Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

maxim 1: Teorii socialistického systému v oblasti otázky uspořádání společenských vztahů a výroby marxisté vědecky i prakticky úspěšně vyřešili. Ale v nejdůležitější otázce uspořádání celospolečenského vlastnictví zůstala marxistická věda v polovině cesty. Marxisté správně rozdělili vlastnictví podle velikosti a účelu na osobní a soukromé, a to malé soukromé vlastnictví združstevnili a největší soukromé a korporátní vlastnictví zestátnili a přeměnili v celospolečenské vlastnictví.
Marxistické vědě k úspěšnému završení teorie socialisticého systému už jen stačí dopracovat otázku celospolečenského vlastnictví.
Mohlo by to být jednoduché a číňané to částečně pochopili a postupně to realizují vzhledem ke své nedávné feudální tradici. Nám východoevropanům a rusům stačí provést hlubokou historickou analýzu vývoje institutu "celospolečenského vlastnictví" až do doby ranného feudalismu, kdy fungoval místo vlastnictví institut dočasného léna půdy se vším příslušenstvím od správce země - panovníka, než se stalo revolucí feudálů léno dědičným a stalo se z něj v podstatě vlastnictví feudálů.
Celospolečenským vlastnictvím z logiky věci je to co patří všem jako dary Země a Slunce, příroda, lesy, půda, voda, nerostné suroviny, a z podstaty to nemůže být soukromým vlastnictvím. Východní země tuto skutečnost respektovaly až do 20. století. Koloniální západ od nepodrobených zemí získal pouze časové omezenou koncesi např. na těžbu nebo správu území třeba Hong Kongu na 100 let (poevropštělé Rusko ale prodalo vlastnictví Aljašky).
Dál to nemá význam rozvádět, je to jenom naznačení úvah o "socialistickém právním systému", některé skušenosti lze získat u číňanů ...

karel mayer: Děkuji docentu Valenčíkovi za pozornost, kterou mému komentáři věnoval. Diskutovat o etapizaci, eventuálně fázích vývoje společnosti v průběhu dvaceti let od Února 48 do Ledna 68 a dvaceti let od Dubna 69 do Listopadu 89, je jistě zajímavé. R. Valenčík svým osobním vstupem, osobními vzpomínkami dokumentoval, že hodnocení těch i oněch dvaceti let je extrémně ovlivněno osobní zkušeností, osobním prožitkem. Vždy bude záležet na úhlu pohledu a na míře preferované obecnosti nebo krátkodobé specifičnosti. Jako vhodný odrazový můstek pro pochopení dlouhodobějších vývojových tendencí inklinuji k obecnějšímu pohledu.
Docent Valenčík správně rozpoznal, že hlavním smyslem mého komentáře je právě závěrečná otázka „co je to socialismus“. Velkým nedostatkem politické ekonomie (a dalších relevantních teoretických oborů) je, že oproti Marxově brilantní analýze kapitalistického výrobního způsobu (klasického, „čistokrevného“ z druhé poloviny 19. století) politická ekonomie „socialismu“ je (nebo spíše byla) jen velmi vágním a povrchním popisem odrazu spíše méně než více promyšlené politiky do ekonomie. Ekonomické vztahy jsou tak znásilňovány a modelovány podle subjektivní vůle hlavních mocenských struktur. Pokud není ekonomika schopna tuto vůli zvládnout a realizovat, zákonitě dochází ke krizi.
Ale dnes jsme ještě dál. Zdá se, že bádat nad tím, co je socialismus a jak by měl vypadat, respektive čím by měl být definován, je jen velmi mlhavou reflexí minulosti. Marxův kapitalismus i Stalinův socialismus jsou dnes jen historií a je otázkou, zda nám mají dnes ještě co říci. Globální svět, ve kterém dnes žijeme, nemá již nic společného s Marxovým kapitalismem ani Stalinovým socialismem. Míra odcizení dnes dosahuje takové míry, že zjistit skutečného majitele výrobních prostředků je téměř nemožné. Bezprostřední vztah námezdně pracujícího a kapitalisty (klasický kapitalismus) nebo již značně modifikovaný vztah zaměstnance a státu representovaného stranickým funkcionářem (klasický státně monopolní socialismus) dnes již dominantně neexistují. Existuje jen bankovní účet, který je pravidelně "dobýjen" a umožňuje svému majiteli toto "dobytí" směnit za zboží nebo službu. Podmínkou dobytí je pak více či méně formální splnění „dobývačovy“ podmínky pro dobytí účtu.