Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

karel mayer: Docent Valenčík si stanovil zajímavý cíl – zpracovat studii o významu teorie v „bouřlivých dobách“. Přesto, že se primárně zaměřuje na „bouřlivé doby“, které zažil (což by ale pro teorii nemělo být nutnou podmínkou), domnívám se, že pro pochopení širších historických souvislostí „bouřlivých dob“ a pro získání nutného nadhledu je nutné „bouřlivé doby“ roku 68, 89 a současnosti doplnit ještě o „bouřlivou dobu“ roku 48 a začít tam. Nejsem sociolog ani demograf abych mohl posoudit vliv časového rozpětí mezi jednotlivými „bouřlivými dobami“ v délce jedné generace (což by samo o sobě mohlo být v lecčem vypovídající) a zůstanu spíše u pohledu politicko-hospodářském.

V prvních poválečných letech měla jednoznačně každá tehdejší politická strana svou představu o řízení společnosti a jejích prioritách a jistě pro to měla i nějaká teoretická zdůvodnění. Podstatné je, že z tohoto souboje vyšla vítězně komunistická představa. Je zřejmé, že komunistická strana alespoň v počáteční fázi uvažovala o jakési národní specifičnosti např. v zachování určitých forem soukromého vlastnictví a tím také určité míry politické plurality. Slabost této představy a její neudržitelnost vyplývala jak z absence relevantní dostatečně propracované teorie, tak ze soudobé mezinárodní situace. Jistě nepřekvapí, že přes počáteční víru se nakonec etabloval systém plně (možná více, než kdekoliv jinde) kopírující sovětský centrálně plánovací, několika stupňový hierarchický a ve své podstatě velmi nepružný systém řízení nejen hospodářství, ale celé společnost. Šlo tedy jednoznačně o systém importovaný, opírající se o teorie založené na konci 20. let 20. století a spojované se Stalinem.

Ať už období 50. a počátku 60. let pokládáme za úspěšné, či nikoliv, faktem zůstává, že se podařilo odstranit dnes již jen obtížně představitelné sociální rozdíly v průmyslově nejrozvinutějších regionech Kladenska a Ostravska a rovněž se podařilo nastartovat proces transformace drobného soukromého zemědělství na velkovýrobní cestou združstevnění.

Přesto řada velkých měst, včetně Prahy, vypadala ve druhé polovině 60. let jako kdyby válka skončila včera. Průběžná nutná revitalizace domovního fondu neexistovala, kvalita služeb již plně „zespolečenštěných“ byla přímo katastrofální, poruchy v zásobování byly jen obtížně pochopitelné. Nikoho jistě nepřekvapí, že se v této době začíná stále silněji objevovat kritika existujícího systému a volání po změně, která je spojována s návratem k soukromým drobným službám. V oblasti řízení průmyslové výroby se řešení vidí v nahrazení centrálního vertikálního několikastupňového řízení horizontálním systémem, kde by jednotlivé samostatné podniky spolu kooperovaly na principu tržních pravidel.

Rok 68 bohužel zastihl vrcholové politické vedení naprosto nepřipravené a místo postupné verifikace jednotlivých teoretických poznatků a jejich postupného uplatňování v praxi se nechalo vmanévrovat do situace, kdy se politické reformy pokládaly za nutnou podmínku pro reformu hospodářskou (na rozdíl např. od dnešní Číny).

Tomuto postupu nerozumělo sovětské vedení a ani vedení ostatních zemí tehdejšího východního bloku, nerozuměl tomu ani západ (v té době bojující s extrémně radikalizovanou studentskou mládeží) a koneckonců tomu ani nerozumělo domácí československé obyvatelstvo.

Ať už z nepochopení nebo jako důsledek tehdejší komplikované mezinárodní situace výsledkem byl Srpen 68. Přitom i v této situaci bylo možné na hospodářských reformách pracovat. Soukromé podnikání ve službách bylo běžné ve východních Německu, rozpad zemědělských družstev a soukromé zemědělské vlastnictví nepředstavovalo žádný problém v Polsku, míra zespolečenštění byla v tehdejším Maďarsku menší, než ve Velké Británii před příchodem Margaret Thatcherové a její politiky privatizace.

Bohužel úprk teoretiků hospodářských reforem – zejména Oty Šika – oslabil argumentační sílu reformního hnutí natolik, že i zbývající sympatizanti začali váhat a celkem bez odporu přistoupili na návrat původního direktivního centrálně plánovacího systémů řízení, který dával záruku alespoň nějaké stability.

Teoretické úvahy roku 68 byly československé a byly vnímány tak zásadně a revolučně, že evokovaly představu Československa jako světlonoše socialismu (s lidskou tváří). Absence i jen elementární pokory pak vedla k tragickým následkům.

Dnes můžeme jen spekulovat, kam by se vývoj ubíral, kdyby celý proces byl řízen lépe a taktičtěji. Nicméně katastrofální výsledek ideového dvojčete – perestrojky – v Sovětském svazu je obecně známý.

Skutečný problém byl totiž někde jinde a otázkou může být, zda si to z tehdejších teoretiků některý vůbec uvědomil. Tou skutečnou příčinou zaostávání socialistického výrobního způsobu bylo nahrazení antagonistického vztahu námezdně pracujících k vlastníkům výrobních prostředků v kapitalismu systémem založeným na vlastnictví výrobních prostředků přímo námezdně pracujícími. Představa, že námezdně pracující za socialismu bude sám o sobě schopen a ochoten generovat větší nadhodnotu než v kapitalistických podmínkách, neměla žádné teoretické zdůvodnění (klasický Marxův vzorec Y = c + v + m stále platil).

Absence reálných tržních cen se samozřejmě promítla i do oblasti odměňování. Nastoupila tuhá mzdová regulace a mzdová nivelizace. Přesto potřeba nějakým způsobem tlačit na zvyšování míry nadhodnoty byla intenzivně, i když možná jen podvědomě pociťována. Řešení se našlo v tzv. socialistické soutěži, v brigádách socialistické práce, v socialistických závazcích, v údernících. Přes evidentně minimální vliv socialistické soutěže na nárůst míry nadhodnoty byla tato hra – stojící na principu win-win - celospolečensky akceptována. Všichni totiž na této hře vydělali – dělnická třída nějakou tou prémií a vedoucí management obdržel Řád práce a silný impuls pro hospodářskou nebo politickou karieru. Jediný, kdo prohrál, byla celá společnost.

Docent Valenčík celkem dobře popisuje pokusy určitých skupin ekonomů vrátit se k teorii a formulovat některá nová řešení. V druhé polovině 80. let jsem pracoval na centrálním orgánu státní správa v odboru, který pracoval na tzv. Komplexním experimentu, v jeho rámci bylo několika podnikům vyčleněným z centrálního plánu umožněno „podnikat“ pouze se třemi povinnými ukazateli (většinou mzdová regulace – brzda inflačního vývoje a podíl zahraničního vývozu na tržbách – nutnost zajištění deviz). S novými teoriemi jsem se zde ale nikdy nesetkal a jejich přesah do praktické hospodářské politiky byl zřejmě nulový ať už důvodu faktické prázdnoty nebo neprůchodnosti přes platná politická dogmata.

Václav Klaus se ve svém článku „Pražské jaro v kontextu šedesátých let“ http://institutvk.cz/clanky/1172.html jasně vyjádřil: „Tato zkušenost (zkušenost z roku 1968 – pozn. KM) nám přesto (a paradoxně) pomohla. Víra v komunismus téměř zmizela v celé společnosti. V listopadu 1989 nikdo nechtěl komunismus zachránit nebo vylepšit. Vylepšení komunismu byla idea roku 1968. V roce 1989 nikdo z nás neusiloval o „Socialismus s lidskou tváří“. Nechtěli jsme žádnou třetí cestu mezi kapitalismem a komunismem. Chtěli jsme kapitalismus, svobodné tržní hospodářství, pluralitní parlamentní demokracii“.

Právě Klausův návrat k teorii tradiční liberální politické ekonomie Miltona Friedmana nakonec zvítězil a byl většinou společnosti přijat. Naprosto přesně totiž odpovídal vznikajícímu kapitalismu drobných živnostníků, pro které „primitivní“ kapitalismus laissez faire byl ideální. Šlo o teorii ověřenou, importovanou ze zahraničí a tedy úspěšnou.

Od roku 1989 uběhlo třicet let a do popředí se dostává nová generace. Starší generace jsou zhusta zděšeny. To, co platilo před třiceti lety a k čemu jsme se upínali, se v současné době dostává do polohy jen obtížně pochopitelné.

Přes velký obdiv k Václavu Klausovi si nejsem zcela jist, zda z této strany budeme opět „zachráněni“, kapitalismus laissez faire zmizel. Evropa a celý svět se výrazně posunuly, globalizace se zintenzivňuje. Představa, že opět, jako v roce 1968 nalezneme vlastní všespasitelný lék, aplikovatelný od nás na celý svět, mne spíše znepokojuje. Většina domácích politických i zájmových subjektů nedisponuje žádnou relevantní teorií odpovídající na výzvy dnešní „bouřlivé doby“ a ty subjekty, které se o to pokouší vyvolávají spíše obavy. A protože ani v minulosti se československá/česká teorie příliš neosvědčila, dával bych opět přednost „importu“. Místo často oprávněného, místy však tendenčního kritizování evropských struktur by bylo užitečnější aktivně se podílet na tvorbě nových evropských teorií a v rámci nich „hledat své místo na slunci“.

radimvalencik: Velmi se mi líbí, dík.
Jsem i pro podíl na tvorbě evropských teorií, ale co importovat?
Možná mám nedostatečný přehled, ale marně hledám parťáka.

---
radimvalencik.pise.cz

karel mayer: Myslím, že to je přesně ono - není žádný parťák. Ale opravdu není? Nebo jsme ho ještě nenašli? Nebo ho dokonce ani nehledali? "My, tady doma" přece nejlépe víme, kde je pravda a jak zvládnout současnou "bouřlivou dobu".
Nedovedu si představit, že v celé struktuře EU jsou jen nezodpovědní pomatenci. Pokud vím, jste členem ČSSD a za tuto stranu je několik poslanců v EP. Ví někdo, jak oni vidí současnou "bouřlivou dobu". Jejich mandát jim pomalu končí a tak by mohli začít pracovat trochu svobodněji a koncepčněji, začít budovat nějaký myšlenkově souznící tým. Jde mi jen o to, abychom doma nevymýšleli "národní ptákoviny", zatímco Evropa hledá své místo v globálním světě.

radimvalencik: Hledal jsem v rámci svých možností, ale nenašel. Z několika setkání, kterých se účastnili zejména lidé z Německa, jsem byl smutný. Není to namyšlenost, ale asi je to opravdu složité,. Myslel jsem, že Vy o něčem víte.

---
radimvalencik.pise.cz

karel mayer: Bohužel, v tom Vás zklamu. Naposledy jsem si k ekonomické teorii přičichl hned po VŠ, když jsem nastoupil do ekonomického výzkumu do odboru socialistické ekonomické integrace(!). Pak jsem přešel do obchodu a výroby a posledních 30 let pracoval buď ve své firmě nebo v podnicích nadnárodních korporací.
Přesto bych to neviděl úplně beznadějně. Kontakty by se určitě našly. Myslím, že pokud bychom to mysleli vážně, bylo by nutné tuto zárodečnou "pracovní skupinu" nějakým způsoben institucionalizovat, aby se s námi vůbec někdo seriozně bavil.

radimvalencik: Což o to, tým tu máme. Bohužel současný způsob hodnocení (bodování) vědy ji velmi účinně sterilizuje (aby náhodou neřešila něco, co má praktickou relevanci), a to u nás i v zahraničí. Destrukce přišla poměrně rychle, takže se vztahy rozpadly rychleji, než se na bázi rozumných výzkumů mohly začít znovu navazovat. Ale nějaké dílčí výsledky jsou.

---
radimvalencik.pise.cz

karel mayer: To, že jsem po škole pracoval ve výzkumu, neznamená, že jsem výzkumník, vědecký typ. Proto jsem také z výzkumáku po čtyřech letech odešel do praxe a už se nikdy nevrátil (v psaní do šuplete jsem smysl života neviděl). Tím chci pouze říci, že mě až tak nepřekvapuje, že teoretický výzkum nemá na růžích ustláno. Výsledky tehdy, stejně zřejmě jako dnes, končí zhusta oponenturou. Praxe mi bohužel ukázala, že výzkum jde často tvrdohlavě svou cestou a aplikovatelnost výsledků výzkumu v praxi vůbec neřeší.
Osobně žádné výzkumnické ambice nemám a myslím, že v první fázi by úplně stačila alespoň hrubá inventura toho, co je dnes v Evropě "na stole", jak to vidí okolo nás.