(57.1) Hra: O smyslu, jistotě a kontextu kontextů

28. duben 2013 | 18.31 |

Vždy, když se dostanu do nějakého průšvihu (a bojím se, co vše se může stát), snažím se povznést mysl k nejobecnějším otázkám – jaký je vlastně smysl bytí a žití, v čem máme jistotu, jak se na vše podívat z nadhledu a s rozhledem... Někdy to pomáhá a dokonce i na něco přijdu.

Teď trčím s Fabií skoro tisíc kilometrů od domova – s hodně blbou, "nevypočitatelnou" poruchou. Nejlepší příležitost trochu si "zafilozofovat", abych rozehnal chmury. A navíc – je to (s trochou nadsázky) vhodný "kontext kontextů kontextuálních her". Tj. patří to svým způsobem do seriálu o teorii her jako bojovém umění.

Za jednu ze základních jistot považuji poznání (které se shoduje s dosavadními dějinami myšlení, že svět je dostatečně složitý, dostatečně vnitřně bohatý či rozmanitý pro to, aby umožňoval neomezený vzestupný vývoj.

K tomu:

- To není nutně názor "bezvěrce". Pokud by Bůh náhodou existoval, "schoval" se právě za takovou podobu světa, aby nebyl vnitřně rozporný (což si patrně ani Bůh nemůže dovolit).

- Pokud hovořím o vzestupnosti vývoje, tak mám na mysli přirozenou linii – vznik života z neživé přírody, vznik lidského vědomí (myšlení, cítění a dalších atributů toho, co dělá člověka člověkem) jako pokračování vývoje živé přírody. I dějiny, jakkoli jsou doprovázené spoustou zvratů, mají vzestupný charakter.

- Pokud hovořím o neomezenosti vývoje, mám na mysli kvalitativní neomezenost, nikoli setrvačný vývoj. "Člověk" (jakkoli "to zní hrdě") není poslední slovo ve vývoji přírody. Jen my v důsledku toho, že známe jen malý výsek, jen kousíček reality, v níž se nacházíme, nedokážeme vidět obrysy dalších vzestupných změn. Snad je dokážeme tušit.

- Není zaručeno, že tyto námi dosud netušené či jen částečně tušené vzestupné změny dojdou naplnění právě v dějinách člověka. Žádný lokální vývoj nemá jistotu neomezeného vzestupu. Mj. jako lidstvo děláme v poslední době hodně pro to, abychom vše, co se nám dosud podařilo, zmařili. Byla by to škoda.

- Pokud jde o tušení dalších etap vývoje – myslím, že lidské myšlení není fatálně vázáno na substrát, na kterém se historicky vyvinulo, ani na časoprostorové limity své existence.

Přestože právě v současné době potřebujeme nadhled a rozhled, abychom pochopili, jakou mez lidstvo právě nyní překonává, stále více se zavrtáváme do dobových problémů, které navíc nebezpečně vyhrocujeme.

K tomu:

- Tak tomu ovšem bylo vždy. Vždy, když vývoj lidstva narazil na meze, které znemožňovaly setrvačné pokračování vývoje, se začaly problémy vyhrocovat a docházelo ke ztrátě vizí, ideálů a ruku v ruce s tím i morálky. Nastala doba relativizace pravd i hodnot.

- Doposud vždy v takových dobách se současně začalo rodit nové – prvky vývojově vyššího typu ekonomiky, nových pohledů na svět, nového poznání.

- Snad nejlepším srovnáním je to, jak se (a není to tak dávno) obtížně probojovávaly změny spojené s průmyslovou revolucí. Prožíváme velmi podobnou dobu, změna, o kterou jde, je však patrně ještě výraznější.

O co tedy jde? Podle mého názoru se rodí společnost produktivních služeb, tj. služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu (lidských schopností).

K tomu:

- Jedná se o pokračování vývoje postindustriální společnosti, kdy jsou využity možnosti "zproduktivnění" služeb ve výše uvedeném smyslu.

- To poskytuje další (ze současného hlediska prakticky neomezený) prostor pro ekonomický růst (včetně toho, který vyjadřujeme prostřednictvím hrubého domácího produktu), ale i sociální rozvoj.

- Navíc – tento typ růstu si "vydělá sám na sebe". Zproduktivnění služeb (vzdělávacích, výcviku, výchovy, zdravotních, relaxačních, rekreačních, poradenských apod.) umožňuje efektivnější start při produktivním uplatnění člověka, prodloužit zenit i horizont jeho uplatnění. Řeší problém stability penzijního systému, plné zaměstnanosti, ekologických limitů růstu apod.

- Podle mého názoru naráží "přeorientace" ekonomického vývoje na dva hlavní problémy, které spolu patrně souvisejí. Jednak je podmínkou zrodu společnosti produktivních služeb mnohem vyšší míra rovnosti šancí, přitom zoufalství z bezperspektivnosti vede některé k aktivitám, v jejichž důsledku se prohlubuje ekonomická segregace společnosti. Jednak je potřeba nadhledu i přehledu (schopnost přesahu), ta se však ze stejných důvodů (ztráty perspektiv) vytrácí.

Na závěr:

1. Nedovedu si představit lepší vyjádření základního směřování společenského vývoje než to, že jde o to, aby svobodný rozvoj každého jednotlivce byl podmínkou svobodného rozvoje všech ostatních a aby svobodný rozvoj všech byl podmínkou svobodného rozvoje každého.

2. Za to vůbec nejdůležitější považuji, aby co nejméně lidí ztratilo (a pokud částečně ano, tak co nejméně) schopnost přesahu stávajícího poznání (tj. schopnost neuvrtat se v předsudcích, stereotypech, animozitách apod.).

Příště o tom, jak to souvisí s hrami, které chtě nechtě, vědomě či nevědomě, ale stále hrajeme.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 5 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: (57.1) Hra: O smyslu, jistotě a kontextu kontextů ondrey 29. 04. 2013 - 20:12