Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Racionální řešení vyjednávání - jádro pudla česke neschopnosti a tuposti v politických strategiích ČR

Jak herní teorie a její obsáhlá literatura říká, je výsledkem vyjednávání jakýchkoliv koalic (buď jedné společné koalice všech hráčů, která je potřeba např. k získání většiny v parlamentu, vyslovení důvěry vlády ve sněmovně nebo rozpuštění dolní komory nebo rozkladu množiny všech hráčů do několika koalic – tento jev literatura nazývá koaliční strukturou. Kde každý hráč je členem právě jedné z koalic a rozhoduje o rozdělení užitku uvnitř koalic. Výsledky vyjednávání (tj. koalice a dělení užitků), které odpovídá principům racionality, považujeme za řešení problému.
Nejjednodušší je splnit princip koaliční racionality. Z něj vyplývá, že žádná koalice nepřijme rozdělení svého užitku mezi své členy, jestliže je k dispozici jiné pro všechny členy koalice výhodnější řešení.
Upororňuji na to, že hráči, narozdíl od českých politiků [ za modré je to např. v kuolárech PS ČR zvaná gestapačka Elza (viz článek LN, a inspirace v Ilze Koch, zdůvodu zrušení přídavků matkám samoživitelkám); nebo za oranžové mediální plácal zvaný Zubatá pleš] jsou v teorii her racionální, tudíž situace jsou snadněji modelovatelnější a optimální řešení se dají najít poměrně rychle a spolehlivě. Toto rozdělení užitku v koalici, která nelze v tomto smyslu zlepšit, tvoří celou (zpravidla dost rozsáhlou) množinu nazývanou Paretovo optimum dané koalice (podle italského ekonoma Vilfreda Pareta, již na těchto stránkách nejednou zmíněného).
Ovšem naskýtá se splnění principu individuální racionality mohou hráči zajistit vlastním rozumným chováním a budou jej více preferovat před jednodušším a u poslanců státotvornějším principem koaliční racionality. Prostě nevstoupí do koalice (nebo ji opustí (podívejme na počet nezařazených poslanců v PS ČR), jestliže jim její rozdělení užitku nabízí méně, než kolik jim poskytuje buď samostatná existence, nebo spolupráce s jinými partnery. V tomto případě už nevystačíme s vnímáním jedné izolované koalice (jak tomu bylo u Paretova optima), ale musíme sledovat výsledné rozdělení užitku mezi všechny hráče ve hře (buď ve společné koalici, nebo v rámci koalic vzniklé koaliční struktury). Takových rozdělení užitku mezi hráče, proti kterým nemuže žádný jedinec nebo skupina vznést účinnou námitku, muže být v dané hře více. Tvoří tedy množinu, nazývanou jádro dané koaliční hry. Je to tedy o tom, co nazývá v nedělních Otázkách zmiňovaná gestapačka Elza, jako zapomenutí jednotlivých poslaců na poslanecké hypotéky a jí zmiňované existeční problémy poslanců plynoucí ze zabezpečení ne běhu státních volených institucí,ale jejich rodiných rozpočtů, což Elza u poslanců chápe!!!
Zatímco Paretovo optimum koalice je zpravidla možné nalézt (až na značně nereálné uměle vykonstruované případy), bývá jádro hry v řadě případů prázdné. Znamená to, že v takové hře se hráči nemohou dohodnout na všeobecně přijatelné spolupráci, a nejen to nemůže v ní vzniknout ani ustálená „nespolupráce" v podobě rozchodu hráčů do malých (třeba i jednočlenných), ale stabilních skupinek tvořících stabilní koaliční strukturu. Vyjednávání v takové hře nekontrolovaně přechází
z jednoho nestabilního stavu do druhého a hemí mechanismus, sám o sobě, nemá možnost tento proces bez zásahu zvenčí zastavit. Tomu chtěl v dobrém zabránit součastný prezident alternativou
dočasné vlády do termínu regulérních voleb, jak řekl včera Vojtěch Filip v Událostech,komentářích z předešlých jednáních z Lán. Ten se osočil na chemika, který zase před diváky manipuloval situaci a popíral to, co Černohorec u prezidenta předkládal. Řešení rozhodně né iracionální, stabilní pro poslance „tvrdě“ pracujících o parlamentních prázdninách na splácení svých hypoték, pod taktovkou gestapačky Elzy, alei dále pro Zemanův svaz důchodců s milicionářem Honzou, za kterýho postsvazová Cosa Nostra zatáhne třeba i 5 miliónový pytel.
Existence neprázdného jádra hry tedy není samozřejmá, jsou ale známy některé podmínky, za kterých je buď zaručena, nebo za kterých lze hledání jádra zjednodušit. První z důležitých vlastností hry, které nás budou v této souvislosti zajímat, je její superaditivita.
V podstatě znamená, že spojení dvou různých koalic poskytne každé z nich alespoň takový užitek, jaký měly před spojením. Tato vlastnost je samozřejmá jen zdánlivě. Pro její dosažení je důležité, aby byly užitky hráčů i koalic chápány jako zaručené příjmy, bezpečně získatelné za jakéhokoli chování hráčů vně dané koalice. Pak, přirozeně, chování partnerů po spojení koalic je jenom jedním z jejich možných chování jakožto protihráčů a je vyhlídka na to, že vyjednáváním uvnitř společné koalice bude dohodnut postup pro všechny partnery výhodnější. Toto je to, kdy idealizovaná herní teorie
nastinuje, že vzniká prostor pro korupci, či na těchto stránkách autorem mnohokrát zmiňovaných
koalic,založení na vzájemném krytí porušování obecně přijatelných zásad.
Jakmile při vyčíslování užitku opustíme půdu zaručených hodnot a začneme se zabývat nadějemi, možnými vyhlídkami, očekávanými průměry, nebo dokonce touhami a přáními, velmi rychle matematicky exaktní superaditivitu opustíme. Situace se stane neefektivní,nepřehlédnutelná, nevymahatelná a korupce zasévá své insvestiční příležitosti.
Superaditivita sama o sobě ještě existenci neprázdného jádra hry nezaručuje. Znamená pouze, že
vůbec je jádro takové hry neprázdné, budou je tvořit stabilní dohody uvnitř jedné společné koalice
hráčů.
K tomu,aby bylo jádro superaditivní hry neprázdné, je nutné a stačí, aby byla takzvaně konvexní.
Konvexita je formální matematická vlastnost, kterou přesně popsat bez příslušného pojmového
aparátu je velmi obtížné Mluvíme o ní tehdy, jestliže nějaká proměnná veličina roste "stále rychleji". V teorii koaličních pak konvexita znamená, že užitek koalic "stále rychleji“ roste s jejich velikostí, nebo jinými slovy pro hráče nebo koalici je výhodnější připojit se k velké koalici než k její menší části.

Možný výsledek hry vyjednávání v herně-teoretickém prostředí s možnými výstupy do reálu
Víme už, že jádro hry, je-li neprázdné, obsahuje často mnoho možných dohod. Hráči ale mohou uzavřít (z důvodů racionality všech) jen jednu z nich tu spravedlivou.
Vzniká pak otázka, která dohoda je ta jediná správná. Rozdělení užitku, ke kterému v jejím rámci dojde, se nazývá hodnotou koaliční hry. Je to tedy nějak vybraný jediný prvek z jádra hry.
Otázka, podle čeho se "spravedlivá" hodnota hry pozná, je předmětem teoretického zkoumání už dost dlouho a problém není ani tak v tom, že by ještě nebyla vyřešena, jako spíš v tom, že nabízených řešení je nepříjemně mnoho.
Požadavek principu arbitrážní racionality,totiž aby hodnota hry přidělovala hráčům užitek úměrný jejich přínosu pro celou koalici, je příliš volný na to, aby poskytovat jediný výklad. Už před lety formuloval matematik John Forbes Nash několik axiomů - velmi rozumných, které spravedlivou hodnotu hry charakterizují.
Podařilo se dokázat, že při splnění těchto axiomů (postulátů) existuje v jádru hry právě jedna unikátní dohoda, která je splňuje, a matematik a ekonom Loyd Stowell Shapley a po Johnu Nashovi od loňského roku další herně-teoretický nobelista sestrojil v padesáiých letech vzorec (dosti komplikovaný) pro její výpočet ve hrách s postranními výplatami.

Ve hře také splývá superaditivita s konvexitou, a navíc v ní nemůže nastat nestabilita
výše popsaného typu bez ustáleného tvaru dohody. Jestliže může koalice nabídnout každému z hráčů
více užitku, než kolik si ho může opatřit sám, pak jim ho také nabídne (protože to je pro oba hráče výhodné) a koalice se ustaví. Jestliže koalice takovou dohodu uzavřít nemůže, buď proto, že je její společný užitek příliš malý, nebo proto, že v ní není možný volný přenos užitku (postranní výplaty) ani koordinovaná strategie, která by hráčům přinesla potřebné výplaty, pak koalice prostě nevznikne. Každý z hráčů pak hraje na vlastní pěst (vznikne koaliční struktura s jednočlennými koalicemi, či kolektivně racionální koalice bez potencionálu ovlivnit řešení ) a případná kooperace se může realizovat pouze některou z náznakových forem třeba výměnou informací o nevyužívání některých nebezpečných strategií, korupcí, sledováním atd.
Takže politický vývoj v ČR bude i častečně o tom. Osobně odhaduji spíše cestu bez koaliční racionality, jelikož důvěra, matematická superaditivita a hlavně individuální racionalita poslanců zvítězí v jejich chování. Prezident situaci dobře odhadl, a alespoň postavil vládu a umožnil sněmovně
jednou koaličně racionálně konat a rozpustit sněmovnu, třeba jen z důvodu, že budou chtít vládu legitimní politickou. To se poslancům, ale nepovede jelikož celá hra je o tom, aby chemik uklidil zkumavky a bez TOPartaje nikdo nic rozpouštět nebude, jelikož k tomu nemá potřebnou sílu a to že
se modrá partaj s gestapačkou v exekutivě při třetím pokusu pochlapí nevěří ani Zubatá pleš.