Kdy a jakým způsobem se mýlíme?

31. prosinec 2012 | 09.37 |

Kdy a jakým způsobem se mýlíme?

Úvodní poznámka:

Následující článek jsem měl připraven ke zveřejnění zítra, tj. 1.1.2013. Dávám ho už dnes. Vyprovokoval mě k tomu následující článek a diskuse k němu:

www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Ruda-radni-Chcipni-kriceli-na-me-Brzy-zjistite-co-pohani-studentske-boure-258185

Uvedeného odkazu se týká posledních osm řádků článku (jsou vyznačeny tučně). Ale důležitý je celý kontext.

A ještě mě vyprovokovala diskuse na FB, ze které si dovolím citovat:

L. B.: diensber hledá podporu u komunistů Ivo. Pane Valenčík vy nějak mlčíte... já nikdy nevolil třešně ani čssd páč nejsem blbec a mám svou zemi rád

R. V.: mlčím, protože na strašení komunistama jsem už velkej. Na pohádky prostě nevěřím. Během tohoto týdne (tj. v prvních dnech příštího roku) se k tomu vyjádřím podrobněji - korektně a fundovaně. Bude to v tom smyslu, že se nenechám vtáhnout do fiktivních her, když někomu jde o to, aby ty, kde se dělají skutečné lumpárny, zůstaly skryty.

Zkrátka - kořeňa, blbce apod. ze sebe dělat nenechám.

L. B.: jedno lumpa už zavřeli, vy tam máte ještě někoho jinýho?

R. V.: Myslíte toho, co cestoval z ODS do ČSSD? Raději si, prosím, přečtěte následující: http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/Ruda-radni-Chcipni-kriceli-na-me-Brzy-zjistite-co-pohani-studentske-boure-258185

Jako jeden z novoročních závazků si tak beru to, že se k tomu, jaké fiktivní hry se hrají, aby se zastřely hry skutečné, něco v co nejbližší době napíšu.

Zde je původní text článku připravovaného na 1.1.:

Při příležitosti vstupu do roku 2013 jsem se pokusil napsat něco, co by se každému mohlo hodit. Je to chvála na naši schopnost, chovat se racionálně. Je to popis toho, jak funguje naše psychika. Je to i upozornění na to, kdy a jak se můžeme dopustit omylu a jak k takovému omylu může dojít. Konkrétní příklady toho, jak odhalení "logiky" či "anatomie" omylu využít, jsem si nechal na některý z budoucích článků. Vhodný příklad nepochybně brzy živ ot přinese (a některé mám již připravené).

Chvála lidské psychiky

Člověk se chová v podstatě velmi racionálně, byť i ke svému rozhodování (tj. výběru nejvhodnější alternativy z hlediska preferencí) používá člověk (a v určité míře i jiné bytosti) nejen rozum, ale i další složky svého vědomí, např.:

- Paměť, kterou uchovává svou zkušenost.

- Představivost, kterou zpřítomňuje to, co je z jeho zkušenosti uchováno prostřednictvím paměti, a to v kontextu situací, v nichž se nachází.

- Emoce, resp. prožitkový mechanismu, kterým rovněž provádí "on-line" výběr optimální varianty v podmínkách aktuálního a akutního působení nejrůznějších vlivů.

- Pojmové poznání, kterým se snaží odhalit obecně platné zákonitosti a nalézt tak trvalejší, nejlépe exaktní oporu při svém rozhodování (to má k tomu, co chápeme pod pojmem rozum nejblíže).

- Pochybování, které mu umožňuje překračovat hranice toho, co považuje za jednou provždy dané a neměnné (ve smyslu existence obecné zákonitosti).

- Intuici, prostřednictvím které v určitých momentech vstupuje do rozhodování to, co je potlačeno používáním rozumu a co je určitou reflexí omezenosti rozumu.

- Kalkulaci či výpočet, včetně použití modelů, které s využitím rozumu umožňuje jednoznačnou volbu v podmínkách, které jsou přesně definovány.

- Morální či etické hodnocení, které do výběru variant promítá různá tabu související s respektováním obecně přijatých zásad.

- A případně i další (psychika člověka je příliš složitá na to, abychom jednoduše vtěsnali to, co obsahuje, a funkční propojenost toho, co obsahuje, do jednoduchých škatulek).

To, že k rozhodování nepoužíváme jen čistě racionální prvky (těmi by byly v užším smyslu slova jen logická dedukce a použití matematických prostředků), ale i to, co je přesahuje (a takové prvky využívá i rozvažování používající pojmy), ještě neznamená, že se nerozhodujeme racionálně (v širším smyslu tohoto slova), tj. že nehledáme a nejsme schopni vybrat nejvhodnější alternativu, resp. že se o to alespoň snažíme. Jinak řečeno – nejrůznější prvky našeho vědomí tvoří vzájemně propojenou funkční strukturu, která je vývojově (už v živočišné říši) a návazně historicky kultivována tak, aby umožňovala optimální volbu vztahující se k příslušným preferencím. (K tomu, co jsou to "optimální preference", se vzápětí dostaneme.)

To, že celá složitá struktura našeho vědomí byla přírodním a historickým vývojem kalibrována tak, aby byla co nejvíce funkční a umožňovala rozpoznat podmínky, v nichž se nacházíme (odpovědět na otázku, o co jde) a návazně provést volbu optimální strategie chování, ještě naznamená, že se již dále nevyvíjí a je dokonalá. Může docházet k dílčím i systematickým selháním, kdy výsledky se významně rozcházejí s preferencemi, k nimž byla volba vztažena.

Vyvíjí se i to, na základě čeho stanovujeme preference a co souvisí jak s hodnotami, které uznáváme, tak s hledáním smyslu našeho bytí a žití, s tím, od čeho se koneckonců odvíjejí naše prožitky či emoce. Tj. řekneme-li např., že se chováme tak, že "maximalizujeme svůj užitek" (ve smyslu subjektivního prožitku), neznamená to, že naše prožitková struktura je neměnná. Mění se neustále pod vlivem nejrůznějších okolností, obsahuje hluboce vývojově zakořeněný vztah mezi jednotlivcem a rodem zděděný již z období živočišného vývoje, souvisí s nalézáním či naopak ztrátou smyslu, ale i fyziologickými procesy dospívání či stárnutí v souvislosti s uspokojováním potřeb, které člověk má a které v jednotlivých etapách života člověka hrají různou roli.

Může nám pomoci teorie her při rozhodování v reálných situacích?

Nejdříve trochu teorie: Při experimentech prováděných v oblasti tzv. ultimátních her a her typu Vězňovo dilema či odvozených od her typu Vězňovo dilema prováděných renomovanými výzkumnými týmy se ukázalo, že jejich výsledky se podstatným způsobem liší od toho, jak by se lidé měli chovat podle teoretického modelu.

Pro úplnost dodejme, že ultimátní hry spočívají v dělení určité částky peněz, kdy jeden hráč navrhuje rozdělení a druhý je buď přijme, nebo nikoli; v případě přijetí se rozdělí podle návrhu prvního hráče, ve druhém případě nedostane nikdo nic. Hry typu Vězňovo dilema jsou založeny na tom, že buď oba hráči postupují ve shodě a pak získají dohromady největší výplatu, nebo se každý z nich pokusí získat pro sebe co nejvíce, pokud to ovšem udělají oba, získají výplatu menší než v prvním případě; nejvíce pak každý hráč získá, když druhý postupuje ve shodě a on sám se snaží získat pro sebe nejvíce (udá druhého hráče, poruší dohodu, kterou s ním uzavřel apod.).

Tento zdánlivý rozpor mezi tím, "jak by se člověk měl chovat podle teorie", a tím, "jak se chová ve skutečnosti" lze objasnit prostřednictvím pojmu kontextuálních her. Tj. každý člověk si uvědomuje, že jakákoli hra se hraje v kontextu dalších her. Hry na sebe navazují svými výsledky (výstupní parametry jsou vstupními parametry navazující hry) nebo doplněním výplatní matice v případě, že se hrají paralelně. Byla ukázána řada případů toho, jak si lidé kontextuální charakter reálných her uvědomují. Například v případě utlimátních her byl zdánlivý paradox objasněn prostřednictví hry typu pozičního investování navazující na příslušnou ultimátní hru (prostředky získané v dané hře investuje každý hráč do další hry, ve které o vítězství rozhoduje to, jakými prostředky disponuje). V případě hry typu Vězňovo dilema a her odvozených od této hry pak tím, že paralelně s touto hrou se hraje hra spojená se ztrátou či nabytím důvěryhodnostního kapitálu (reputace).

Jakým způsobem se tedy mýlíme?

Při využití aparátu teorie her v běžném životě má kontextuální charakter her značný význam. Většinou se totiž mýlíme právě proto, že:

- buď nevidíme některou z her, která se hraje, a rozhodujeme se jen podle těch her, které vidíme,

- nebo se naopak domníváme, že se v daných podmínkách hraje určitá hra, která se ve skutečnosti nehraje.

Kromě tohoto omylu prvního řádu pak existují ještě omyly druhého řádu - totiž v případě, kdy si chování druhého hráče vysvětlujeme prostřednictvím her, které hraje, a buď si neuvědomuje, že on sám hraje ještě jinou hru, nebo se naopak domníváme, že on sám určitou hru hraje, aniž by ji ve skutečnosti hrál.

Vysvětlení omylu prvního i druhého řádu prostřednictvím kontextuálního charakteru her je velmi významné při využití teorie her jako bojového umění a je zcela konkrétním příkladem ilustrujícím perspektivnost našeho výzkumu a možnosti praktické aplikace jeho výsledků.

K otázce využití teorie her jako bojového umění viz

http://radimvalencik.pise.cz/188981-teorie-her-jako-bojove-umeni.html

Struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a nejčastější typ omylů

V řadě článků jsem věnoval pozornost, viz např.:

http://radimvalencik.pise.cz/188650-komentare.html

Kontaminaci naší (české i globální euroatlantické) společnosti působením struktur založených na vzájemném krytí lumpáren považuji za největší problém současnosti. Žijeme v době, kdy institucionální systém je natolik kontaminován a penetrován těmito strukturami, že instituce, jejichž úlohou je chránit společnost před lumpárnami nejrůznějšího typu (porušováním zákonů, ale i prolobováním záměrně chybných zákonů) je zjevně nedostatečně účinný. Takové situace se v dějinách vyskytly již vícekrát a stojí zato se poučit z toho, jaké různé varianty vývoje tím v různých dobách byly odstartovány. Mj. rozboru různých historických situací  bude věnována odborná konference (kolokvium), které se uskuteční v Brně 8.3.2013, podrobněji v rámci článku "Anatomie původu lumpáren" viz:

http://radimvalencik.pise.cz/188650-anatomie-puvodu-lumparen.html

Jedním z nejúčinnějších prostředků, které struktury založené na vzájemném krytí lumpáren používají, je to, co by bylo možné nazvat provokováním fiktivních her. Vypěstuje se představa o hře, která neexistuje, najdou se hráči této hry a hra začíná žít vlastním životem. Teď už má své hráče, své vítěze a poražené. Hlavní hra - ta, která je spojena se skutečnými lumpárnami - zůstává skryta a lumpárny mohou pokračovat. Zde se setkáváme s omyly prvního i druhého řádu nejčastěji. Bylo by to komické, pokud by to nebylo velmi smutné a nebylo spojeno s velkými ztrátami i zvyšováním rizik dalšího vývoje společnosti. Ale o tom až někdy příště.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře