Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Další vynikající postřeh o této personě. Její skupinová konformita, tedy jak autor vhodně popisuje její omezenost postrádá jakýkoliv vztah k svobodám jednotlivce. A na tom liberálům (pravým či levým) vždy velmi záleželo. Nebudu zde rozvíjet známou historii ODS spojenou s dámami Libuší Benešovou a Hanou Marvanovou ovšem Elsa je
poslední (a osobnostně nejslabší) ze staré party, kdo se v partajním koutě udržel. Osobně chápu, že gestapačka Elza ve svém krámku neměla dílka z politické filosofie, zejména její idealistické školy. Základní učení této skupiny tkví v tom, že v jakékoliv instituci (tedy i Elzině ODS,1.místopředseda se včera leadera politické kampaně pragmaticky vzdal) musíme rozlišovat individuální vůli (např. chování poslanců Floriána a Úlehly), jak existuje v kterémkoli daném okamžiku za měnících se vnějších vlivů, od obecné vůle (tedy Elziny,ona hlavně usiluje o premiérský stolec), o níž se předpokládá, že je vlastní všem a stejná ve všech; sociální morálka je založena na druhé z nich. Tento názor je vyjádřen v dílech mě velmi blízkých J.J.Rousseaua,I Kanta, T. H.Greena. J. J. Rousseau, The Social Contract, anglický překlad, New York and London: G. P. Putman's Sons, druhé, opravené vydání, 1906, říká:" "Jestliže protichůdnost individuálních zájmů učinila nezbytným ustavení společnosti, je to shoda týchž zájmů, která to učinila možným"! Green: "Nemůže existovat právo bez vědomí společného zájmu mezi členy společnosti. Bez toho by mohla existovat jistá moc na straně jednotlivců, ale tato moc by nebyla ostatními uznána jako moc, k jejímuž výkonu dávají oni svolení, ani by neexistoval požadavek takového uznáni; a bez takového uznání nebo požadavku po uznání nemůže existovat právo" (T. H. Green, Lectures on the Principle of political Obligation, New York and London: Longmans,Green and Co., 1895, str. 48); "Nikdo tedy nemůže mít právo s výjimkou toho, jež má jako člen společnosti a takové společnosti, ve které je nějaké společné dobro uznáno jako jejich vlastni ideální dobro, jako takové dobro, které by mělonastat pro každého z nich".Dále pak Green uvádí "Pro (základ politické neboli svobodné společnosti) je nezbytné, nikoli aby se každý, kdo podléhá zákonům, musel podílet na jejich odhlasování, tím méně aby musel souhlasit s jejich uplatňováním vůči sobě, ale aby tento základ představoval myšlenku společného dobra, které každý člen společnosti může učinit svým dobrem v té míře, v jaké je racionální, tj. schopný utvoření pojmu obecného dobra, jakkoli zvláštní důvody ho mohou vést k jeho zanedbávání, které pak vyžaduje použití síly, aby se mu zabránilo v činěni toho, čeho by se, pokud by byl ovlivňován pojmem obecného dobra, sám ochotně zdržel" (Green, tamtéž, str. 126).
Na druhé straně si gestapačka Elza (s osobní ambicí na premiérku,kdysi vyznamné země)vůbec neuvědomuje,že hospodářský a politický život bez konfliktů je představou čistě utopickou. Společnost založená na neposkvrněném altruismu, kde by si občané ve všem ustupovali a dávali přednost, by zanikla snad ještě dříve, než společnost založená na čistém sociálním darwinismu. Kdyby každému všechny neoprávněné požadavky a neřesti bez náležité penalizace prošly, kdo by se namáhal o něco pozitivního usilovat? Konflikty zájmů jsou tedy nutným zlem, nebo, chceme-li, utajeným dobrem.
Abychom se při jejich náhodném nakupení nehroutili, je nutné se s nimi seznámit a umět z nich najít přijatelná východiska. Což ambiciózní knihovnici při strašením datumy pádu socialismu s lidskou tváří a následného pádu Železné opony těžce nedochází.
Immanuel Kant nejsystematičtěji rozvinul idealistické hledisko v morálce. Jak víme rozlišoval tři imperativy, kterým je vystaven jednotlivec: technický, pragmatický a morální. Technický imperativ je totožný s tím, co jsme zde nazvali okolím; představuje znalost prostředků nutných k dosažení daných cílů. Pragmatický imperativ je zaměření
jednotlivce na hledání jeho štěstí; to odpovídá našim individuálním uspóřádáním společenských alternativ. Podle Kanta je štěstí vágním a nejistým vodítkem k akci. Pro gestapačku Elzu je to touha vepsat se do dějin a nosit hadry a schmuky hrazené z eráru,aby reprezentovala sebe ludvíkovsky v pravidle společenské konformity, jako stát. Tyto dva imperativy jsou nahodilé povahy a chybí jim ona nejvyšší nezbytnost, která by měla charakterizovat morální imperativ; proto o nich Kant hovoří jako o hypotetických imperativech na rozdíl od morálního imperativu, který je kategorickým imperativem majícím objektivní existenci. Morální imperativ v určitém smyslu odpovídá našemu pojetí společenského uspořádání, (který zjevně gestapačka Elza se spolutvůrkyni nagyatury postrádala),ale je také individuálním uspořádáním pro každého jednotlivce; to je vůle, kterou by měl mít každý jednotlivec, kdyby byl plně racionální.
Obsah morálního imperativu vyplývá z jeho kategorické povahy.Morální neboli kategorický imperativ musí mít plnou meziosobní platnost; to je Kantův princip autonomie vůle. Aby byl tento princip splněn, musí každý jednotlivec považovat každého jiného jednotlivce za cíl sám o sobě(I. Kant, Fundamental Principles of the Metaphysic of Morals, v díle Kanťs Critique of Practical Reason and Other Works on the Theory
of Ethics, anglický překlad T. K. Abbotta) Kantovo slavné pravidlo kategorického
imperativu spočívá pak v přijetí takových principů chování, že kdyby je každý dodržoval, nevedly by k žádnému vnitřnímu sporu.Což je pro možné modelování v teorii her velmi silný závěr.
Skupina jednotlivců, z nichž je každý racionálně poslušný morálního imperativu, tvoří "království cílů" - řečeno v naší terminologii,tvoří společnost s uspokojivou funkcí společenského blahobytu tak jak ji navrhl Kenneth J. Arrow.
Idealistické učení pak může být shrnuto výrokem, že každý jednotlivec má dvě uspořádání: jedno, které řídí jeho chováni v každodenním životě, a jedno, které by platilo za nějakých ideálních podmínek a které je v určitém smyslu pravdivější než
první uspořádání. Za důležité pro společenský výběr je považováno toto druhé uspořádání a předpokládá se, že existuje naprostá jednomyslnost, pokud se týká tohoto pravdivějšího uspořádání. A to je přesně to,co chceme v herní teorii modelovat a porovnávat se skutky spojené s realitou.