Vize, jakou potřebujeme/1028

Vize, jakou potřebujeme/1028

Úvodní část série byla uveřejněna zde:

https://radimvalencik.pise.cz/11783-vize-jakou-potrebujeme-992.html

Poslední (osmá) byla část uveřejněná v rámci seriálu k vizi zde:

https://radimvalencik.pise.cz/11792-vize-jakou-potrebujeme-999.html

Do 1000. dílu a následných články zaměřené zejména ohlédnutí za dosavadní prací. Nyní pokračujeme 9. dílem. Závěr série vyúsťuje do prezentace vize, a to z podstatného hlediska.

Poziční investování a teorie mechanismů – část 15.

Z několika důvodů, které jsem uvedl v první části, vkládám do seriálu k vizi sérii věnovanou pokrokům v oblasti teorie pozičního investování, tentokrát zaměřenou na problematiku návrhu mechanismů a institucí.

Jedno, nebo mnoho řešení optimálního uspořádání? A kdo ho zaručí?

Významným způsobem posunul rozpracování Hurwviczovy problematiky návrhu mechanismů a institucí Roger B. Myerson. Byl za to odměněn Nobelovou cenou. Rozebereme několik jeho relevantních myšlenek z přednášky Základní teorie institucí: přednáška na počest Lea Hurwicze uveřejněné Springrem v roce 2009. Myersonův text od svého odlišuji barevně. Doprovodím jej komentářem k lepšímu pochopení i k naznačení, v čem a jak lze postoupit dál. Z analýzy Myersonova textu rovněž vyplyne význam role pozičního investování a tudíž nezbytnost i aktuálnost teoretické analýzy tohoto fenoménu.

Připomenu, že Hurwicz definoval problematiku "úspěšného prosazování" (tj. to, aby to, co navrhujeme, fungovalo) prostřednictvím Nashovy rovnováhy z hlediska vztahu "legální hry G" a "skutečné hry H". Tuto terminologii přebírá i R. Myerson:

"G (legální hra) je vynutitelná (prosadí se),když její strategické množiny tvoří v H (skutečná hra) omezující množinu, jak ji definovali Basu a Weibull (1991) (omezující množiny jsou uzavřené při racionálním chování). Tato slabší definice vynutitelnosti může připustit velké množství vynutitelných institucí pro dané prostředí, protože velká pravdivá hra H může obsahovat mnoho různých minimálních sad omezení. Tato mnohost se může teoretikům, kteří věří v ekonomický determinismus, zdát jako nepříjemná neurčitost. Já však tvrdím, že správný matematický model institucí by měl takovou mnohost řešení připouštět, protože skutečné instituce jsou zjevně určovány kulturními normami a tradičními koncepty legitimity, které by neměly žádný prostor pro působení, kdyby ekonomická struktura pravé hry H připouštěla pouze jedno dominantní řešení.

Například právní pravidla politické ústavy, která jsou napsána na kusu pergamenu v muzeu, mohou být prosazována ve skutečné hře, do níž jsou zapojeny miliony lidí na velkém území. Co by komukoli bránilo napsat jiná pravidla (na větším kusu pergamenu) a jednat podle nich místo toho? Podle jakékoli politické ústavy by takové jednání mělo být trestáno jako vzpoura nebo zrada ostatních, kteří daná ústavní pravidla přijímají. Ale ačkoli se vlastizrada nikdy nevyplácí, definice toho, co je vlastizrada, závisí na libovolném společenském konsensu.

Všichni chápeme, že široká neshoda ohledně ústavních pravidel a autority může vytvořit anarchii, v níž trpí všichni. Společenský proces určování toho, jaká jsou ústavní pravidla politiky a kdo jsou legitimní vůdci naší společnosti, má tedy základní strukturu koordinační hry s více rovnováhami, kde výsledek musí záviset na kultuře a tradici prostřednictvím Schellingova bodu, tj. bodu setkání (1960).

Zásadní roli Schellingova bodu v základech našich základních politických institucí zdůraznili Hardin (1989) a Myerson (2004, 2008). Novým teoretickým bodem zde je, že Schellingův bod setkání lze rozšířit na otázky výběru mezi více soubory omezení, stejně jako mezi více rovnováhami. Jakmile všichni pochopí, že všichni ostatní se budou omezovat na strategiích v jednom konkrétním ústavním rámci, je pro každého jednotlivce racionální zůstat v příslušné části tohoto ohraničení. Ačkoli lidé mohou být ve skutečné hře H symetričtí, tato symetrie může být narušena v omezující množině G. Prosazování ústavní omezující množiny může totiž rozhodujícím způsobem záviset na malé skupině speciálně určených osob (tzv. úředníků prosazujících právo), jejichž strategie omezující množiny stanoví, že potrestají každého, kdo se odchýlí od ústavních omezení."

K tomu ode mne:

Pokusím se v návaznosti na předešlé stručně říci, o co jde. Problematika návrhu mechanismů a institucí se potýká se dvěma problémy:

- Nejednoznačností řešení.

- Potřebou vnější autority.

R. Myerson obhajuje možnost většího množství řešení, kdy každé, které se v určité komunitě prosadí, odpovídá "tradici a kultuře". Odvolává se přitom na "Schellingův bod setkání". Nebudu podrobně rozebírat trochu neoprávněně pozapomenutí dílo Thomase Schellinga, ale úvaha o použití jeho řešení je tak trochu "berlička", protože v případě Schellinga jde o něco jiného. Není náhodou, že R. Myerson explicitně Schellingovy metodické postupy neuvádí, ani s nimi nepracuje.

Odvolat se na "tradici a kulturu" při konkretizaci řešení je zcela na místě. Ovšem to, co je specifické na "tradici a kultuře", musíme vyjádřit na stejné úrovni zobecnění, v jaké konkretizujeme nákladní model, jinak z toho povstává svévole závěrů s možností naprosto odlišných doporučení.

Zde je na místě připomenout problém evoluční stability jakékoli komunity (ta je rovněž definována prostřednictvím Nashovy rovnováhy). "Tradice a kultura" je zpravidla tím, co evoluční stabilitu komunit zabezpečuje. V návaznosti na to si ukážeme, že naprosto zásadní otázkou je odolnost komunit vůči fenoménu pozičního investování.

R. Myerson se vydal jinou cestou. Hledá "malou skupinu speciálně určených osob" (kým určených?). Kočkopes "vnější nezávislé autority" a "zevnitř" generované skupiny těch "nejlepších". To nemůže vést k žádným rozumným závěrům. L. Hurwicz by asi spokojen nebyl, viz část 3.: https://radimvalencik.pise.cz/11787-vize-jakou-potrebujeme-994.html

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Měl jsem možnost pobýt přes víkend v Jeseníkách a užát si jejich pozdně letní či spíše ranně podzimní krásy. Spojil jsem návštěvu "zlatého dolu", tj. jedné ze štol v okolí Zlatých hor (Poštovní štoly) s výletem na Praděd a procházkou v nedalekém Polsku.Tuto horu určitě každý pozná.

Večerní posezení v restauraci u sádky na polské straně, u Zlatého potoka nedaleko městečka Zlaté hory.

Potok blízko Rejvízu, kde jsem se zastavil odpoledně.

Radnice v Prudniku nedaleko našich hranic. Podle toho, jak vypadá zástavba, muselo být městečko hodně poničené. Potkal jsem zde hodně našinců.

Kdysi to byla součást opevnění města Prudnik.