Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

honza: Především je zjevné, že zdanění kapitálu (zejména finančního) je skutečně podstatně nižší než zdanění práce. To samozřejmě neznamená, že by se mělo omezovat sociální pojištění nebo krytí sociálních událostí, jako je stáří, invalidita, nemoc nebo nezaměstnanost. Nicméně zvýšení zdanění finančního sektoru (ať už jakkoli - sektorová daň, Tobinova daň, jiné daně z finančních transakcí) je nesporně žádoucí.
Odpovědi konkrétně:
1. Vlastníci kapitálu ovlivňují politiku tím, že mění veřejný diskurs směrem k prosazování vlastních zájmů.
2. V českých poměrech se jedná především o miliardáře, kteří v průběhu privatizace získali velký majetek a toto vlastnictví si udrželi a někteří ho i udrželi. Někteří naopak z toho již (přes snahu) "vypadli" - mimochodem je to hezká ukázka, že opravdu nezáleží jen na "schopnostech".
3. Myslím že přímý vliv na uprchlickou krizi a další fenomény tito vlastníci nemají.
4. Funkční alternativou je důraz na reálné možnosti rozvoje každého jednotlivce, který má současně k dispozici funkční sociální zabezpečení a univerzální (rovnou) příležitost rozvíjet a opravovat svůj lidský kapitál. Tím může dojít i k omezení sociální diferenciace.
5. V ČR sociální demokracie selhává výrazněji až po nástupu hnutí typu Věci veřejné a ANO 2011. Tato hnutí, ač programově prázdná, berou demokratické levici 10-15 procent hlasů, v krizích i více. To pak chybí v preferencích a volebních výsledcích.

honza: Oprava k bodu 2 - překlep. "... a toto vlastnictví si udrželi a někteří ho poměrně úspěšně rozvíjejí."

pb: Úvod:
Toto je téma na knihu a není je možno pojednat v krátkém článku tak, aby byl výsledek naprosto srozumitelný.
Svým vzděláním nejsem povolán k tomu, abych toto interdisciplinární téma zpracoval, ale jako elektroúdržbář ve výslužbě mohu snad říci, co si myslím na základě selského rozumu, vlastního pozorování, a výsledku cizích úvah o světě kolem nás, i když riskuji, že výsledek bude poněkud směšný.
Další problém je v používané terminologii, která by měla být redefinována, neboť v průběhu času rychle mění původní význam.
V článku je jako možný zdroj zla uváděn kapitalizmus. Je to pravda i ne. Pokud by kapitalista pojal svoji činnost jako službu společnosti a opravdu ji tak dělal, kapitalizmus by nebyl zdrojem zla. Zdrojem zla je člověk obdařený chamtivostí a nadměrnou ctižádostivostí. Jiný člověk ovšem do velkého podnikání nepůjde. Dalším zdrojem zla je úplatnost úředníků, kteří podnikatelskou činnost mají regulovat. Regulována být musí, protože využívá většinou bezplatně věřejný prostor. Každá podnikatelská činnost by měla být vymezena tak, aby byla veřejně prospěšná. Nikdo by neměl mít nárok na bezpracný příjem na cizí úkor. Mělo by být omezeno vlastnictví. Pozemky a přírodní zbroje by měly být pouze v užívání, nikoliv ve vlastnictví.
Kapitalista ovšem nemusí být nutně jen soukromá osoba, ale stát, zaměstnanci, akcionáři, družstevníci. Je otázka, která z těchto možností je vlastnictví kolektivní.
Pokud by jednotlivá tvrzení byla vysvětlena příklady, článek by svou délkou odradil čtenáře. Takto ovšem může odrazovat svojí nejasností.
V první části jsou odezvy na jednotlivé body poměrně frázovitého projevu, ve druhé jsou stručná vyjádření k otázkám.

oznámky k projevu:
-Svět je ponořený do velice nebezpečné spirály ekonomické a společenské krize, nestability, nejistoty, válek, militarismu a jitření reakcionářské povahy politické moci, držené vládnoucími třídami. To jsou rysy, jež vycházejí z prohlubování krize kapitalismu a z imperialistické ofenzívy, jež sílí a je stále násilnější a reakcionářštější odpovědí vládnoucích tříd na složitý proces přeskupování sil na celosvětové úrovni.
Ano, svět je na tom v porovnání s ideálem stejně špatně jako vždy, horší je to tím, že je lidstvo přelidněné a ovládá technologie, které už dokonce i přesunují člověka na vedlejší kolej, nemluvím-li o zbraních hromadného ničení, které jsou hrozbou nevídaných rozměrů.
Proces jménem lidstvo lze označit jako chaos. Technologický pokrok se od přelomu 19.-tého a 20.-tého stol. již vymkl kontrole, a člověk nestačí prudce se měnící situaci ani vyhodnocovat. Jednotlivé turbulence lze rozeznat, ale kdyby je bylo možné vysvětlit, teoreticky by bylo i možné najít řešení nedostatků.

-Nelze přesně pochopit jevy jako šíření konfliktů, růst ultrapravice, terorismus nebo uprchlická krize, pokud nevezmeme v úvahu toto pozadí krize kapitalismu.
Myslím, že by vše probíhalo podobně, i kdyby kapitalizmus v krizi nebyl. Potřeba a možnost zmocňovat se zdrojů pro soukromé obohacení není závislá na krizi.

-Situace, jíž jsme vystaveni, je extrémně náročná a složitá. Velkokapitál a imperialismus neváhají uchylovat se k válkám a fašismu, aby si zachovaly moc v kontextu prohlubování rozporů, jež jsou vlastní třídní povaze kapitalismu.
Války byly už před kapitalizmem, i před feudalizmem. Jsou důsledkem nedostatečnosti zdrojů a agresivní povahy člověka a lidských skupin. Viděli jsme už i války mezi socialistickými státy, byť ne zničující. I války mezi šimpanzi.
Kapitalizmus opravdu války vyvolává, a známe výrok Rothschilda: „Nebude válka, když nedám peníze“, a paní Rothschildové: „Žádné války by nebyly, kdyby moji synové nechtěli“.

-Právě k tomu v dějinách opět dochází. Poslední francouzské volby ukázaly, že se systém snaží nutit lidi k falešné volbě mezi ultrapravicí a pokračováním politiky, která je u jejího původu.
To není ultrapravice, ale obrana národní existence tváří v tvář tlaku globalizace, jejímž cílem je národní identitu vymazat.

-Odmítáme tuto falešnou volbu. Odpověď na jevy jako je ultrapravice v Evropě spočívá na boji proti jejím příčinám, a ne v zachování politiky, jaká jí umožnila vzrůst. Pokud předefinujeme slovo ultrapravice, pak ano. Slibování vyřešení problémů metodou, která je vyvolala, není omyl, ale záměr. Problém sám řešen být nemá.

-V rozporu s tím, co před několika desetiletími vyhlašovaly kapitalistické ideologie, třídní boj nejen neskončil, ale zesílil.
Třídní boj téměř vyhasl poté, co kapitalističní ideologové vytvořili sociální stát a poskytli pracujícím větší blahobyt, než měli v socialistických zemích. Socializmus byl záměrně tak zdiskreditován, že jen nepatrná menšina se nestydí uvažovat o jeho renesanci.
Písně sirén, jež doprovázely ideologickou ofenzívu k porážce socialismu, a prodaly kapitalismu mír a pokrok, jsou dnes popřeny krutou realitou drtivé většiny světové populace. Kapitalistické zřízení se stalo atraktivním a došlo k vnitřnímu rozpadu socialistického tábora.

-Vykořisťování, nerovnost, chudoba, nezaměstnanost, válka, zhoršování prostředí, nucená vysídlování, napadání demokracie, obnova fašismu - to je tvář současného kapitalismu, s nímž je nutno bojovat.
--To je tvář každého -izmu, zejména, když existuje majetková nerovnost. Navíc si lidé nechtějí připustit, že používané metody by mohly být tak zlé, jak jsou, protože by tím ztratili naději. Lidé chtějí žít v sebeklamu. Pak jim ovšem není pomoci.

-V roce, kdy oslavujeme 100. výročí největší události 20. století - Říjnové socialistické revoluce - je samotný kapitalismus zodpovědný za vtisknutí aktuálnosti myšlence komunismu a platnosti projektu, jenž komunisté přinášejí - socialismu a komunismu.
--Komunizmus je nedosažitelná meta, fikce, utopie. Mnohdy nefunguje ani mezi nejbližšími v rodině.
VŘSR měla tak výrazná negativa i pozitiva, že si s jejím hodnocením ani v Rusku nevědí příliš rady. Zdá se být jisté, že únorovou revoluci v r.1917 provedli zednáři (přes britský vliv), když svrhli cara. Ví se, že Lenin si přivezl nemalé peníze z Německa, Trockij z USA. Nebyly to peníze nasbírané chudými lidmi. Také víme, že prvními komisaři byli židé z exilu, a také víme, že Stalin je postupně odstraňoval z vedení země. Země byla postupně ničena válkami: 1.svět. válkou, občanskou válkou (se západní intervencí), 2.svět. válkou. Pravdou je, že socializmus po mnoha strádáních a při trvalém diskomfortu nabízel pracujícím sociální a posléze i právní jistotu, a nízká životní úroveň se poznenáhlu zlepšovala. Myšlenku socializmu však „zradil“ lidský faktor. Živočich-člověk není stvořen pro spravedlivý řád. Není k tomu prostě disponován díky své živočišné podstatě. VŘSR je komplikovaný úkaz, na jehož objektivní vyhodnocení je možná ještě příliš brzo.
Zejména pracující na Západě těžili z faktu existence socialistických zemí, ač sami socializmus neměli. Po zmaření socializmu začal být odbouráván i sociální stát na Západě, protože už ho nebylo zapotřebí. Lidem byl vštípeno, že stát je největší zloděj a měl by být maximálně omezen, ba zprivatizován. I boj proti korupci má za cíl utvrzovat lidi, že je stát okrádá, nikoliv zrušit korupci, (jak se tváří), což ale nejde.
...
-V kontextu výrazného vyostřování třídního boje pracující a lid rozvinuli vytrvalý a intenzivní boj. Úloha široce sjednoceného odborového hnutí, ztělesněného CGTP-IN - velkou jednotnou centrálou portugalských pracujících, lidových hnutí a naší strany, to byly určující faktory při obraně zájmů a práv lidu a země ve velmi těžkých podmínkách a k oslabení politických sil, jež podporovaly pravicovou politiku a Evropskou unii.
--To jsou obvyklé fráze. Prostě, dělali, co mohli, ale evidentně to nestačilo. Pravda je, že lidé musí odporovat, aby ztížili usurpátorům jejich snahy, ale jsou příliš slabí, než aby mohli zvítězit. Pojmy „levice“ a pravice“ jsou dnes zcela zmatečné. Nikdo už neví, co to je. Skutečná pravice takovouto EU nechce. Ovšem tzv.levice jde na ruku americkému státnímu establishmentu, a jeho lidem, jimiž jsou prolezlé všechny orgány, kde se o něčem rozhoduje. Nesmyslně hájí kdejakou menšinu, aniž by se starala o postavení zaměstnanců. Jediná třída, která dnes dokáže kolektivně hájit svoje zájmy, je třída bohatých.
...
-Třicet let po vstupu Portugalska do Evropského hospodářského společenství, a zvlášť po téměř dvou desetiletích po zavedení Eura, je teď velice jasné, že přidružení Portugalska do procesu kapitalistické integrace bylo pro naši zemi hluboce negativní.
--Lidé, které pokládám za důvěryhodné, říkají, že euro je výhodné zejména a snad pouze jen pro silnou německou ekonomiku, která si z EU postupně vytváří jakousi Čtvrtou říši. EU je zcela nedemokratická. Poslanci jsou prakticky bez vlivu, jejich právo vyjádřit se, je striktně omezeno. Komisaři nejsou voleni, ale kooptováni. Rozhoduje jakási anonymní elita nad tím vším, kterou v podstatě ani nikdo nezná.
...
-Diskuse o "budoucnosti Evropy" dokazuje, že Evropská unie není reformovatelná.
--Diskuse pouze ukazuje, že není spokojenost. Vidíme, že je reformovatelná, ale pouze ve směru tuhé centralizace a potlačení vlivu jednotlivých národů. Odpůrci prudké integrace nemají dost sil, aby se mohli prosadit. Jak je možné, že poslanci ČSSD a ANO hlasovali v EU proti Orbánovi, tedy proti zájmům našeho lidu, místo aby Orbána podpořili?

-K obraně Evropy a práv jejích národů, k boji proti populismu a ultrapravici, k ochraně demokracie a svrchovanosti se musíme odtrhnout od kapitalistického integračního procesu, jeho politiky a pilířů a zájmů, jež chrání.
--Kapitalistický integrační proces existoval dřív, než EU, či EHS. Kapitalizmus má jediný zájem – maximalizaci zisku. A EU má za cíl spáchat vraždu svých národů. Pod heslem ochrany lidských práv, člověka práv zbavit. V násilném integračním spěchu ignoruje cítění lidu stejně arogantně, jako bolševici, kteří to však dělali v zájmu lidu.
...
-Především porážku jejího donucování a nástrojů nadvlády, jako je Euro. Právě proto PCP vede kampaň na obranu rozvoje země, proti podřizování se Euru, za nové projednání portugalského dluhu a za veřejnou kontrolu bankovního systému.
--To by bylo potřeba ve všech zemích, ale nejsou politici s dostatečným vlivem, kteří by mohli prosadit restart EU.
Světovou rezervní měnou je dolar, na který nemá vliv ani americká vláda, ale jen několik rodin. Každá měna, má-li být směnitelná, musí být kryta dolarem, tedy Národní banka má ve sklepě příslušný pytel dolarů, aby za každou korunovou pohledávku mohla vyplatit onu částku v dolarech. Čili má dluh, z něhož platí úroky. Navíc jsou všechny státy cíleně zadlužovány, aby měli velcí vlastníci peněz do čeho investovat. Vedle toho se tím ještě zvyšuje bezbrannost vlád vůči politickým tlakům přes nadnárodní banky.
Evropská integrace je oprášeným projektem Říše franské a Říše římské národa německého, který znovu nastolil hrabě Coudenhove Kalergi pod názvem Spojené státy evropské, a jenž byl protlačen americkým vlivovým centrem (deep state), které chtělo ovládat evropské státy jaksi souhrnně.

Otázky a odpovědi:
- Jakým způsobem vlastníci kapitálu ovlivňují politiku? (Popsat mechanismy.)
--Jako oligarchové, jako kmotři a přes lobisty. Nebo i přímým hospodářským nátlakem. Také prostřednictvím zaangažovaných politiků, kteří jsou buď zkorumpováni, nebo se snaží vyhovět tlakům kapitálu, aby dočasně vylepšili ekonomický život země.

- Kteří vlastníci kapitálu to jsou? (Adresně pojmenovat, ale i ty, kteří to nejsou.)
--Čím větší, tím spíše. Každý, kdo vloží peníze do voleb, pojímá to jako investici, která musí být zhodnocena.
Všimněme si, že z kandidátů na nepříliš důležitou funkci českého prezidenta, byla většina uchazečů napojena na exkluzivní kluby typu Bilderberg, Římský klub, Trilaterární komisi a pod. Za nimi se skrývají nedohledná nejvyšší patra mocenská a finanční. Na ně navazují think-tanky, které šíří propagandu přes zaangažované osoby v politice, v neziskových organizacích, a jejich téze jsou šířeny mainstreemovými medii celosvětově. Tato síť představuje celosvětové spiknutí, jemuž nemůže odolat jednotlivec, ani organizace chudých lidí. Tomu by mohla čelit pouze skupina osob srovnatelného vlivu, ale nejdřív by musela mít nějakou vážnou pohnutku, a musela by vzniknout tajně. (Roosewelt řekl: „Nic v politice se neděje náhodou, vše bylo tak či onak připraveno.“ Eisenhower:"Politické moci se zmocňuje vojenskoprůmyslový komplex.")

- Jak tito vlastníci způsobují šíření konfliktů, růst ultrapravice, terorismus nebo uprchlické krize?
--Konflikty (války) jsou pouhými obchodními machinacemi. Tyto vlivové skupiny jsou nadnárodní a jejich vliv prosazují na národní úrovni osoby, které mají své vlastní cíle, ale pro daný účel vyhovují. Nebo osoby přímo placené, k danému úkolu zainteresované, do určitých funkcí účelově protlačené.
Na počátku je podnikatelský záměr, který nutně nemusí být dokončen v této generaci, stačí, když se věci trochu posunou, a dokončí to třeba synové nebo vnuci. Obvykle se jedná o získání zdrojů, nebo zvětšení vlivu, který bude někdy využit opět k ovládnutí zdrojů.
V cílovém prostoru se vytipuje latentní konflikt, který by sám o sobě třeba nikdy nevzplanul. Vytváří se propaganda, vhodná hesla. Lidé příliš nepřemýšlejí, fungují na bázi emocí. Stačí, když jsou zachyceni za své obavy a touhy. Pak sami vkládají do začínajícího konfliktu energii. Jakmile je rozpor dostatečně rozjitřen, přijde pomocná ruka z nějakého státu, či organizace, a usmiřuje obě strany, zatímco tajně přes své lidi v tajných službách je poškozuje. Nejsnazší poškozování je z pozice zachránce.
Tito lidé, kteří ovlivňují svět v nadnárodním měřítku, vypadají jako lidé, ale nejsou jimi zcela. Jsou otroky svých možností, nemají národnost, v rámci svých obchodních her nepoužívají cit. Morálkou je úspěch.
Válka není o tom, který stát vyhraje. Vítězstvím jejich zájmů může být i porážka státu, kde sídlí. Vyzbrojují obvykle obě strany. Cílem je chaos, loví pak v kalných vodách.

Ultrapravice není ultrapravice. Toto označení je hra se slovy za účelem hry s lidmi. V současnosti je to dehonestace lidového sebeobranného cítění.

Terorizmus je nástroj, který může využívat kdokoli pod jakoukoliv, i cizí vlajkou.
Je to nástroj k rozhození protivníka. Může být přímočarý, jako projev bezmocnosti. Může být odvetný. Může být falešný, pro zneklidnění, rozvlnění rovnováhy, či jako casus beli.
(Teroristický čin může být realizován nějakými zoufalci, jimž tajná služba přes nastrčené osoby umete cestičku ke zdárnému dovršení teroristického činu a pak je zastřelí, či stopy svede jinam. Výtěžkem může být záminka k čemukoli, či obecná nejistota.)

V uprchlické krizi kapitalizmus primárně asi nejede. Za tím se zdá být skryta ideologická příčina z oblasti sociálního inženýrství. Uprchlická krize je nástroj ke zrušení národních států. Tento bod je na celý článek. Nikdo se zatím nepřiznal, že to zaviňuje, takže to není zcela jasné. Lze pouze usuzovat z jednání aktérů, že Kdosi se rozhodl přeformátovat Evropu. Coudenhove Kalergi a jeho stoupenec Barnet naplánovali rozpustit evropské národy v moři Afričanů. Není to vyhaslé, protože nejméně tři osobnosti již obdržely řád Coudenhove Kalergiho (jehož nikdo nezná), což dokazuje, že myšlenka je ve vyšších kruzích velmi živá. V době, kdy jím byla dekorována Merklová, udělala kotrmelec a změnila názor na multikulturalizmus - z odmítání na prosazování. Zbláznila se? Ne, musela být zaúkolována, jinak to nedává smysl.
Evropan, který se ocitne ve skupině lidí, kteří mu jsou cizí náboženstvím, národností, mentalitou, kulturou, temperamentem, a ještě je musí živit, zatím co oni jím pohrdají, ztratí pocit národnostní příslušnosti k těmto lidem. Přestane být Čechem, Němcem, stane se Evropanem. Islám je horší zbraní, než rasa. Evropané budou přečísleni a posléze zislamizováni. „Islám“ znamená podrobení, a tímto způsobem budou Evropané podrobeni. Islámské zákony přijdou do evropských států z Bruselu. Islám zvítězí „demokratickou“ cestou, přehlasováním. Jednotliví rebelové budou zastrašeni nebo zabiti. Možná už za dvacet let.
Národní elity neslouží svým národům, jsou svým zaměřením nadnárodní. Neschopnost zastavit zničující vlnu vetřelců, která je o to nebezpečnější, že není ozbrojena, je důkazem spiknutí proti lidu evropských národů. Všechna opatření, která předstírají, jsou nefunkční, nebo kontraproduktivní.
Vedle toho se přiživují podnikatelé doufající v levnou pracovní sílu, neziskovky, čerpající za neviditelnou práci slušné peníze, politici, kteří již zajišťují pro své vetřelé nové voliče hlasovací právo (již toto samo není náhoda).
Evropa není tak bohatá, jak je nám tvrzeno, je přece horentně zadlužena.

- Co je funkční alternativou? (Popsat typ vlastnictví, směnných vztahů...)
--Alternativa neexistuje, protože nelze utvořit diktaturu zdola. Protože nelze fyzicky zničit všechny, kteří škodí. Nebudou-li zničeni, přelijí se do jiných funkcí a postavení, protože se navzájem podporují. Navíc by vznikl režim odporující evropské tradici, nepočítáme-li k tradici nacizmus, byť k ní patří.
Vlastnictví musí být kontrolováno státem. Demokracie by musela být nahrazena režimem osobní moci s demokratickými prvky.
Rezervní měna by nesměla být národní měnou žádného z existujících států.
Soukromé vlastnictví by muselo být omezeno nějakou hranicí.
Soukromý kapitalizmus ve své honbě za penězi bezděčně vytváří technický pokrok. Pokrok však má velmi škodlivý aspekt. Člověk na jedné straně získává pohodlí a možnosti zábavy (což ho zbavuje vitality), ale ztrácí čas svého života, ztrácí podstatu lidství, stává se šroubkem nepochopitelného soukolí, mačkátorem tlačítek čehosi, producentem čehosi, na co nedohlédne. Z trdičního „vůdce nástroje“, jímž byl miliony let až do 19.stol., se stává „ sluhou nástroje“.

- Jak je možné, že sociální demokracie selhávají a o moc lépe na tom nejsou ani komunistické strany, pokud mají v zemi vliv?
--Toto je otázka pro tým: sociolog, psycholog, politolog a ekonom.
Proletariát, který by měl být nosnou silou společenských změn, se proměnil. Už není masou nekvalifikovaných lidí, kteří nemají co ztratit. Změnil se v nesourodou skupinu zaměstnanců kvalifikovaných, kteří často vlastní nějaký majetek, mají hypotéky, a kdyby šli do boje proti neustálému zhoršování své situace, bojí se, že ztratí práci a propadnou se až na sociální dno. Toto není proletariát Marxův. Tato třída vzhlíží k elitám (k nimž se chce přiblížit tím, že je volí) a není schopna solidarity. A to zejména proto, že vzdělání dělá z většiny lidí školené papoušky, kteří snadno vstřebávají neoliberalistickou propagandu, která je vypracována na amerických univerzitách na vědecké úrovni s využitím hlubinné psychologie.
Téměř každý maturant (o vysokoškolácích nemluvě) se cítí být potenciálním příslušníkem elity, což stvrzuje tím, že volí příslušné tzv. pravicové strany. Nechce se „zašpinit“ napojením na nějaké ochránce pracující chudoby (ač k ní ve skutečnosti sám patří).
Milují vítěze, nikoliv poražené. Když těmto lidem dokážete, že něco kolem nich je špatně, rozhněvají se ne na původce zla, ale na vás, jako posla špatných zpráv. Berete jim iluze, berete jim naději. Mají strach. V neoliberalistické propagandě hledají ujištění, že vše běží, jak má (tak je i budována).
Lidé jsou tupý dav. Jsou líní myslet, bojí se katastrofických scénářů, nalhávají si, že kdyby se daly záležitosti řídit lépe, že by to někdo již byl zařídil. Raději setrvávají v sebeklamu, je-li tento podepřen dobře vymyšlenými, byť prázdnými hesly. Nejsou vůbec ochotni připustit, že záležitosti jsou řízeny v jejich neprospěch záměrně.
Socialisté jsou zaprodaní už od 30.-tých let. Jejich existence může mít smysl v součinnosti se sociálním státem a za konjunktůry. Jsou prosáklí mentalitou neokonů.
Komunisté ustrnulí v rétorice z doby před čtvrt stoletím, s nimbem démona, přesto nevýrazní
a bez koaličního potenciálu. Snaží se starat o chudé, matky živitelky a pod. Nemají tvůrčí drajv, který do jejich ideologie vložil Marx (ale bohužel již před více než sto lety).
Proletariát zanikl, odborové hnutí je folkloristickou organizací, jeho vůdci se řadí mezi „pány“, bojují proti vykořisťování tak, že podporují prosperitu, ale zisky přesto pohlcují majitelé.
Socialisté hrají podobou roli jako ROH za socializmu. Mají za úkol podchycovat turbulence nespokojenosti, aby neohrozily klid na podnikání a finanční trhy. Ochranu pracujících mají až na posledním místě. Také nemají žádné národohospodářské ambice pro zajištění dlouhodobého rozvoje, pouze vytloukají klín klínem od voleb k volbám.
Komunisté byli původně stranou revoluční, což je jim nyní znemožněno zákonem. Nesmějí podněcovat třídní nenávist. Tak setrvávají v poměrné mlčenlivosti a sbírají hlasy těch, kdo volí natruc. Nemají ani kvalitní stranický tisk, který by prováděl analýzu dění tak, aby jí každý porozuměl.
Naděje není ani v přílivu mládeže. Mládež je již od základních škol podrobena brainwashingu. Reálný socializmus je jí neustále představován jako nejděsivější totalita, v níž se prostý občan-nestraník nesměl ani uprdnout bez povolení. Oni tomu rádi věří, protože milují hororové pohádky, rádi se přidávají k boji proti něčemu, co ani neznají, opakují bezmyšlenkovitě fráze, za což jsou dokonce chváleni a získávají velmi lacino pocit důležitosti. Opakuje se situace, kdy KSČ v padesátých letech zaangažovala mládež, která pak poučovala dospělé lidi o životě, a vedla štvanice proti úchylkářům, aniž by se nad jejich „úchylkami“ zamyslela.
Této propagandě velmi napomáhají skutečné deformace, přešlapy, ba i zločiny padesátých let, které byly způsobeny různými příčinami, z nichž neposlední bylo škůdcovské snažení karieristů, kteří nikdy v hloubi duše komunisty nebyli. Povolné kariéristy si strana ve svých řadách ponechávala, vyvrhovala ze svých řad zejména ty, kteří přemýšleli samostatně a neztráceli se zřetele obecný prospěch. (Znal jsem jednoho „komunistu“, který říkával: „Komunisty na lucerny“. Když se stal členem KSČ na ministerstvu, dělal dokonce politického školitele. Byl velmi schopný, mohl to dotáhnout výš, ale přišel převrat. O jiném, o předsedovi fakultní organizace na ČVUT řekla jeho dcera mojí dceři: „On tomu ale nevěří, dělá to jen kvůli funkci.“ Řekla to v domnění, že parchant bez přesvědčení je obdivuhodnější, než člověk vnitřně přesvědčený, byť odlišného názoru. Znal jsem však i takové komunisty, kteří byli velmi poctivými lidmi). Kariérizmus ve straně byl zcela běžný, a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tito skrytí antikomunisté vtiskli komunistickému režimu neblahé rysy svojí pokleslou morálkou. Dnes jsou z nich až fanatičtí antikomunisté a bojovníci proti totalitě, kterou tehdy svojí angažovaností dotvářeli. Dnes, štváni svojí niternou potřebou očistit sebe sama před sebou, svádějí své tehdejší selhání na tehdejší okolnosti, a intenzitou svého nasazení proti socialistické myšlence, jí nemálo škodí.
Když slyším pamětníky, které jsem tehdy znal, jak mluví o svém životě za reálného socializmu, uvědomuji si, že často lžou, aniž by si toho byli vědomi. Nemluví pravdivě podle toho co sami zažili, ale podle toho, co si o tom dnes přečtou v novinách. Prostě věrni své vrozené konformitě projevují se opět konformně, jako tehdy.
Dnešní komunisté jsou mezi politiky spíš těmi poctivějšími, protože nepřevlékli kabát. Ale to není obecně doceňováno, oni naopak na sobě nesou cejch těch bývalých horších. Hlavním důvodem, proč jejich program netáhne je, že ho nikdo nezná, a již sám název je diskreditován.
Lidé potřebují poměrně dlouhou dobu k tomu, aby jim docvakly samozřejmosti. Ale už od dob Lao’c (500 př.Kr.) se nezměnil fakt, že lidé ulpívají na slovech, jejichž význam se mezitím proměnil, a hádají se o slovíčka, zatímco podstata problému jim uniká. (Lao’c: „Kéž potkám člověka, jenž zapomíná slov, abych s ním mohl pohovořit“).

Zakončím slovy, která jsem uvedl výše:
Nejobecnějším důvodem toho, že socialistická myšlenka nezvítězila a stále nevítězí, je lidský faktor. Živočich-člověk není pro takové zřízení v celostátním měřítku dostatečně vyspělý.
PB