Koncept degenerace I: Jsem Putinův špión?

17. červenec 2014 | 09.44 |

Překvapilo mě, jak často jsem se setkal s názorem, že disponuji nějakými mimořádnými in-side informacemi, informacemi z kruhu velmi dobře zasvěcených. Někteří mě dokonce podezírají z toho, že jsem Putinův špión. Jinak prý není možné, abych dopředu věděl, jak to dopadne, viz např. následující předpovědi (z doby, kde se ještě vůbec netušilo, jak se bude konflikt na Ukrajině vyvíjet a kam až se vystupňuje):

http://radimvalencik.pise.cz/1179-ukrajina-jak-to-zacalo-a-kam-to-doslo.html

http://radimvalencik.pise.cz/1336-ukrajina-odstartovala-zasadni-globalni-promeny.html

(a jak vždy s oblibou dodávám, půjde to podle scénáře uvedeného v článcích).

Ne, nemám řádné in-side informace, nejsem Putinův špión ani špión nikoho jiného. Prostě jen umím počítat. Tedy přesněji – používat rozum včetně konceptů, které vycházejí z matematických modelů. In-side informacím se dokonce programově vyhýbám. Ze dvou důvodů. Jednak chci ukázat, že pomocí dobré teorie lze vše, co se odehrává, vyčíst z otevřených zdrojů, jednak proto, že ten, kdo si zvykne uvažovat a rozhodovat se podle in-side informací začíná být těmito informacemi řízen, aniž by si to uvědomil. A najednou se stává nástrojem v rukou jiných, aniž by si to sám uvědomil.

Vždy jsem plně důvěřoval rozumu a teorii. Jsem přesvědčen, že žijeme v takovém světě, který jsme schopni rozumem poznávat. A základním nástrojem rozumu je teorie. To platí pro poznávání přírody i společnosti.

0001pt;line-height: normal" class="MsoNormal">Nenechejme se zmást současným stavem teoretické reflexe společenské reality tak, jak jej prezentuje to, co by se dalo nazvat "oficiální vědou". Zde vznikla podobná situace, jako v mediální sféře či v oblasti institucí, které by měly zabezpečit dodržování zákona. Současná společnost se nachází v situaci velmi nebezpečného historického excesu, kdy jde doslova o přežití. To, co se vymklo kontrole a co popíšu, se vůči společnosti chová podobě inteligentně jako nemoc AIDS. Viry AIDS nejdříve napadají ty bílé krvinky, které by měly vznik nemoci zaznamenat. Poté, co jsou likvidovány, nemůže se již organismus ubránit. Velmi obdobným způsobem byl napaden společenský organismus naší globální společnosti. Postupně došlo i na vědu, která ztratila schopnost být kritickou reflexí společenské reality a ukazovat realistická pozitivní východiska z toho, kam jsme se dostali.

Pokusím se velmi stručně a velmi populárně říci, jak prostřednictvím teorie číst, co se odehrává. Budu přitom částečně rekapitulovat výsledky bádání našeho týmu:

Pozitivní vize:

Zhruba v letech 2003-2005 jsme ukázali, že pokud by dostatečně dobře fungoval kapitálový trh, byly by vytvořeny podmínky k tomu, aby každý v souladu se svými přírodou danými dispozicemi mohl plně rozvíjet a uplatňovat se schopnosti.

V dalším období jsme se zabývali otázkou, co tomu brání. Vyšli jsme přitom z toho, co je pro české poměry zvlášť příznačné, totiž to, že o tom, jak se člověk uplatní, nerozhodují jen jeho schopnosti, ale i kontakty. Začali jsme věnovat pozornost sociálním sítím založených na různých typech afinit, tj. spřízněnosti (příbuzenské vztahy, regionální, etnická, náboženská spřízněnost apod.).

Klíčovým se ukázal následující problém (resp. "dvojproblém"):

- Jak vyjádřit efekt investování do pozice v sociálních sítích (a tj. porovnat investování do schopností s investování do pozice).

- Jak ocenit sílu jednotlivých typů afinit, tj. vztahů spřízněnost (a tím ukázat, které sociální sítě budou mít tendenci dominovat, tj. podřizovat si ostatní).

Z toho vzniklo to, co lze nazvat "konceptem degenerace", který je velmi důležitý pro pochopení toho, o co jde.

Koncept degenerace:

Koncept degenerace uvedu nejdříve velmi obecně tak, aby jeho jednotlivé prvky odkazovaly na příslušné modely teorie her.

Jak se projeví afinita mezi hráči a jak na základě toho ocenit její sílu? Dejme tomu, že máme nějakou skupinu hráčů, kteří si rozdělují to, co získali. Koalice, která zvítězí, může pro sebe získat více na úkor ostatních. Pro jednoduchost uvažujme případ tří hráčů. Pokud mezi dvěma z nich existuje nějaká pozitivní afinita, lze přepokládat, že na základě ní vznikne právě koalice těchto dvou hráčů.

Pokud by příslušná afinita neexistovala, pak – což se dá dokázat – by bylo pro každého z hráčů lepší se domluvit na tom, že vytvoří velkou koalici (všech tří hráčů), než riskovat, že s určitou pravděpodobností se každý z hráčů může stát tím, kdo bude diskriminován ostatními dvěma.

Na základě toho lze ocenit vliv afinity. Pokud totiž bude hráč, který by byl diskriminován v důsledku existence pozitivní (jednostranné nebo dvoustranné) afinity mezi ostatními dvěma hráči vědět, jak je tato afinita velká, a pokud bude moci kompenzovat tuto afinitu ústupkem (požadavkem na nižší výplatu), může se obnovit situace, kdy jsou všechny tři dvoučlenné koalice stejně pravděpodobné a kdy se tedy vyplatí vytvořit velkou koalici. Je logické nazvat velikost této kompenzace silou afinity. Afinita se nám pak jeví jako určitá dodatečná výplata k té, kterou by hráč v příslušné koalici získal.

K tomu jako poznámka: Ukázalo se, že pokud má být aparát teorie her použit k vytvoření konceptů umožňujících dešifrovat společenskou realitu, musíme reálné hry považovat za kontextuální, tj. za hry, které se hrají v kontextu dalších her. Pokud např. budeme hledat odpověď na otázku, proč je dodatečná výplata v důsledku určité afinity tak velká, jaká je, musíme hledat vysvětlení v nějaké kontextuální hře, tj. hře, která v realitě s původní hrou souvisí.

Dva typy afinit se ukázaly jako zvlášť významné:

- Ty, které vznikly porušením obecně přijatých zásad (morálních, právních apod., např. ve hře typu Tragédie společného). Konkrétně pak afinity, kdy jeden hráč o druhém ví, že ten druhý porušil obecně přijaté zásady. První hráč by tedy mohl druhého diskreditovat, a tudíž ho vydírá, ale také kryje a (v dalších kontextuálních hrách) protěžuje. Tato afinita je zvlášť významná jednak proto, že pro vydíraného hráče představu značný rozdíl výplat, jednak proto, že ji nelze vykompenzovat právě – třetí hráč (v modelu s více hráči pak ostatní hráči) o ní neví.

- Ty, které jsou spojeny s pozičním investováním. Pokud by se hráč nechtěl ocitnout mimo koalici, která si bude rozdělovat to, co získala, musel by se zdát části své výplaty. Ta by v opakované hře sloužila k ještě většímu predeterminování koalice založené na pozičním investování.

Ve společenské realitě mají tendenci se tyto dva typy afinit propojovat. Konkurence v oblasti pozičního investování vede ty, co chtějí získat nutné prostředky, k porušování obecně přijatých zásad. To je po určitou dobu spojené s rizikem prozrazení a následným trestáním. Dříve nebo později však dojde k tomu, že místo trestu je hráč vydírán, současně ovšem protěžován a kryt. Dochází tak k propojení pozičního investování se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Propojení pozičního investování s bujením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad je pro společenský organismus fatální, může zasáhnout i instituce, které by měly společnost před touto chorobou chránit... Síla propojení majetku, zneužité moci a informační převahy je obrovská.

Co brání degeneraci:

V každé historické době proti konceptu degenerace působí různé obranné prvky. Jedná se zejména o následující:

1. Sklon ke kooperativnímu chování (tím je mj. i dodržování pravidel, ale i ochota něco obětovat ve společný prospěch či dokonce existenciální ochota obětovat se) tak, jak byl do naší psychiky zakódován evolučními hrami, které se hrály od počátku zrodu lidské civilizace. (Zde hledá zdroj morality např. K. Binmore, jehož knížky o reálných hrách patří k tomu nejlepšímu, co je.)

2. Specifika určitých nadřazených institucí, které jsou procesem vzniku a svou historickou kontinuitou dostatečně nadřazené ("nad věcí") a které permanentně obnovují odolnost ostatních institucí. Těch, které mají porušování obecně přijatých zásad bránit. Takovými "supervizory" může být osvícený prezident, ústavní soud, akademická věda, náboženská autorita. (Ovšem pokud už i tyto sféry začínají být kontaminovány, pak...)

3. Konkurence mezi státy. Stát, jehož instituce podlehnou, prostě vyklidí pozici ostatním. Buď se úplně rozpadne, zanikne, je vstřebán jinými státy, nebo dojde k zásadní – více či méně drsné – obnově jeho institucí na úplně jiném základě. (Celé dějiny středově jsou toho příkladem, zde najdeme odpověď na to, proč nájezdy různých kmenů byly tak úspěšné, později se to řešilo revolucemi, válkami...)

Ale co když v monopolárním světě vývoj z hlediska námi prezentovaného konceptu degenerace doroste až na úroveň celé globální společnosti? Co když síla propojení majetku (koncentrujícího se v nestabilních podmínkách se zvyšující se rychlostí), porušování obecně přijatých zásad (jako základ globálního mocenského organismu, "nahoru" mohou jen ti, na které se něco ví) a systematického získávání informací za účelem vydírání (prostřednictvím nejmodernější techniky a enkláv v rámci globálně působících zpravodajských služeb, které se "utrhly ze řetězu") je tak velká, že jí žádná instituce neodolá? – O tom se pokusím něco napsat v dalších pokračováních.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.14 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře