Radim Valenčík

Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

rubriky:

přihlášení

archiv článků:

Campbell o Číně a o jaký růst jde

0pt;font-family:"Times New Roman",serif; mso-bidi-font-weight:bold">https://radimvalencik.pise.cz/11085-vize-jakou-potrebujeme-629.html

- Zde je uvedeno ještě v jiném, ale důležitém kontextu:

https://radimvalencik.pise.cz/11224-vize-jakou-potrebujeme-704.html

Politický subjekt, který o podstatě této změny nemá představu, neví, odkud kam by měl naší zemi dovést.
Nyní, opět "zištně", vyberu důležité pasáže k Campbellova článku a ukážu, jak bylo možné jít dál (a to i s vědomím toho, že článek sleduje trochu jiné cíle). Od svého textu odlišuji vybrané pasáže stejnou barvou, jakou jsem odlišil výňatek z komentovaného "desatera":

Čína klopýtá, ale nepadne

Jan Campbell:

Na Západě, především v oblasti protičínské propagandy a diskuzí o autokratických režimech a morálním úpadku, kterému vždy následuje přímá a nepřímá ztráta teritorií a vlivu, tj. i ztráta obchodních příležitostí, lze často slyšet tvrzení, že čínská ekonomika je už na vrcholu a dál bude nepřetržitě klesat...

Čínská vláda si uvědomila, že její růstový model je neefektivní a finančně riskantní, a stanovila si za cíl obnovit rovnováhu ekonomiky. To znamená především:

1) Snížení závislosti na růstu založeném na investicích a zajištění toho, aby se spotřeba domácností stala klíčovým přispěvatelem k růstu HDP.

2) Větší růst ze sektoru služeb než z výroby s nízkou kvalifikací a nízkými mzdami.

3) Odklon od růstu náročného na fyzický kapitál způsobem, který zlepšuje růst zaměstnanosti.

Připomínám a mohu potvrdit vlastním srovnáním z pracovních pobytů v Číně, že v posledních letech se totiž spotřeba domácností stala hlavním přispěvatelem k růstu. Sektor služeb nyní představuje více než polovinu ročního HDP a téměř polovinu celkové zaměstnanosti. Proto, i když trajektorie byla nerovnoměrná, došlo k významnému pokroku směrem k cíli obnovení rovnováhy růstu, přičemž spotřeba domácností se stala klíčovou hnací silou růstu a sektor služeb se stal významnějším než zpracovatelský průmysl...

Na druhé straně je skutečnost, že růst produktivity se v posledním desetiletí zpomalil na přibližně jedno procento ročně. Proto je cílem vlády růst produktivity.

Vláda si plně uvědomuje potřebu zvýšit produktivitu a odklonit se od výroby s nízkou kvalifikací a nedávno formulovala růstovou politiku dvojího oběhu. Takoví politika posiluje pokračující angažovanost v globálním obchodu a finančnictví s větší závislostí na domácí poptávce, technologické soběstačnosti a domácích inovacích...

Relevantnějšími problémy jsou velká neefektivita a plýtvání kvůli nefunkčnímu systému alokace kapitálu. Oba problémy jsou spojeny s korupcí a požadavkem na to, jak jsou dluhy a aktiva rozloženy v ekonomice.

Systémové zhroucení však není na pořadu dne. Většina velkých čínských bank je pod státní kontrolou a může poskytovat finanční injekce problémovým korporacím, i když to jen odsouvá problémy do budoucnosti. Klopýtnutí jsou nevyhnutelná, protože Čína se snaží dát tržním silám volnější ruku, ale vláda má dostatek kontroly a zdrojů, aby zabránila širším finančním krachům...

Sladění dvou protichůdných vládních impulsů – větší svobody pro trhy, ale s tvrdou rukou vládních intervencí s cílem udržet stabilitu a pořádek – představuje obtížnou výzvu, se kterou se může vypořádat pouze centrální vláda, v daném případě pod vedením KS Číny, fungující na a vyžadující od všech subjektů státu bezpodmínečné plnění mj. i etických a morálních principů.

Zdroje, kterých si ceníme – čas, peníze, práce, nástroje, půda a suroviny – existují totiž v omezeném množství. Tuto skutečnost se snaží ignorovat kapitalistický systém založený na expanzi válkami, vládními převraty nebo barevnými revolucemi. Zdrojů na uspokojení všech našich potřeb a tužeb prostě není nikdy dost. Tento stav je známý jako nedostatek. Každý občan by si měl uvědomit, že v každém okamžiku je k dispozici konečné množství zdrojů. Vzhledem k tomu, že tyto zdroje jsou omezené, je omezený i počet zboží a služeb, které s nimi můžeme vyrábět. Zkombinuji-li to s faktem, že lidské potřeby se zdají být prakticky nekonečné, je pochopitelné, proč nedostatek je problémem. Řešit tento problém je úkolem sociální politiky...

Čínská vláda si plně uvědomila základní ekonomické problémy: Co vyrábět. Jak vyrábět. Pro koho vyrábět. A že existenci nedostatku čelí každá společnost, bohatá i chudá. Proto si dala za cíl realizovat řešení, dovolující co nejlépe využít omezené výrobní zdroje k uspokojení lidských potřeb, přání a důstojnosti člověka.

Ekonomie ve smyslu umění vést domácnost, poukázala na to, že potřeby člověka nemohou být naplněny. Čím více jsou naše potřeby naplňovány, tím více přání se časem vyvíjí. Z definice vyplývá, že nedostatek znamená omezené množství zdrojů, a že ekonomický problém nemůže být nikdy vyřešen, protože základním ekonomickým problémem je nedostatek. Bez ohledu na to, kolik hmotných předmětů člověk dostane, jeho požadavky nikdy neskončí.

I proto každá společnost musí rozhodovat o tom, jak bude využívat své zdroje: Půda, včetně vody, stromů, rostlin, zvířat atd., ekonomický (ne finanční) kapitál, lidské zdroje fyzické a intelektuální (v západní terminologii lidský kapitál) a podnikání, jako schopnost někoho rozpoznat příležitost k zisku, organizovat ostatní výrobní faktory a přijmout riziko.

Rodiny se musí rozhodnout, zda utratí své peníze za nové auto nebo luxusní dovolenou. Města si musí vybrat, zda dají větší část rozpočtu do policie a požární ochrany, nebo do školství. Státy se musí rozhodnout, zda věnují více prostředků na národní obranu, nebo na ochranu životního prostředí. Ve většině případů prostě není v rozpočtu dost peněz na to, aby se udělalo všechno.

K tomu ode mne:

Reakci na článek J. Campbell bych nazval Nové myšlenky ve starém kabátě, ale raději připomenu:

Jak je to s těmi potřebami? No přece jde o takové uspokojování potřeb, které se mění v rozvoj schopností lidí (tedy inovační potenciál ekonomiky), a ty pak působí na ekonomiku jako největší produktivní síla urychlující ekonomický růst a měnící jeho kvalitu. Jde tedy o produktivní spotřebu. Přitom změna, která se v ekonomice odehraje, je srovnatelná s průmyslovou revolucí, resp. je ještě výraznější. Povede k tomu, že se dominantním sektorem stane sektor produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností. Ekonomický růst nové kvality bude snižovat potřebu surovinových a energetických vstupů naprosto zásadním způsobem. V návaznosti na jednostránkové "desatero" ukážu souvislost bodu 2 s dalšími body:

- Proto je nutné jít tvrdě proti lžidoktríně grýndýlu:

5. Grýndýlovská doktrína je podfuk, resp. jedna z nejperverznějších forem pozičního investování sloužící ke koncentraci majetku, moci a genocidě pozičně i ekonomicky slabších. Racionální a efektivní alternativou je nová kvalita růstu založeného na rozvoji, uchování a uplatnění schopností lidí, inovační dynamice odlehčující ekonomickou zátěž přírody k prahově nízkým hodnotám, zvýšení role a samonosnosti produktivních služeb naplňujících reálné bohatství života lidí.

- Proto potřebujeme komplexní reformy, prostřednictvím nichž budou odvětví produktivních služeb stát na svých vlastních ekonomických nohou, perspektivně budou financovány z ekonomických efektů, o které se zaslouží (včetně vzdělání a včetně sociální práce zaměřené na odstranění handicapů a překonání nejrůznějších forem vyloučení):

4. Dramaticky a historicky bezprecedentně eskalující proces bohatnutí bohatých a chudnutí chudých je nutno zvrátit nejen reformou daňového systému, ale i vytvoření rovných podmínek pro společenský vzestup každého nezávislý na jeho výchozích majetkových poměrech.

...

7. Návazně na reformu penzijního systému je nutné provést vzájemně provázané reformy v oblasti financování struktury vzdělání, péče o zdraví a dalších produktivních služeb.

- Proto nemusíme spoléhat na pomoc zvenčí, protože pro tuto změnu ekonomiky a obnovu pozic ve světě máme v našem Středounijním prostoru mimořádně příznivé předpoklady:

8. Budoucnost našeho národa vidíme v prohlubování všestranné spolupráce v rámci Středounijního prostoru, se kterým nás pojí společná historie i obdobná situace, do které jsme se dostali. Je nutné odmítnou excesy euroatlantické části, která dostala EU do protektorátního vztahu vůči současné globální moci a umožnila ekonomickou genocidu tohoto společenství; té části EU, která nyní iniciováním a podporou konfliktů bezprostředně zasahujících EU otevřela prostor pro pokračování nevykořeněných neokoloniálních přežitků včetně deklarovaného i prakticky uskutečňovaného sápání se po cizích zdrojích (jehož obětí jsme i my) a včetně zjevných forem neorasismu uplatňovaného vůči obyvatelstvu příslušných zemí. Nutno udělat vše pro to, abychom zabránili zničující válce, kterou tato perverzní strategie může vyvolat.

Zpět na hlavní stranu blogu