Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Sobotkova gulášová svoboda pro postmoderní chátru
Splátka hypotéky a další výdaje související s bydlením tvoří u 47 % lidí více než polovinu všech příjmů domácností. Pro desetinu jde dokonce o více než tři čtvrtiny všech příjmů. Neuváženě vysoká investice do nemovitosti je pak může přivést do nebezpečné finanční situace.Obavy z případných problémů, do kterých by se české domácnosti mohly dostat, má kvůli úvěrovému boomu i ČNB.
G. W. F. Hegel je skvělým reprezentantem typu Bildungsbürgera tedy opakem nově vzniklých východoevropských měšťáckých degenerujících pseudoelit. Svým vzděláním, obdivem k řecké kultuře, latinsky psaným osobním deníkem z doby gymnaziálních studií nebo respektem k francouzské revoluci. Nebyl to „selfmademan“, podnikavý profesionál anglického typu, jako Herbert Spencer, nebo myslitel, který si na sebe vydělá na literárním, případně politickém trhu jako David Hume. Nějakou dobu se věnoval domácímu vyučování a akademickou kariéru mu umožnilo teprve dědictví po otci.
Na Hegelovi je však v této souvislosti nejvíce fascinující jeho vztah ke státu. Karlem Raimundem Popperem pranýřovaná věta „V podobě státu kráčí bůch světem“,"...es ist der Gang Gottes in der Welt, daß der Staat ist, sein Grund ist die Gewalt der sich als Wille verwirklichenden Vernunft." je ovšem násilně vytržena z kontextu a navíc i do češtiny tendenčně přeložená. Přesto lze oprávněně hovořit o tom, že stát je ústřední kategorií Hegelova myšlení o historii i politice. Stát uspořádává společnost vymezením norem a cílů. Nejšťastnější, nejméně odcizený život je tam, kde tyto normy a cíle, vyjádřené ve veřejném životě, jsou zároveň nejdůležitějšími z hlediska definice identity jejích členů, jakožto lidských bytostí.
Tento pocit je velmi blízký vztahu Bildungsbürgera (narozdíl od lidí typu B.Sobotky) ke státu. Respektive, pokud by stát odpovídal "pojmu", jak by řekl Hegel, Bildungsbürger by se k němu rád tímto způsobem vztahoval. „Požadavek rozumu tedy je, aby lidé ve státě odpovídajícím "pojmu" se k němu vztahovali ne jako individua, jejichž zájmu slouží tento kolektivně ustavený stroj, zásadně jako účastníci na širším životě… to je vlastně paralelní s premoderním vztahem člověka ke společnosti.“
Že takových ideálních charakteristik československý stát a pak "Klausův protektorát" nenabyl, není v této souvislosti rozhodující. Důležitější je, že vztah např. podnikatele (agenta Bureše,či knihovnu Václava Havla na Hradčanech stavícího p.Bakaly, s nádrží na vodu (bazénem) a třípatrovým podzemním archívem (garážemi) ke státu by nikdy tyto kvality nezahrnoval, ani kdyby to byl stát podle jeho "burešovských" představ. Podobně to lze říci o mimo městských vrstvách nebo dělnictvu.
Pokud přijmeme opakovaně citovanou Platonovu tezi o kolektivní idee (vetoucí většinou k totalitě), cíli Hegelovy politické a sociální filosofie, můžeme se nyní ptát, nakolik dosavadní výklad ukázal úspěch či neúspěch takového podniku. Zdařilo se Hegelovi interpretovat instituci moderního státu jako překonání odtrženosti lidí od sebe navzájem i různých stránek uvnitř samotného člověka?
V centru pozornosti Grundlinien der Philosophie des Rechts (Základů filosofie práva, dále odkazy na jednotlivé §) je především fragmentarizace společnosti(v dnešní době velmi obvyklá) Ukazuje se však, že musíme pečlivě rozlišovat odstředivé tendence, které rozbíjejí jednotu společenství (Brexit či Zemanova referenda) od funkční diferenciace moderní společnosti, která je podle Hegela přirozenou chrakteristikou občanské společnosti. Diferenciace na bázi systému potřeb a dělby práce je nejen efektivní, ale působí blahodárně na rozvoj individuality a dokonce v lidech vzbuzuje potřebu normativní integrace.
Existuje ovšem riziko, že společnost ustrne na této úrovni „vnějšího státu“ a nevznikne rozumná forma politické integrace, která má podobu státu odpovídajícího svému pojmu. Pak totiž ani občanská společnost sama nedokáže fungovat (§ 256 v Hegelově díle) a najít společnou řeč (tedy kolektivní ideu).
Jako příklad selhávající politické integrace můžeme v Grundlinien der Philosophie des Rechts najít kategorii „chátry.“ Tedy lidí, co s nejvyšší pravděpodobností zůstanou zavřeni ve třetí třídě v potápějícím Titanicu. Nejprve se zdá, že jde pouze o otázku ekonomickou (tedy v úvodu popsaném zadlužení domácností), ale ve skutečnosti je pojem chátry komplexnější.
„Klesnutí velké masy pod úroveň určitého způsobu subsistence, který se sám od sebe reguluje jako pro člena společnosti nutný – a tím ke ztrátě pocitu práva, právnosti a cti existovat prostřednictvím vlastní činnosti a práve – vede k vytvoření chátry, které zase s sebou přináší větší snadnost koncentrovat neúměrné bohatství do několika málo rukou.“ (§ 244)

Zde je důležité, že životní úroveň, pod kterou se objevují podmínky pro přijetí postoje chátry, nejsou absolutní, ale liší se společnost od společnosti a je odvozována od vzniku určitých subjektivních pocitů. Nezůstává ale jen u pocitů. Chátra totiž více než stav je vztah:

„Chudoba o sobě z nikoho nečiní chátru: ta se určuje teprve smýšlením spojeným s chudobou, vnitřním rozhořčením vůči bohatým, vůči společnosti, vládě atd. Dále je s tím spojeno to, že člověk odkázaný na náhodu, se stává lehkomyslným a štítícím se práce.“ (§ 244 Dodatek)

„Proti přírodě nemůže nikdo uhájit nějaké právo, avšak ve společenském stavu dostává tento nedostatek ihned formu bezpráví, jež je té či oné třídě způsobováno.“ (tamtéž)

Expresívní výraz chátra tak u G.W.F.Hegela označuje nejvyšší stupeň odcizení od politického života, kdy jeho instituce postrádají v očích těchto lidí jakoukoliv legitimitu. Nezdařilo se sbližování „obecného“ a „zvláštního,“ takže mezi nimi zeje objektivní propast a chátra zcela správně vidí, že vláda nejedná v jejím zájmu, neboť ten zůstal nedotčen kultivujícím působení zákonodárné moci. V tomto smyslu je chátra selháním politické integrace...
Ten poslední odstavec, jako by ze slunečního B.Sobotkou vedeného protektorátu vypadl.