanismů toho, jak uvedené vztahy fungují, se takové vyjádření zdálo vhodné, protože současně upozornilo na nástroje, kterými disponuje teorie her.

3. Jsou příčinou neefektivnosti společenského systému (ať už lumpáren typu korupce, protekcionismu či nepotismu, ale i selhávání reforem, chybné alokace prostředků apod.). Souhrnně řešeno - jde o příčinu toho, proč se prosazují lumpárny místo řešení složitých problémů spojených s reformami umožňujícími zrod toho, co se někdy nazývá vzdělanostní společností (podle mě přesněji společnosti produktivních služeb souvisejících s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu).

Od počátku vše, co dělám, zařazuji do tohoto kontextu.

Proč to dělám?

Jednoduše řečeno - protože v rámci původního programu jsem dosáhl toho, čeho se dosáhnout dalo. Podařilo se mi vytvořit a publikovat systém ekonomie produktivní spotřeby (jak v impaktech, tak v učebnici), podařilo se mi v rámci týmu P. Matějů uplatnit teoretické řešení k praktickému řešení problému financování vysokých škol - jeho návrh zákona o změně financování na vysokých školách (neprošel o dva hlasy v Poslanecké sněmovně v únoru 2002) a podílet se na přípravě tzv. Bílé knihy terciárního vzdělání (resp. koncepčních základů k ní), která řešila problém financování vysokého školství na bázi přenesené ceny, čím se otevírala cesta k ekonomice založené na produktivních službách. V rámci našich konferencí Lidský kapitál a investice do vzdělání se mi podařilo ukázat, jak propojit reformy v oblastech sociálního investování a sociálního pojištění (financování vzdělání, péče o zdraví a penzí).

Pak nastal zvrat. Zvrat v tom, co se děje ve společnosti. On patrně nastal již dříve (když se na to zpětně dívám), ale navenek se projevil později. Místo reforem, které byly již téměř na dosah, začalo tunelování společnosti ve velkém prostřednictvím toho, co bylo za reformy vydáváno, co však bylo hrubým zneužitím skutečnosti, že reformy jsou objektivně potřebné a že k uvědomění jejich potřebnosti došlo i v rámci společenského povědomí. (Mj. – hlavní příčinou pádu J. Paroubka bylo, že předpokládal podporu společnosti, když vyhlásí "protireformní politiku", tj. politiku "nejlepší změna je žádná změna"; veřejné mínění bylo inteligentnější, než předpokládal, vyjádřilo ochotu provádět reformy ve větší míře, než očekával.)

Samozřejmě, že jsem se mohl stáhnout do akademických výšin a žít z toho, co jsem měl nastudováno. Z toho, kde cítím pevnou půdu pod nohama a kde mám původní doložitelné výsledky. Jenže to by znamenalo, že z těchto výšin bych se musel dívat na reálně probíhající devastaci společenského systému a cítit se naprosto bezbranný. To nedovedu. Mám totiž zcela jasnou představu o dvou věcech:

- Proč je přechod ke společnosti produktivních služeb nutný a proč se nejrůznější problémy budou vyostřovat lokálně i globálně, pokud se touto cestou nevydáme.

- Jakou podobu mají skutečné reformy, které by "přeorientaci" tímto směrem umožnily.

Druhou možností bylo pokusit se použít teorii (to, co je z teorie využitelné a co lze v rámci toho, co je již známo, dále rozvíjet tak, aby se dalo využít) k odpovědi na otázky:

- Co je příčinou nepříznivého zvratu, ke kterému došlo?

- Co s tím dělat (pokud to ještě jde)?

 (Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře