Teorie her jako bojové umění (1.7)

4. březen 2013 | 08.00 |

Teorie her jako bojové umění (1.7)

K úloze 2(1.6): Proč slušní lidé nevidí struktury založené na vzájemném krytí nepravostí?

Odpověď se zdá být zcela prostá. Nevidí je právě proto, že tyto struktury dokážou porušování obecně přijatých zásad dobře krýt. To je ovšem jen část toho, o co jde. Nejde jen o schopnost příslušných struktur, ale (a to podstatným způsobem) také o neschopnost těch, co nejsou a nechtějí být součástí těchto struktur, tyto struktury odhalit. O neschopnost danou nikoli nedostatky v oblasti rozpoznávání, analýzy či vyhodnocení reality, ale o neschopnost vyplývající z toho, že slušný člověk struktury založené na vzájemném krytí nepravostí nechce vidět.

To je tvrzení, které vypadá přinejmenším přehnané. Proč by slušný člověk nechtěl vidět to, co ho připravuje o část toho, co vytvořil svou prací, svým snažením a co ho ohrožuje i mnoha jinými důsledky svého působení? Tvrzení, že slušný člověk, aniž by si to uvědomoval, nechce vidět, jak rozsáhlé jsou přímo tam, kde žije, struktury založené na vzájemném krytí, a jak devastující je jejich působení, vypadá na první pohled jako paradoxní. Ve skutečnosti tomu tak není. Každý normální člověk, kterému se příčí dělat nepravosti, je totiž přirozeným způsobem motivován v tom smyslu, že to, co je prospěšné pro něj, jeho blízké i pro širší společenskou komunitu, dělá rád, že mu to přináší potěšení. Normální člověk má radost a potěšení z toho, že vykoná něco prospěšného pro druhé a nechce si nechat toto potěšení vzít. To je dáno lidskou přirozeností, logikou toho, jak se vyvíjí náš prožitkový svět. Prakticky vše, co je prospěšné (ať již je to činnost, kterou vykonáváme, prostředky, které k tomu používáme, situace, v nichž se ocitáme), je pro nás spojeno s příjemnými prožitky. A právě proto nechceme struktury založené na vzájemném krytí lumpáren vidět, nechceme si představit, jak se rozrostly a jaké důsledky jejich působení přináší. Proč? Protože jakmile vývoj struktur založených na vzájemném krytí překročil určité hranice, přineslo by nám poznání jejich skutečného rozsahu a skutečných důsledků jejich působení:

- Jednak pocit bezmocnosti, že s tím nedokážeme nic dělat.

- Jednak pocit ztráty smyslu, protože vše prospěšné, co děláme, je působením struktur založených na vzájemném krytí nepravostí znehodnocováno.

A tak se i slušní lidé, aniž by si to uvědomovali, stávají za určitých podmínek spolutvůrci struktur založených na vzájemném krytí lumpáren. Nechtějí si připustit, kam až současný vývoj dospěl. Je tomu tak právě v období, kdy rozsah struktur založených na vzájemném krytí lumpáren překročí určité hranice. Hranice spočívající v tom, že:

- Již nelze tak snadno omezit jejich působení (čemuž odpovídá tušený pocit bezmocnosti).

- Důsledky jejich působení jsou natolik devastující, že vše pozitivní, co slušný člověk udělá pro druhé, je v podstatě zanedbatelné (čemuž odpovídá tušený pocit ztráty smyslu).

Obojí vyplývá z vlastnosti naší psychiky, kterou jsme si již jednou v této případové studii (dílu 1.4) připomněli a o které jsme hovořili v 19. dílu našeho seriálu:

http://radimvalencik.pise.cz/192218-teorie-her-jako-bojove-umeni-19.html

Odpověď na otázku: Proč si to necháme líbit a nejen to, proč se necháme do různých her vtáhnout?

Tím se dostáváme k otázce, kterou jsme začali a kterou jsme formulovali v několika modifikacích. Při odpovědi na ni budeme (jak z hlediska výkladu, tak i z hlediska jeho vnímání čtenářem) potřebovat trochu psychologie a hodně empatie, tj. schopnosti vcítit se do pozice druhého a porozumět jeho motivům, citům, vidění světa. K významnému pojmu empatie stojí za přečtení alespoň příslušná pasáž z Wikipedie, viz:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Empatie

Představme si, jak současnou realitu vnímá člověk, který nevidí pozadí toho, co se reálně odehrává, ale vnímá v podobě řady dílčích jevů, jak právě tu oblast veřejného života, kde by měli být lidé vysoce morální, vysoce kvalifikovaní, vysoce zodpovědní (ve smyslu schopnosti zastávat vlastní kritický názor) a zcela neposkvrnění (v tom smyslu, že se nikdy nedopustili významnějšího porušení obecně přijatých zásad) doslova plení:

- Lidé s pochybnou či poskvrněnou pověstí.

- Lidé podléhající snadné manipulaci a schopni si bez uzardění sami před sebou i před veřejností velkoryse omluvit všechna svá pochybení, aby se současně považovali za nepostradatelné.

- Lidé nekvalifikovaní, kteří si svůj mindrák neschopnosti léčí syndromem výjimečnosti.

- Ve své podstatě lidé omezení a nemorální.

Ve společnosti takových lidí (tedy těch, co selhávají v oblasti, která klade vysoké požadavky na morálku i kvalifikaci) není zas tak moc. Ovšem právě v oblastech, kde o něco jde (kde se rozhoduje o přesunech veřejného, ale i soukromého majetku, o nápravě různých pochybení, o uplatňování vlivu, o kariérním postupu osob) je jich (kupodivu?) tolik, že stěží najdeme někoho jiného. Ten, kdo nezná (a nechce si připustit), jak velkou roli hrají struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které právě takové lidí dosazují do příslušných pozic, doufá, že jednou a pokud možno v dohledné době, se situace změní.

Aniž by sám snil o své vlastní kariéře, vidí a je přesvědčen, že třeba on sám by v oblastech, které jsou mu z hlediska jeho profesní parkety blízko, dokázal jednat mnohem efektivněji, napravit řadu věcí. Doufá v to (a začíná o tom i tak trochu snít), že přijde změna. Má o ní sice jen matnou představu, čím déle však tato změna nepřichází, tím více je ochoten pro ni něco udělat. Stále více cítí potřebu angažovanosti, jeho zodpovědnost za tuto angažovanost mu připomíná veřejně prezentovaná reminiscence různých dějinných událostí.

A pak stačí málo. Stačí, když se něco jeví jako nové, něco, s čím lze spojit naději, něco, co najde ohlas v bezprostředním okolí takového člověka. Pak začnou působit psychické mechanismy, pro jejichž popis jsme dali základ v dílu (1.3) a které jsme podrobněji popsali v dílu (1.4) našeho seriálu.

Otázky, na které bude (někdy v budoucnu) potřeba dát odpověď

1. Bylo vyhrocení různých konfliktů i vyvolání řady animozit během prvního českého přímého volení prezidenta dáno jen přirozeným spádem věcí, nebo bylo určitým způsobem z určitých míst podporováno jako nejvhodnější "kouřová clona" k překrytí podstaty problémů naší současné společnosti? Tj. vznikly konflikty a animozity "samy od sebe", "v zápalu volebního boje", nebo byly vyvolávány právě proto, aby umožnily zastřít působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad?

2. Projevily se v průběhu celého dlouhého období přípravy a průběhu první přímé volby prezidenta tendence spojené s ideovými střety zasahujícími až do oblasti vývoje základního ideového paradigmatu sdíleného v rámci jádra vyjednávání vlivu uplatňovaného strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad? (Tato otázka je velmi významná, protože teprve až na úrovní vývoje, modifikace či změn základního ideového paradigmatu jádra vyjednávání vlivu dochází k tomu, co rozhoduje o dalším společenském vývoji, např. o tom, zda budou posilovány konzervativní či modernizační tendence.)

3. Lze hovořit o lokálně-globální polarizaci jádra vyjednávání vlivu uplatňovaného prostřednictvím struktur založených na vzájemném krytí (kdy lokální pól představuje převahu horizontálních vazeb mezi strukturami založenými na vzájemném krytí a globální pól převahu vertikálních vazeb)?

(Tyto otázky je nutno chápat v určitých kontextech, k nimž jsme se ještě nedostali; uvádíme je jen proto, aby bylo zřejmé, že realitu odhalujeme prostřednictvím abstraktních modelů a od nich odvozených konceptů postupně, "vrstvu po vrstvě".)

Závěrem k případové studii

Připomeňme si cíl, který jsme si vytkli:

"Co nejpřesněji definovat fenomén naší ochoty nechat se vtáhnout do her, v nichž velká většina těch, co se jich účastní, nemůže vyhrát, protože o jiný průběžně a podle svých záměrů určuje jejich pravidla. A v návaznosti na to odpovědět na otázky:

1. Jedná se o problém psychologický, nebo k jeho objasnění může pomoci i teorie her se svým matematickým aparátem?

2. Pokud ano, tj. pokud k objasnění výše uvedeného problému lze použít i aparát teorie her, tak jaký, resp. dokážeme vytvořit model, který by výše uvedený fenomén (naši ochotu hrát "špatné hry" popsaného typu) objasnil?"

K tomu:

1. Při splnění vytčených cílů je velmi významné udělat první krok v podobě odhalení toho, co je v daném případě nejjednodušší a co nám umožňuje "rozklíčovat" realitu. V našem případě to byl model vycházející z tzv. Her proti přírodě.

2. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že teorie her poskytuje velmi široký okruh teoretických nástrojů a při řešení úloh souvisejících s "rozklíčováním" reality prostřednictvím teoretických modelů se nám jako vhodné východisko může nabídnout to, co v jakkoli široce pojatých základech teorie her není obsaženo. (Tj. je vhodné mít přehled o tom, co vše spadá do oblasti teorie her, protože v různých úlohách se může to či ono ukázat jako vhodný klíč k pochopení toho, o co jde.)

3. Osvědčil se koncept kontextuálních her, který umožňuje definovat různé druhy omylu.

4. Za zvlášť významnou zkušenost z aplikace teorie ke konkrétnímu, reálnému a živému problému lze považovat ověření toho, že to, co se jeví jako "psychologické parametry" určité hry, je samo výsledkem jiných her a naší (dostatečné či nedostatečné) reflexe těchto jiných her, které vytvářejí kontext původní hry.

5. Podařilo se získat řadu poznatků o tom, jak se "psychologické" vysvětlení jevů doplňuje s "teoreticky herním", kdy to, co se projevuje jako psychologický fenomén určité hry má svůj původ v jiné hře, která je kontextem původní hry.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 5 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Teorie her jako bojové umění (1.7) preppers 09. 03. 2013 - 14:46
RE(2x): Teorie her jako bojové umění (1.7) radimvalencik 09. 03. 2013 - 18:55