Vize, jakou potřebujeme/992

Vize, jakou potřebujeme/992

Poziční investování a teorie mechanismů – část 1.

Úvodní poznámka:

Již delší dobu se chystám do seriálu k vizi vložit sérii věnovanou pokrokům v oblasti teorie pozičního investování. Z několika důvodů:

1. V červenci jsme byli v Budapešti s kolegou na velmi významné akci s názvem (přeloženo do češtiny) Konference k navrhování mechanismů a institucí. Jedná se o část teorie her, za jejíž rozpracování bylo uděleno několik Nobelových cen, přičemž většina jejich nositelů zde byla přítomna fyzicky či online. Kromě sledování konference a aktivního vystoupení na ní jsme měli větší množství neformálních rozhovorů, z nichž jsme vytěžili velmi mnoho pro naši další práci.

2.

S kolegy dokončujeme monografii na téma pozičního investování, které s uvedenou problematikou úzce souvisí a kde budeme publikovat několik původních výsledků.

3. V návaznosti na to připravuji na podzim (patrně odstartuji již v září) sérii navazujících veřejně přístupných přednášek, v nichž se budu daným tématem, novými výsledky a praktickým využitím zabývat.

4. V dané oblasti lze doložit přesah stávající poznání, a to směrem k lepšímu pochopení toho, o co v současné době jde. To je vytváření ideového zázemí zaměřeného na nápravu stavu velmi důležité.

Stručná charakteristika problematiky:

Vzhledem k tomu, že s prezentování dané problematiky mám už určité zkušenosti, bude se řídit následujícím:

- Vybírám přesně definovaný aspekt – ten, který je obsažen v názvu konference (problematika navrhování mechanismů a institucí).

- Pokusím se posunout výklad do co nejvíce srozumitelné podoby, abych ukázal společenský přínos teoretického řešení dané problematiky.

- Zmíním některé konkrétní osobnosti, které se o pokrok v dané oblasti zasloužily či zasluhují, a jejich názory i přínos k řešení problémů v dané oblasti, aby bylo zřejmé, že jsou to normální lidé, které trápí problémy současné společnosti tak jako většinu z nás.

Co se chápe pod navrhováním mechanismů a institucí? – Lze najít několik definicí či objasnění těchto pojmů. Za nejsrozumitelnější považuji následující: Máme nějakou společnou akci, ve které se buď řeší otázky, jak rozdělit náklady na dosažení co nejlepšího výsledku, nebo jak se o společný výsledek podělit tak, aby efekt ze společné akce byl co největší a pro všechny účastníky přijatelný. K tomu můžeme navrhnout a prosadit (implementovat) různé mechanismy a instituce. Lze uvést různé příklady:

Příklad první:

Je při dělení výnosu ze vztahu věřitel lepší dojednat před společnou akcí pevný úrok, za který jsou peníze půjčeny, nebo stanovit podíl věřitele a dlužníka na výnosu ze společné akce? Při kterých společných akcích je pro dva či více účastníků vhodnější první přístup a při kterém druhý? Mj. tato otázka souvisí s tisíciletým sporem o tom, zda povolit používání úroku jako nástroje k využívání výnosnějších investičních příležitostí, kterými disponuje dlužník, či nikoli, tj. úrok zakázat (jak to navrhoval Aristoteles, později katolická církev, dnes islámské právo Šaría).

Příklad druhý:

Nelíbí se nám rozdělení, kdy vlastník výrobních prostředků zaplatí vlastníkovi pracovní síly jen náklady na reprodukci této pracovní síly a sám si ponechá zbytek? (Tj. rozdělení výnosů formou vykořisťování v klasickém smyslu, tj. podle principu, že "nadhodnotu" si přivlastňuje vlastník výrobních prostředků.) Budiž. Tak navrhněme mechanismus jiného rozdělení, například rovného rozdělení "přebytku". Ale co zahrnout do "přebytku". Něco totiž musí být odpočteno, například:

- Pokud vlastník je pro organizaci výroby nezbytný (plní funkci organizace a dohledu), musí dostat také to, co je určeno k reprodukci jeho života, podobně jako dělník.

- Pak musíme odpočítat to, co vlastník investuje do rozšíření a inovování výroby, aby vlastníkovi práce zajistil pracovní uplatnění i v budoucnu.

- Rovněž tak je potřeba investovat do zvyšování kvalifikace vlastníků pracovní síly, ale i vlastníka výrobních prostředků, do společenských kontaktů, které pro výkon svých produktivních aktivit ve prospěch firmy potřebují apod.

Vidíme, že návrh mechanismů v daném případě není jednoduchý a že pohled na řešení reálného problému ve stylu "stačí znárodnit a tím zlikvidovat vykořisťování" je tváří v tvář realitě dost přihlouplý či diletantský.

Poznámka:

- Oba příklady jsou poměrně komplexní. Teorie her si vybírá zpravidla úlohy o něco jednodušší, aby mohla vytvořit jednoznačně matematicky popsaný model obsahující i způsob řešení úloh.

- Některé obecné zásady, které by měly být dodrženy, jsou zřejmé i z uvedených příkladů zřejmé. Navržené mechanismy by například měly přispívat k maximálnímu sladění zájmů (teorie to nazývá "konvergence stimulů").

Co teorie (ne) dokáže:

Řešení konkrétních úloh lze dát dvojím způsobem:

1. Navrhnout nějaké základní principy, které jsou intuitivně samozřejmé, přitom tak, aby vedly k jednoznačnému řešení. Teorie se snaží dovést je do podoby axiomů a matematicky dokázat, že řešení je jednoznačné. Takovými obecnými a "samo sebou se rozumějícími" principy může být například požadavek monotónnosti řešení: Pokud se rozšíří množina dostupných řešení, nemělo by nové rozdělení výplat být pro žádného hráče horší než to předcházející. Nebo to může být předpoklad, že žádný hráč není zvýhodněn. Jako další příklad velmi obecného požadavku, který lze převést do podoby axiomu, je, že výplata jednoho hráče nemá žádný vliv na užitek, který má druhý hráč. Tento postup se nazývá axiomatické řešení kooperativní hry.

2. Navrhnout pravidla, na základě kterých mohou hráči vyjednávat a postupně se dobrat žádoucího výsledku. Tím je úloha převedena do nekooperativní hry v tzv. explicitním tvaru.

Teorie z tohoto hlediska dokáže velmi mnoho, například:

- Popsat různé typy axiomatických řešení úloh jako kooperativních her a nalézt jejich řešení.

- Ukázat, že v některých případech oba přístupy (řešení úlohy jako kooperativní hry či hry v explicitním tvaru) mohou dospět ke stejnému výsledku, tj. že řešení úlohy jako kooperativní hry i jako hry v explicitním tvaru se má shodný výsledek.

(To vše v rovině přesného použití matematického aparátu.)

Je ovšem i dost toho, co teorie nedokáže, resp. toho, co s pomocí teorie lze dokázat, že nelze dokázat, například:

- Formulování úloh jako kooperativní hry a navržení příslušných axiomů lze mnoha způsoby, právě tak lze úlohu i mnoha způsoby vyjádřit jako hru v explicitním tvaru, přičemž výsledné řešení může být odlišné, a to dokonce i v tom smyslu, že lze najít různá řešení, při kterých dává vyjádření hry v kooperativním tvaru a navržení příslušných axiomů stejný výsledek jako navržení pravidel vyjednávání a převedení hry do explicitního tvaru. Tj. objevuje se problém nejednoznačnosti, což i z hlediska praktických aplikací výrazně snižuje přijatelnost kteréhokoli navrženého řešení.

- Problém vnější autority, bez které nelze řešení vybrat, prosadit, uhlídat dodržování pravidel apod.

Ale, i přes tyto problémy, lze v oblasti prakticky využitelných doporučení a hlavně v oblasti základní teorie postoupit dál. Ukážeme si to hned v následující části, ve které si představíme některé osobnosti, které se uvedenou problematikou zabývají, a ukážeme jejich pohled na problematiku praktické využitelnosti výsledků bádání v uvedeném směru.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Hlavní část dovolené jsem trávil v Ráji (slovenském). Máme tam chatu. Část s přáteli, část s rodinou. Programově jsem se věnoval fyzičce a také bádání, resp. zpracování textů souvisejících s konferencemi a finalizací příspěvků. Podnikal jsem výpravy i do vzdálenějšího okolí, protože za těch více než 40 let, co sem jezdím, mám prochozeno i velmi vzdálené okolí.

Glacká cesta kousek od Dědinek. Jeden z nejhezčích vstupů do Slovenského ráje. Lze odtud jít i na Havraní skálu, nejhezčí výhled ve Slovenském ráji.

Jeden pohled do blízké přírody hezčí než druhý.

A stačí se trochu podívat pozorně, hned uvidíte krásně květy.

Další pohled na Vysoké Tatry při návratu z výletu.