Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Acting white- Barack Obama

Kvůli klíčové myšlence, kterou přednesl na mítinku národních demokratů, se stala přes noc z téměř neznámého mladého senátora z Illinois Baracka Obamy mediální senzace (a figurka zájmu amerických monopolistů), jež jej představovala jako skvělou mladou (černošskou) naději demokratické strany. Také pevně zakotvila frázi "jednat jako běloch" v povědomí Američanů: "Děti nemohou dosáhnout úspěchu, dokud nezlepšíme jejich životní vyhlídky, nevypneme televizní přijímače a nevykořeníme tu pomluvu, jež říká, že mladý černoch s knihou jedná jako běloch."
"Acting white" je kontroverzní myšlenka, podle níž jsou snaživé černošské děti považovány za zrádce rasy a jsou systematicky pranýřovány svými spolužáky a možná i rodiči anebo jinými dětskými vzory. Je to moderní příklad myšlenky starší školy, tedy že to, co Afroameričany brzdí, je afroamerická kultura. Tuto myšlenku je těžké vůbec i vyslovit. Když mladý černošský ekonom Glenn Laury v roce 1984 promlouval k veteránům, kteří sepisovali občanská práva, tvrdil, že rasismus už není překážkou: jsou jí chyby černošského společenství. Na konci proslovu vdova po Martinu Lutherovi Kingovi Caretta Scott Kingová tiše plakala.
Jakkoliv kontroverzní to je myšlenka, Roland Fryer měl pocit, že je hodna bližšího prozkoumání. Fryer si stejně jako Laury a Obama zcela jasně uvědomoval, že možnost "acting white" je třeba brát vážně. Fryer vyšel z prostředí, které mohlo být jen těžko podporou akademického vzdělání. Osm z deseti jeho nejbližších rodinných příslušníků bud' zemřelo v mladém věku, anebo strávilo nějaký čas ve vězení. Mnozí z jeho příbuzných vyráběli nebo prodávali kokain a jeho bratranec byl zavražděn.
Fryer učinil rozhodnutí, že půjde na vysokou školu, téměř omylem. Když mu bylo patnáct let, jeho kamarádi ho chtěli vzít s sebou na "vloupačku", ale on z toho vybruslil, protože byl vyvedený z míry kvůli tomu, jak jej toho dne ponižovali bělošští policisté. Jeho kamarádi se vloupání zúčastnili a skončili ve vězení; Fryer se rozhodl pro studium. Místo aby sklízel pochvaly, jeho nově objevené akademické nadšení se zdálo být hrozbou pro ty, kdo jej měli podporovat. V silně emotivní konverzaci se spisovatelem Stephenem Dubnerem si Fryer vzpomíná na reakci svého vlastního otce, když mu Fryer řekl, že začíná studovat na Texaské univerzitě: "Nezajímá mě, kolik se toho naučíš, ani jak úspěšným se staneš, protože stejně zůstaneš negrem."
Jenže počkat. Ze strany Baracka Obamy mohlo být politicky výhodné trend "acting white" odsuzovat. Tato myšlenka, podle níž jsou děti černochů- jako mladý Glenn Laury- brzděny nelibostí lidí kolem nich, se přesně shodovala se zkušenostmi, jež měl z mládí Roland Fryer. Jenže kde je nějaký důkaz? Fenomén "acting white" studovalo množství badatelů; formulovali jej jako tendenci, v jejímž rámci jsou pilní anebo chytří studenti šikanováni anebo ztrácejí přízeň svých kamarádů ve větší míře,když jsou černochy, než kdyby byli bělochy. Nicméně precizní kvantitativní výzkum, jenž zkoumal, jak oblíbení jsou úspěšní a méně úspěšní studenti ve skutečnosti, dokazoval, že "acting white" je jen mýtus.
Máme tedy důkaz, že tento fenomén existuje. Jak se k tomu postavíme? Používání tohoto termínu jakožto nadávky vypadá jako naprosto iracionální. Ti, kteří fenomén "acting white" připouštějí, jej obyčejně kladou za vinu kulturním faktorům. Pokud jste zaměření levicově, nadávka "jednat jako běloch" je reakcí zjizvené duše na rasistickou společnost. Pokud myslíte více pravicově, možná byste raději mluvili o komplexu oběti. Je treba ekonoma, abychom si uvědomili, že ostrakismus ukrytý
v "acting white", i když tragický, je dokonale racionální.
Nyní uvidíme proč. Pro typického bělošského studenta neznamená usilovné studium cestu k úniku ze společnosti, která jel obklopuje. Jeho rodiče, širší rodina i kamarádi pracuji v takových zaměstnáních, ke kterým je potřeba vzdělání. Jenže dokud jsou Afroameričané znevýhodňováni,a shromážděni v ghettech, černošský student, jenž usilovně studuje, získavá možnost uniknout z chudoby, kriminality a deprivace - a od lidí kolem něj. To se ostatním nemusí líbit. Lidé nemají rádi, když vidí, že jejich kamarádi plánují únik; i pouhá tato možnost nás znervózňuje. Abychom si pomohli analogii- řekli byste svému šéfovi, že se učíte, abyste mohli změnit práci? Řekněme, že jste recepční v reklamní agentuře, ale chodíte na večerní lekce práva. Váš šéf možná přijme vaše rozhodnutí s pokrčením ramen, ale určitě s vámi nebude počítat v dlouhodobých plánech svého podniku. Kdyby se chystal někoho z podniku povýšit, můžete si být jisti, že vaše jméno nebude mezi prvními v jeho
seznamu, ale pokud by někoho potřeboval propustit, klidně by tam mohlo být. Neboť váš šéf ví, že byste mohli odejít, kdykoli by se vám zlíbilo. Vaše možnost úniku znamená, že se vám nedá důvěřovat.
Tento fenomén zdaleka není výsadou pouze Afroameričanů; u zanedbávaných
menšin je zcela běžné, že nedůvěřují těm, kdo se stavějí mimo specifické zájmy komunity, aby nabyli schopností, jež se cení na globálním trhu práce. Fryer poukazuje na analogie k "acting white"v tak různorodých komunitách, jako jsou britská dělnická třída (tento příklad se přesně shoduje s mými zkušenostmi ze školy), italští imigranti v bostonské čtvrti West End, Maurové na Novém Zélandu a Burakumiové, v tradiční japonská nejnižší společenská skupina. A tak zjišťujeme, že celé to smutné stigma způsobené fenoménem "acting white", který na první pohled není nic víc a nic míň než kulturní nemoc, vychází z matematiky von neumannovského stylu stejně nevyhnutelně jako pokerové blufy o kterých jsem se již v předešlém komentáři zmínil.
Dosud nám tyto řádky představovaly pochmurný obraz skutečnosti. Za prvé, rasismus může být racionální - v tom smyslu, že i když je děsivý, může být výnosný pro zaměstnavatele. Za druhé, kvůli racionálnímu rasismu je pro děti černochů racionální studovat méně. Za třetí, u znevýhodňované skupiny, jež racionálně drží pohromadě, je přirozené, že děti, které se i přes potíže rozhodnou studovat, za to budou potrestány svými nejbližšími. Je to nešťastný příběh, jenže rozpoznání problémů je prvním krokem k jejich řešení. Jelikož mladé černochy brzdí tolik různých sil, budeme potřebovat víc než jen jedno řešení, které by se vypořádalo se všemi z nich. Nicméně i přesto již z toho můžeme vyvodit několik závěrů.
Rasismus, či ponížení imigrantů a lidí z nejnižších společenských skupin je voda na mlýn strukturám vzájemného krytí poručování obecně přijatelných zásad, jelikož mohou tyto jedince zmanipulovat stejně jako zmanipulovali součastného prezidenta, stejně jako si kdysi Andrew Carnegie, J. P. Morganovi a Johnu D.Rockefellerovi. J. P. Morgan, Rockefeller, Warburg a Schiff půjčilili GB a F celkem 3 mld. USD na válku, plus 6 mld. přes nesplacené exporty.
Pokud je 200 mil. úrok při řekněme 10%, tak sám Rockeffeler měl ve válce slušné 2 mld. USD.Celá tato částka je hodná toho, aby tito „dobří podnikatelé“ donutili USA jít do války a jistit jejich investice. Jak víme, tak podcenili V.I. Lenina. Lenin v roku 1919 nabídl obrovské uzemí CCCP (Ruska) - 2/5 rozlohy vyměnou za uznaní jeho komunistické vlády a ekonomicku pomoc. Lenin slíbil vytvorit nekomunistické státy v baltském regionu, v oblasti Archangelsku, a západního Běloruska. Nabídl polovinu Ukrajiny, Krymu, Uralu celou Sibiř (vzpomeňme si na historii CS legií).
Páni US podnikatelé (bankéři) a politici odmítli... stačilo, že Romanovci byli odstraňeni (odplata za židovské pohromy) a pro Rusko měli jiné plány.
Prvním je, že nejvíce by měly proti rasismu bojovat úřady, protože k němu mají větší sklony než podniky, které čelí nelítostné konkurenci. V případě, že je rasismus kategorický - tedy je čirou rigidností – podrážejí soukromé společnosti nohy samy sobě, nechají-li svým rasistickým manažerům volné otěže. Jejich konkurenti si zmanipulovaných přijímacích pohovorů všimnou a využijí je tak, že si odstrčené talentované lidi uzmou pro sebe. Tento proces může nějaký čas trvat, ale můžeme identifikovat alespoň tuto jednu sílu, která spolehlivě funguje proti rasismu.Podle mě je Obama ve stejných kleští monopolistů, stejně jako byli američtí prezidenti v kleštích v první světové válce, druhé světové válce, válce studené a těch dalších. To co se za války Severu proti Jihu američtí monopolisti naučili, vesele dale šíří skrze “acting white“ Obamu dále.