Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
ANALÝZY A KOMENTÁŘE AKTUÁLNĺHO DĚNĺ PŘED ŘĺJNOVÝMI VOLBAMI DO PS Z HLEDISKA VYTVOŘENĺ PŘEDPOKLADŮ PRO SKUTEČNÉ REFORMY
Do seriálu o volbách zařazuji dříve napsaný článek, který spolu s předcházejícím a následujícími popisuje jednu z významných determinant letošních voleb:
Navazuji na článek ""Případ Pelikán", Zeman a vztah teorie – praxe", viz:
V tomto pokračování se pokusím říci něco víc o globálním rozměru dané problematiky, který souvisí s činností zpravodajských struktur.
Zpravodajské struktury vždy podstatným způsobem využívají kompromitující materiály, a tudíž vždy v dějinách docházelo k jejich styku a propojování se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Nekontrolovatelnost zpravodajských služeb v podmínkách monopolárního světa vedla k tomu, že začalo fungovat jádro globální moci, které se vytvořilo mimo viditelnou (volenou a jmenovanou) oblast reprezentace států. Místo, aby politická reprezentace státu (zejména toho nejvlivnějšího a nejsilnějšího) dosazovala osoby do klíčových funkcí v uvedených strukturách, začaly tyto struktury dosazovat "své lidi" do politické reprezentace i viditelných struktur řízení zpravodajských služeb (ale i finančních institucí včetně globálního bankovního systému).
Mohli jsme doslova v přímém přenosu amerických voleb sledovat, jak tento systém pracoval na dosazení Clintonové a nyní můžeme sledovat, jak se snaží prosazovat "své lidi" do Trumpovy administrativy a zejména do viditelné reprezentace zpravodajských struktur. A můžeme také vyhodnotit sílu a razanci, se kterou to dělá, míru, v jaké ovládá mediální mainstream.
Ale to je trochu jiný příběh. V souvislosti s "Případem Pelikán" nás zajímá zejména to, jak se tento globální kontext promítá do našich lokálních podmínek. Zde je nejdůležitější pochopit roli toho, co nazývám "základní ideové paradigma jádra současné globální moci". Jde totiž o to, že fungování jádra globální mocí (i toho dnes již zdegenerovaného, rozpadajícího se a procházejícího složitou metamorfózou) musí rozpoznat potenciální slouhy všech kategorií a ve všech regiónech, odlišit je o těch, kteří by "vybočili z řady", vnesli do systému herezi nebo, nedejbůh!, snahu o jeho reformu.
A tak si jádro globální moci vytvořilo základní ideové paradigma, které tuto roli plní. Je založena na vyvolávání a vyhrocování konfliktů prostřednictvím demonstrativního používání dvojího metru k posuzování tzv. "lidských práv" (V. Klaus poměrně přesně hovoří o odlišnosti mezi obranou lidských práv a doktrínou lidských práv), "mezinárodního práva", "fungování demokracie". Občas sáhne i k čitelným provokacím, kdy ten, kdo zapochybuje, je z kategorií slouhovství vyřazen. Kdo chvíli zaváhá a začne používat střízlivý rozum, kdo by se snažil aplikovat stejný metr, kdo by se pokusil oslabit hrocení konfliktů či bránit jejich vyvolání, ten se ocitá mimo základní ideové paradigma. Pokud byl napojen na přísun inside informací (informujících o tom, jaké řešení bude prestižně a za každou cenu prosazováno), ten se ocitne bez těchto informací. Pokud má i nadále určitý lokální vliv, začne být brát jako lokální nepřítel č. 1, začne být právě k němu uplatňován dvojí metr, zapracuje mediální mainstream, začne se pracovat na rozdělení společnosti ve vztahu k němu...
A protože, každý, kdo se dostal někam výš ve struktuře lokální moci (postavením v institucionálních strukturách, svým majetkem), se tam dostal v logice fungování struktur založených na vzájemném krytí právě díky porušování obecně přijatých zásad (tím, že je vydíratelný a difamovatelný), je i snadno zranitelný. A hlavně – všichni ve všech kategoriích slouhů globální moci si uvědomují, že nyní přijde demonstrativní uplatnění dvojího metru právě vůči tomuto nepříteli č. 1.
Jak se odmítnutím role slouhy slouhů propracoval k hodnosti "nepřítele č. 1" Miloš Zeman, to lze vysledovat i do minulosti celkem dobře. Je obtížně manipulovatelný, byl vždy opozičník a hlavně nemá rád tupce. Tupé slouhy slouhů (jejichž roli ve svém vlastním případě odmítnul) a jejich poskoky. Svou roli sehrála i jeho averze k hromadění majetku a zkušenost z toho, jak brutálně byl ke slouhovství v době svého premiérování, když byl donucen přispět k bombardování Jugoslávie. Na podlost globální moci nikdy nezapomněl a ta nikdy nezapomněla, že nezapomene.
Otázkou je, jak se do této čestné kategorie "nepřítele č. 1" propracoval Babiš. Jen "kádrovým profilem" z minulosti se to vysvětlit nedá. Ten mají stejný či ještě horší mnozí z těch, kdo slouží v kategorii poskoků současné globální moci, konkrétně pak v subkategorii bílých koní, kteří se navenek jeví jako oligarchové, či kandidátů na slouhy slouhů. Možná, že sehrálo roli to, že je o něco starší, a tudíž více zkušený a méně manipulovatelný. Babiš se však snažil neprovokovat – do klíčových míst své struktury dosadil i slouhy slouhů současné globální moci jako třeba i Stropnického či Teličku. Při vyjadřování se k "testovacím otázkám" hovořil vždy velmi opatrně a většinou za sebe nechal sdělovat stanoviska právě slouhy slouhů či jejich poskoky. Myslím, že to byla spíše konkurence v oblasti slouhovství, která Babiše vymrštila mimo gravitační pole slouhovství.
Ještě méně je jasné, proč v Babiše většinová společnost, která fungování současné globální moci a jeho dysfunkce vnímá spíše jen pocitově a intuitivně, v určité vzpouře, do které byl vytlačen, podržela. Odkud se vzala taková podpora, přestože vůbec není jasné, k čemu se sám Babiš dopracuje a jakou roli v naší malé české soudobé historii sehraje. Patrně to neví ani on sám, protože ho čeká ještě velké manévrování, řešení dilemat, kdy šlápnout na plyn a kdy na brzdu.
Postoj české veřejnosti k Babišovi je patrně spojen s tím, jak se proces degenerace a následného rozpadu i oslabování vlivu jádra současné globální moci stává čitelným i v našich lokálních podmínkách, jakou roli zde hraje zkušenost z toho, co se odehrávalo při degeneraci a rozpadu sovětské moci. A Sobotkovy demonstrativní manévry loajality vůči slouhovství globální moci proces emancipace českého (pochopitelně včetně moravského) veřejného mínění jen urychlují.
(Pokračování zítra)