Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Je vidět,že autor tohoto dílu seriálu Hra: Co přinesl …. našel v povodí Dunajce protékajícího Belanskými Tatrami sílu pro napsání nejzdařilejšího dílu seriálu v tomto roce. O tom, že možná povolební koaliční spolupráce se bude muset chovat aditivně,jsem již něco málo v komentářích poznamenal. Tedy heslo Slávku a Kubo…bez aditivity koaliční vládnutí nebude. K tomutu članku bych si dovolil napsat malé doplnění.
Strategické chování v námi zkoumaných hrách zahrnuje několik složek. Subjekt, kterého se hra týká (takže i daňový poplatník,jako zdánlivý neaktér) by měl vědět, jakému výsledku situace vlastně dává přednost a umí tedy přijímat individuální rozhodnutí, která mu takový výsledek přiblíží, a měl by umět reagovat na úmysly a jednání ostatních účastníků situace a jejich snahu do ní zasahovat. Ovšem v podmínkách insticionálních by měl také být schopen hledání spolupráce a kompromisu tam, kde jsou účelné např. v sestavení vlády, zákonodárné funkci PS,petici proti vládě atd.
Vzhledem k tomu,že zde autor komentuje chování v politice a řízení českého státu pokládám za nutné a užitečné pro další čtenáře poznamenat, že žádný z obou typů kooperativních her nepředpokládá nějaký „kolektivismus“ (ve smyslu,aby se Češi měli lépe, viz. články Honzy Macháčka a jiných pravdoláskařů ) ovšem ve smyslu přednosti pro zájmy jakékoliv koalice před zájmy vlastními !!! Jedině,tak má sdružování a demokracie ve svobodné společnosti racionální smysl a schopnost dlouhodobého přežití. Každý hramiprotřený hráč (e.g. prezidendent Miloš Zeman) i v kooperativní hře hraje sám za sebe a sleduje svůj vlastní užitek. Své chování koordinuje s ostatními, jen pokud se tím vyhne reálnému riziku vlastní ztráty z neřízených výkyvů. Krajním ústupkem kooperativnímu duchu koalice je takzvaný „předpoklad silné motivace“, podle kterého jsou hráči ochotni změnit svou strategii v zájmu partnerů, aniž na tom sami „vydělají“, ovšem jen tehdy, jestliže tím na své výhře také nic neztratí. Při takovém individualismu chování hráčů asi moc nepřekvapí, že pojem „spravedlivého“ rozdělení společné výplaty v koalici vyžaduje vnesení dalších předpokladů, víceméně rovnocenných představě nějakého vnějšího „rozhodčího“ v game theory zvaného arbitra, který určí kritéria „spravedlnosti“.
Výměnu informaci mezi hráči můžeme, zejména pokud je oboustranně vědomá a úmyslná, také považovat za jistou formu spolupráce. Především ale je poskytování a vyhledávání informací případně šíření desinformací nezanedbatelnou složkou strategického chování a v tomto smyslu do našich úvah také patří. Problematika úlohy informací (a medií) ve strategické hře je široce rozvětvená, poměrně složitá a v řadě otázek ještě neustálená. Navíc se v ní v ještě větší míře než jinde setkává matematická teorie her s problémy nematematických oborů, jakými jsou psychologie, socilogie, politologie mající své místo v autorem zmiňované společnosti produktivních služeb. Nejde se tedy jenom zaměřit na úzký úsek, který je patrně nejbližší teoretickohernímu způsobu myšlení. Jde nám pouze o to, rozklíčovat stav situace, kdy se manipulace s informacemi vůbec vyplatí (viz. Nečasovo mlžení v momentě odhalení nagyotury) a jaké náklady jsou při tom ještě přijatelné (nebo přiměřené).
Sama podstata kooperativních a koaličních modelů teorie koaličních her předpokládá, že hráč je ke spolupráci ochoten a že je srozuměn i s tím, že nějakým způsobem také vyjde vstříc potřebám svých partnerů v koalici, ne jinak tomu tak je i v koalicích vzájemného krytí obecně přijatelných zásad. Současně stále platí zásada, o které se autor stránek zmíňuje už v článcích Teorie her jako bojové umění, týkající se příkladu "vězňova dilematu". Jde v ní o to, že každý hráč "hraje sám za sebe", sleduje svůj vlastní užitek a není ochoten přistoupit na jeho snížení. Oba požadavky vypadají těžko smiřitelné, přesto je hráči musí sladit. Stává se to především ve dvou typech situací. Na první se vztahuje tak zvaný ''princip koaliční solidarity". Spočívá v zásadě, že člen koalice je ochoten přistoupit na spolupráci (viz TOP09 a LIDEM při společném postupu pod názvem “koalice 101”) a to je v konečném důsledku na rozdělení užitku (např. část vládních výdajů nalít skrze ČD do volebních kampaní), která je pro jeho partnery v koalici výhodná, pokud nevede ke snížení jeho vlastního užitku (nevyžaduje tedy, aby se i jeho výplata zvýšila- stačí, že se nesníží). Druhá situace, kdy hráč musí sladit své požadavky s nároky spoluhráčů, je etapa vyjednávání o rozdělení výhry mezi členy koalice (porcování medvěda při schvalování státního rozpočtu). Každý z nich by, přirozeně, chtěl dostat vše a ostatním nedat nic. Přitom musí přijmout kompromis, který respektuje jednak potřebu zachovat koalici (motivovat partnery ke spolupráci), jednak také úctu k nějakému pojetí "spravedlnosti".